Identita

Areone,

to úspěšné, co je psáno anglicky může mít na Instagrasmu řádově až miliony followerů. Jen málokdo ale dosáhne takové úrovně. Ti úspěšní, kteří píšou česky, mají stovky nebo desítky tisíc (českých) "sledujících". Já bych těžko takových výsledků dosáhla, pokud bych psala tak, jak píšu dnes. Nesměla bych psát vázané verše, musela bych dát svým básničkám moderní design. Co bych si ale počala s tolika příznivci? Nestačím odpovídat ani lidem na Písmáku. Kdyby mi psalo třeba 20 000 čtenářů, musela bych si najmout "odpovídací kancelář".

Alenakar

Co není anglicky neexistuje... to jistě víš. Přečti si
https://www.frontman.cz/top-5-fascinujicich-teorii-hudby

Areone,

velmi oceňuji to, jak jsi upřímný, to jak některé moje básničky chválíš a jiné kritizuješ.

Celý tenhle cyklus "Hvězdy Instagramu" měl na Písmáku vyprovokovat diskusi, ale nakonec diskusi vyvolala jen tahle básnička a "Pan Sladký"...  Ano - i já jsem občas komerční, ale s panem Atticusem se opravdu rovnat nemohu. Jenže jeho komerčnost vůbec nevadí asi dvěma milionům jeho čtenářů a "užívají si ho".

Nádherné básně Alenakar. Buď osobitá. Atticus píše moudra ale ty objevuješ.

Radovane,

já si teď právě zkouším masku Luise de Góngory, španělského manýristického básníka z přelomu šestnáctého a sedmnáctého století. Byl to současník Shakespeara, dokonce se mu někdy říká španělský Shakespeare. Psal, stejně jako W. S. mimo jiné též sonety, což byla v té době móda ve více evropských zemích. Ty Góngorovy sonety ale vypadají poněkud jinak než ty anglické a mě baví zkoušet něco "nového", byť by to i bylo čtyři sta let staré.

jak rád bych střídal v básních masky

pořád dobře nejde to

často kejhám jak svěřenci husopasky

verše tvořím do přihrádky "omleto"

none,

doufám, že to přirovnání k Litartsovi patřilo mně a ne Safiánovi. Hodnotit takovým způsobem Safiána by bylo velmi nespravedlivé. Jako autor se tady nikdy nějak vehementně neprosazoval. Projevoval se naopak většinou jen jako kritik a glosátor a svou specializaci na barokní literaturu a zejména na dílo Luise de Góngory nestavěl příliš na odiv.

Ano já jsem jsem jen druhý pan  Litarts, který snad umí trochu lépe psát vázaným veršem. Vždyť jsem "iba remeselník", jak mi předhazovala yss, a taky jsem ten nejhorší písmácký "manipulátor", "troll" a dokonce "predátor", jak tvrdili Aššurballit a dark.  Je ale trochu zvláštní, že všechny tyto mé příšerné vlastnosti v průběhu let tolika lidem tak nějak nevadily a dostávala jsem tolik tipů a výběrů... Za co vlastně? Za co?

Safián tady vyzývá ke konstruktivní diskusi, proto se tě ptám, none, jak bych se tedy měla chovat, když už nemám žádný talent a psát neumím. Jak bych se měla chovat, abych nebyla jen sebestředný druhý pan Litarts?

Přeju příjemné prožití vánočních svátků a v novém roce hodně příjemných zážitků s literárními kamarádkami a mnoho dalších děl od současných výtvarníků.

Safiáne,

já osobně bych se mohla jen stěží účastnit diskuse o tom, jak vytvářet dobré hiphopové texty teď a tady. Snad nic mi není vzdálenější než tento žánr. Jen jsem chtěla podotknout, že "náš" (český) rap navazuje na zcela jiné "tradice" než je rytmizovaný přednes básní už někdy od antiky.

Obecně ale souhlasím s tím, že tady na Písmáku nikdy nevedou diskuse k nějakým pozitivním výsledkům přijatelným pro obě zúčastněné strany. Ale mělo by tomu tak být? Ty máš v hlavě dlouhodobě představu Písmáku jako nějakého "literárního časopisu", v rámci kterého ti zkušenější a vzdělanější korigují snahy začátečníků a méně pokročilých. Ale copak tady něco takového někdy reálně fungovalo?  Já naopak beru Písmák jen jako "volný trh", na kterém si autor (trhovec) může ověřit, jakou cenu má jeho "literární zboží". A to je asi tak všechno. Že mnoho lidí bere Písmák hlavně jako malou sociální síť, kde nacházejí přátele a spřízněné duše, to je druhé věc. ...Já jsem se tu pár let věnovala "osvětové práci" a pokoušela jsem se lidi seznamovat s některými nejpopulárnějšími básníky minulosti, ale nikam to nevedlo.

Pokud bys tady našel pár lidí, se kterými by se dalo diskutovat o nějakém programu pro celý Písmák, moc bych ti přála, abyste se na něčem dohodli a se zájmem bych sledovala, jak takovýto program v praxi funguje. 

Přeju příjemné prožití vánočních svátků a v novém roce onen konsesus při sestavování tvůrčího programu pro Písmák.

None, děkuji, máte pravdu. Jsem sebestředný hňup. V jednom se ale mýlíte. Rýmovat neumím. To už  dávno konstatovali zdejší odborníci. Ani rytmy mi příliš nejdou. Nic z toho, co píšete,  nepopírám. Možná se svým způsobem mstím talentovanějším, třeba právě Alenakar. Už to, že si myslíte, že rýmuji lépe než pan Litarts, je pro mě poklonou. Jen si lámu hlavu, odkud víte, jak umím rýmovat. Ani nevím, proč by vás to mělo zajímat. Vy máte svou zajímavou poetiku, tak se jí držte. Já, abych vás neurážel , vás přestanu chválit ( o tom ani nevíte) a budeme oba spokojeni.

Alenakar, to bychom mleli každý to svoje pořád dokola. Diskuse má smysl, když pomůže najít alespoň částečku skryté pravdy. Nenapadlo tě, čím to vězí, že tady na Písmáku od jisté doby nevzešel z diskusí žádný program? Řeklo se tu někdy uděláme to tak a tak? Když mám diskutovat o hiphopu, zajímá mě, jak ho dělat, tady a teď, co může přinést naší kultuře. Je zajímavé, že u limeriku se nikdo nepozastaví nad tím, že ty naše nejsou dostatečně sprosté. Je to přece stará námořnická forma a námořníci pro nějaké to nespisovné slovo nešli daleko. Takže někde to vadí a někde ne. Co mi to jenom připomíná? Stejně tak u recitace a překladů. Já se tu nechci rozněžňovat nad tím, jak to bylo krásné, ale chci zkoumat, jak to udělat, jak se alespoň přiblížit.

Safiáne,

reagoval jsi asi na mou básničku "Tkaničky a rap". Nebyl to nějaký "vzkaz" pro tebe, byla to jen další položka do mé zásobárny nesmyslných textů na mém místním úložišti. 

Ale když už jsme to načali: rap se podle mne neujal kvůli rytmickému "přednášení" nějakých textů. Hip hop je subkultura černošské spodiny z Bronxu plného gangů, prostituce, drog a špíny. Jistě je v něm i částečně oprávněný, i když velmi nekultivovaný, protest proti sociálním nespravedlnostem. To ale pro příslušníky naší hiphopové subkultury není až tak podstatné. Hlavně, že ze sebe mohou vymáčknout nějakou tu zlobu, nenávist a vztek.   ...V našem městečku jednu dobu řádil sprejer, který psal metrovými barevnými písmeny na zdi  VSTEK - VSTEK - VSTEK. Nemluví to samo za sebe?

none,

možná občas píšu básničky o Sněhové královně proto, že jsem se s ní v dětství setkávala jako s Hrubínovou babou Zimnicí, které sloužili zlí skřítkové holomrázci. Už ani nevím, zda se mi víc vryly do paměti Hrubínovy veršíky nebo Trnkovi zlí pidižvíci - ničitelé květin se sekyrkou, nůžkami a rýčem. Prožívala jsem dětství v zahradě a tak jsem asi brala knížku víc vážně než jiné děti.

Safiáne,

zásadní rozdíl mezi současností a dobou dávno minulou je v tom, že "za našich časů" měla poezie své místo ve sdělovacích prostředcích od tisku přes rozhlas po televizi, čímž oficiální místa jaksi dávala najevo, že poezie má nějakou společenskou hodnotu a smysl. Pro dnešní "vůdčí elitu" poezie vůbec neexistuje, například bývalý prezident Klaus bral dokonce celou kulturu jen jako "zájmovou činnost" (která by si měla na sebe sama vydělat) a tudíž asi neviděl žádný podstatný rozdíl mezi básníkem a chovatelem králíků. Ostatně - lidé se, co se poezie týče, přece vyžívají na sociálních sítích. Nestačí to snad?  Proč vlastně ještě utrácet peníze za dotace pro literární časopisy?     V dnešní době je přednes básní už jaksi velmi exkluzivní záležitost, jen jakási společenská událost týkajících se nejspíš jen nějakého toho "spolku přátel poezie".  Většině současných textů stejně nijak nepomáhá, že je někdo přečte na pódiu. Nad současnými básničkami totiž čtenář většinou musí dlouze dumat, číst si je dvakrát, třikrát, čtyřikrát, aby je vůbec pochopil. Navíc - proč recitovat poezii, která nemá žádnou zvukovou hodnotu?  Ani nevím, jestli ještě vůbec existuje Lyra Pragensis, ale neumím si moc představit, že by tam recitovali takového Milana Kozelku nebo Magora Jirouse.

Obrovskou výhodou internetu je možnost vyhledat si na něm originály básní klasiků, které známe jen v překladech, a to i originály ve zvukové podobě. Většinou teprve až si takového Góngoru nebo Verlaina poslechneme v přednesu kultivovaného rodilého mluvčího, pochopíme, proč byli ti básníci vlastně tak slavní. Já jsem měla aspoň tu východu, že mi Verlaina mohl číst francouzsky otec a Lermontova rusky matka. Proto mám taky od dětství k překladům velmi rezervovaný vztah. 

Přiznám se, že nerozumím. Tak někdy příště.

Tkaničky a rap

Nezavázané tkaničky

drahých sportovních bot...

Poskakuje tak obratně,

že se mu nohy nezapletou

do nástrah téhle frajeřiny.

Bundu si zásadně nezapíná,

čepici nosí vždycky

kšiltem dozadu

a stále tu nervózně mává

rozpřaženýma rukama

jako by v představách dirigoval

neviditelný orchestr,

zatímco velí jen slovům

dávkovaným pubertou.

Denně jich vystřílí do lidí

několik zásobníků

všechna ta dětinská

         frustrace, zloba a zášť.

 Alenakar, z tvého výběru recitátorů má pro mě význam jen Lukavský. Vybral bych jiné. Onen neutrální, neemoční, "civilní" styl přednesu, o kterém se zmiňuješ, zevšeobecněl v 60 letech - byl chápán jako styl soudobé civilizace. Jako takový se udržel v podstatě dodnes. Jestli v 70 nebo 80 letech vypadal živěji, nevím. To už jsem poezii nesledoval. Mezitím třeba taková populární hudba prošla řadou emočních zvratů. Tenkrát ovšem, na začátku, stáli i zkušení recitátoři v rozpacích - jak třeba takového Holana vůbec recitovat. Lukavský v tom pokročil rozhodně nejdál. Víc než druzí chápal o čem vlastně básně jsou. Pěkně to ukázal v kritice přednesu svého času populárního Emanuela Frynty mladými kolegy, kterým vyčítal povrchní, vnější přístup k jeho humoru a upozorńoval např na jeho vazbu na jazyk a výslovnost. Jeho recitace Holana byla velmi objevná. Stejně strhující byl ale i Holanův přednes (Noc s Hamletem), při kterém posluchač zapomněl na handikap necvičeného vykouřeného hlasu. Profesionálové mají výhodu školeného hlasu, ale že by dokázali udělat ze špatné básně dobrou, tomu nevěřím. V útlém mládí se mi jejich projev líbil. Ale později, když jsem do poezie trochu pronikl, to bylo horší. Zažil jsem také dost vystoupení, kdy poezie byla fuč, zbyl jen ten školený hlas. Básníci v drtivé většině své básně nerecitují, ale jen rytmicky čtou. Narůstá ale počet těch, kteří neumí ani přečíst báseň jako báseň. U takových mě překvapí, když napíší něco, co by se za báseň dalo považovat. Jsou ovšem básníci, jejichž poezie je tak zjednodušená (ne primitivní), že profíkům sice zbývá výhoda školeného hlasu, ale vzhledem k povaze textu nedosáhnou výše než autorská interpretace.  Bohužel dnes žádné divadlo poezie neexistuje. Můžeš si sice najmout profíka, ale nedoplatíme se. 

Překlady samozřejmě nemohou dostát současně věrnosti originálu a básnického účinku, protože v každém případě, a to i u absolutních básní, kde se zdá, že je jejich text je univerzální, se jedná o překlad ze systému do systému.  Například u Góngory  vzniká mimo jiné nesnáze nepřeložitelná potíž už z toho, že  španělšinu, vulgární latinu, zušlechťuje gramatickými prvky její matky latiny. Čeština žádný "mateřský", natož podobně rozvinutý  jazyk, jakým je latina, nemá. Posledně jsem zapomněl dodat, že přednes Góngorovy poezie doprovodím zpravidla jednou nebo dvěma ukázkami, kde porovnávám původní španělský text s českým překladem. Napadá mě, jak bychom asi my dva přijali současného básníka podobné ražby. Asi nevlídně. Góngora byl velmi smělý a komplexní novátor. Jeho pokračovatel by v sobě slučoval novátorské zobrazování nesené novátorským,ale zároveň velmi ušlechtilým jazykem plným všemožných gramatických i slovních novot s  komplexní až polyhistorní vzdělaností atd atd.

none,

můj otec byl velmi dobrý recitátor a když mi na dobrou noc četl pro děti upraveného Homéra (Vojtěch Zelinka: Báje jižního moře), nebo Ruské byliny, stálo to za to.

Ale jindy jsme si zase četli z knížky "O Květušce a její zahrádce".

Safiáne,

v sedmdesátých a osmdesátých letech dost často samotní básníci v rozhlase nebo v televizi četli, eventuálně "recitovali" své vlastní verše. Vždy to pro mě bylo obrovským zklamáním. Někteří své verše jen jaksi neutrálně a neemočně nevzrušeně předčítali, jiní, většinou ti starší, "z první republiky" je recitovali naopak velmi pateticky až teatrálně. Vlastně si nevzpomínám na žádného básníka, který by si veřejným čtením svých veršů neudělal ostudu. Ovšem herci, respektive profesionální recitátoři - to bylo jiné kafe: Hrušínský, Lukavský, Strejček, Kemr, Adamíra atd. atd.. Herci dokázali i z mizerné básně udělat krásný text. Já jsem se jako soutěžní recitátorka od herců učila a proto si myslím, že každý by měl dělat to, co umí. Skuteční básníci by měli verše psát a dobří herci by je měli recitovat.

S recitací  překladů cizích básníků vzniká ovšem obrovský problém. Góngora v češtině proti Góngorovi ve španělštině nic není. Ve španělštině je to dokonalá hudba, v češtině interpretace čehosi, co vlastně nemá s onou "dokonalou hudbou" nic společného. 

Adresát

Představa někoho v dálce

             mým slovům dává směr a cíl,

básně jak poštovní holuby

                           vypoštím z úst

a mávám svým slovům

            jak stěhovavým ptákům na tahu.

Představa někoho v dálce

             mi dává křídla, ale i kotvu

                             tam kdesi za obzorem

        i v hlubinách srdce

                  na samotném dně úzkosti.

V myšlenkách přepřahám koně,

                          ať poštovní vůz uhání

stále jen tryskem:

         vazané verše v rytmu kopyt

                          a hned zas odpoutané

balónky dětinských výkřiků

                       unášené vichřicí,

        bláznivá touha se opít...

Představa někoho v dálce!

Můj pohyblivý pevný bod,

              adresát, který se posouvá

      od jistot k pochybám,

      od víry ke zklamání...

Albín Brunovský:  A je koniec leta...  1971

Je konec léta. Stíny jako kaňky

se vpíjejí do třpytivých dní září.

Je konec léta.  Mrazy kvítí zmaří,

až opadají v širém poli pláňky.

Je konec léta:  Stop!  Spuštěné šraňky.

Dál nejede se. Víc se nepodaří.

Je konec léta.  Všichni byli lháři.

Už můžem z půdy snášet dolů sáňky.

Dny zkracují se, ze tmy dlouhých nocí

zrak strašidel zas oknem na nás civí

a temné nebe ještě více tmavne

a temné verše poézie dávné

nás omamují:  mlžný obzor sivý...

Je  konec léta?  Není to jen pocit?

Alenakar, zaujala mě tvoje poznámka, že poezie byla po staletí především zvukovou záležitostí. Já bych řekl, že deklamace byla její podstatou od samého začátku.  Svědčí o tom řada poznatků, kterým dnes říkáme, a trochu se jim přitom posmíváme, pravidla. Je to stejné, jako bychom se posmívali gramatice ( i to se ovšem děje), protože poezie je v podstatě umělým jazykem.  Dnes nejde už jen o deklamaci, ale možná o samu podstatu. Je tu možnost, že díky mediálním možnostem a rychločtení, které namísto rytmické četby předpokládá současné uchopení celého trsu veršů, se změní sám  princip poezie.  Zatím se tak nestalo. Tady na Písmáku rytmické pojetí spíše posílilo. Na čteních je ovšem vidět, že deklamační úroveň autorů je nízká a není vidět žádná snaha o zlepšení. Čtení nemohou přilákat širší veřejnost, protože ta podle mých zkušeností není zvědavá na kníkání, ale chce přinejmenším deklamační zážitek. Pokud možno v širším estetickém rámci. Řekl bych, že z hlediska deklamace jsou 3 druhy básníků. Někteří dokáží obsah tak zjednodušit, že deklamace se v podstatě rovná čtení. Druzí mají už v textu vše, deklamace je pro ně cosi jako bižuterie nebo šperk. Třetím, jako  je třeba Góngora, pomůže deklamace k ozřejmění toho, co je v textu skryto. A že toho bývá mnoho! Já Góngoru recituji na veřejnosti rád a poměrně často. Naposledy na několikahodinovém čtení v klubu spisovatelů (Dialog na cestě) v rámci Dne poezie. Na záznamu, který je,nebo bude, na You tube, je možné ověřit, jestli mé hodnocení podobných čtení platí obecně. Mé vystoupení tam není zachyceno, protože jsem si to nepřál. Mé psaní je na deklamaci přímo založeno, podobně čtení, ať tiché nebo hlasité. Dokonce na ní mám s přáteli založeno hodnocení básníků. Protože poezie je vždy založena na struktuře (ať obecné nebo osobnostní, autorské), zarazí čtoucího jakékoliv vybočení, ale u nešikovná nebo přímo falešná práce s "obsahem". Na tomto principu jsme zavrhli řadu populárních a uznávaných básníků a já se v důsledku takového verdiktu zbavil jejich knih. Dnes mě to mrzí, protože možná byli předchůdci dnešních instabásníků. Ne že bych se k nim přikláněl, ale měl bych doma příklady. V pražských bublinách má stále ohlas poezie, která by na instagramu neuspěla. Tedy jakýsi soudobý klasicismus.

none,

ale já jsem si dříve, když jsem na to ještě měla čas, taky nechávala předčítat klasiky. Zajímalo mě, jak zní originály ruských, anglických a španělských básní, když je čtou významní herci a recitátoři na internetu: Rusové, Angličani, Španělé. Báseň totiž po celá staletí byla především zvuková záležitost. Hodně záleželo na tom, jak verše zní, když se je učili nazpaměť třeba i lidé, kteří neuměli číst. Pokud znáš originály v dokonalém přednesu, pak ovšem pochopíš, že poezii vlastně nelze překládat. Možná tak maximálně lze udělat z jednoho uměleckého díla jiné, poněkud pozměněné umělecké dílo. Tlumočit dokonale formu i bsah je možné jen ve zcela vyjímečných případech.   ...Zvukově jsou určitě skvělí Lermontov i Poe, ale mne nejvíc ohromil Luis de Góngora. Dokonce jsem se kdysi pokoušela přejímat rýmy z jeho sonetů.  Teď právě se bavím tím, že si sama pro sebe "překládám" grafiky a obrazy Albína Brunovského do "španělských sonetů"(viz níže). 

Albín Brunovský:  Francúzska konverzácia, 1979

Ach, dokázat tak vybranými slovy

se obdivovat dokonalé kráse

všech mladých komtes bez pudru a vrásek,

jež starý markýz na lichotky loví!

Být pravý básník - dráždit panny, vdovy

svou nonšalancí, pružný, štíhlý v pase,

jak Ludvík kdysi v jedné ze svých masek,

smět trousit sliby: "Možná." - "Doufám." - "Kdoví".

Jak růže ve skle, které zrána voní

na bílém stole v parku nad záhony,

kéž konverzace ženy kolem láká,

kéž chtějí se mnou mluvit, smát se, plakat,

pak schovávat se v zámku za záclony,

do kapesníčků cudné slzy ronit...

none,

undergroundová poezie nemá tady na Písmáku prakticky žádný ohlas a ani nikdy neměla. Mám s tím už dost bohaté zkušenosti. Na druhé straně je fakt, že teď moje undergroudové básničky přecejen pár lidí čte. A s tím jsem ani nepočítala.

Znesvěcení

Zavírej okna,

než básně na stole odnese průvan

na rušnou ulici pod nohy chodců,

nepovolaných, nevzdělaných

                          eventuálních čtenářů,

nepatrných a bezvýznamných

z nadhledu sedmého patra

z nadhledu sedmého nebe,

v kterém dlí (věčně na modlitbách)

                        poustevník Velký Literát.

Tradice

Kdys kráse slova chráme zasvěcený,

má Poézie zastříkaná blátem,

dnes bezbožníkům nic už není svaté

a veršíky své bez formy a ceny

nám nabízejí a dělají scény,

když nečteme je...  Netesají dlátem

text do mramoru, nečtou písmo zlaté

na hrobech bardů.  Jsou jen Saracény,

co do Španělska vtrhli v dávných časech,

též plenili a bořili a brali

na lehkou váhu odkaz našich předků.

Dnes věrný Básník stojí bez prostředků

před chrámem Krásy...  Podobá se králi,

jejž svrhla lůza, ale nevzdává se.

Temno

Dny jako krátké svíčky

a k tomu ten kouřový baldachýn

                         chrlený od rána z komínů...

Ztrácí se rozhraní

                mezi světlem a tmou,

                mezi realitou a fikcí,

                budoucností a hrůzným snem,

přesto by člověk raději spal

                               a to i v chůzi,

než aby zimomřivě bdělý

zas od pondělí do pátku

                  utínal drakovi patero hlav,

        které vždy přes víkend dorostou.

Co na tom změní

           všechna ta světýlka na jehličí

                                             jedlí a smrků

nad sešeřelým náměstím,

           kde veselí opilci místo piva

                                pijou teď svařák a grog?

Co na tom změní

        jesličky a vyřezaní svatí,

                koledy, které si koledujou

o to, že zahrané po tisící

                 přecejen začnou nudit?

Těžko je můžeme vzbudit:

lidé jak čadící svíčky

                zapomínají bdít.

none,

není těžké se od toho odpoutat. Odpoutala jsem se. Krásný den.

none,

já už tady jako autorka nefunguji a kritiky už nikdy psát nebudu. Není třeba se kvůli Alenakar mazat. Vždyť už neexistuje.

none,

poslední, kdo mne tady upozorňoval na Oleksii Kolobova, byla Philogyny. Proto se musím zeptat: nejsi náhodou alternick Phil? Napadlo mě to už, když jsi mi psala, že tvým světem je les. Taky jejím světem byl les.

Co se Kolobova týče, dívala jsem se na jeho ukrajinský profil. Rustikální fotografie jsou pěkné, po estetické stránce se mi líbí. Jinak je to ale jen taková hra na rustikální minulost jeho vlasti. Oblekl prostě pohledné chlapce a dívky do krojů nebo lidových oděvů a vyfotil je ve vesnickém prostředí. Je to něco podobného jako když já píšu alexandrínem a hraju si na básnířku z 19. století.  V Českoslovenku jsme měli řadu rustikálních fotografů. Byli to třeba Pavol Socháň, Karel Plicka, Ludvík Baran nebo Martin Martinček. Ti všichni ale zachycovali hlavně slovenský venkov jako něco, co sice ještě existuje, ale už to mizí před očima. Na fotografiích těchto autorů lze ještě vidět autentický svět, takový jaký byl, nebo takový, jaký si ho fotografové zidealizovali. Na fotkách O.K. je možná ještě autentické prostředí a naaranžovaní modelové a modelky. Ten rozdíl je vidět na první pohled.   Pokud je Kolobov i básník, nevím, kde najít překlady jeho básní do češtiny.

I já mám stále větší fobii z lidí. Už roky jsem totiž více méně jen internetový nick, zatímco dříve jsem byla mezi lidmi od rána do večera. 

none,

nemusíš mi vykat. Všichni si tady tykáme.  Jsi první člověk tady na Písmáku, který má tak velký zájem o současné výtvarné umění. Závidím ti ten zápal a to nadšení a jsem ráda, že současní malíři a současné malířky mají takové fanoušky jako jsi ty.  Ano, ve výtvarném umění vzniká už několik století onen problém, že čím je kdo slavnější, tím víc se za jeho obrazy platí. Oproti minulým stoletím dnes ale máme tu výhodu, že obrazy, které si nemůžeme koupit, najdeme většinou na internetu, někdy si za menší poplatek můžeme stáhnout velmi kvalitní reprodukci, nechat si ji pak vytisknout na pořádné tiskárně a nechat si ji zarámovat. Dříve měl ve svém vlastnictví vzácné obrazy třeba jen a pouze panovník a několik bohatých šlechticů. Veřejnost je neznala a pokud příslušný malíř nepracoval i pro církev, veřejnost se s ním často mohla seznámit až v devatenáctém nebo dvacátém století, až se jeho díla přesunula do veřejně přístupných galerií. . Dříve si bohatí lidé chtěli často nechávat umělecká díla jen sami pro sebe a ukazovali je jen hrstce nejbližších známých.

Se současnou poezií je to docela jiné. Neznám básníka, který by mohl vydávat dražší a dražší sbírky.  Ale třeba Atticus a Rupi Kaur ovšem neprodávají své knihy až tak úplně levně. A když už jsme u těch dvou nejúspěšnějších básníků současnosti, musím se zeptat: znáš výtvarný doprovod jejich knih? (Rupi si své sbírky ilustruje sama...) A pokud ty kresby a fotografie znáš, tak co jim říkáš?  Myslíš, že ilustrace pomáhají ty knihy prodávat? Já bych byla ráda, kdyby mi nějakou sbírku ilustroval třeba Filip Pošivač. Některé jeho obrázky mají blízko k čínské tušové malbě. Ale ještě blíže k ní má Jiří Straka. Znáš jeho tušové obrazy?  

Šatna

Odlíčit si tvář před zrcadlem

po potlesku či pískotu,

z role madam či dívky padlé

se náhle vyvléct...  Blízko tu

máš svoje vrásky, před očima

místo paruky šediny.

Publikum, krutý rozhodčí, má

snad vždycky pravdu...  Jediný

nevhodný pohyb, přeřeknutí

zabíjí rázem celou hru

a tragedie k smíchu nutí

a z papíru je zlatý trůn.

Dýchni na sklo a zbav se prachu,

ať vidíš svou tvář ještě líp.

Budoucí pád a vratkost vzmachů

voskových křídel?  Zas si slib

pokoru, skromnost a tak dále...

Dá se ale hrát bez vášní?

Dav rozejde se, zhasnou v sále,

ty, odlíčená, nemáš nic.

none,

já trochu závidím lidem, co mohou vnímat obrazy a básně tak nějak bez souvislostí, které se na umělecká díla bezděčně nalepují. Vystudovala jsem kunsthistorii a tak vnímám obrazy "pře brýle" tohoto studia a mohu se ztotožnit jen s velmi malým počtem malířů. V surrealismu by to byl jen "sám velký" Salvador Dalí, jakožto zavilý opozičník vymezující se  proti všem ostatním surrealistům a z naší domácí scény jen něco ze Štýrského a Toyen. Tobě ale přeju hodně autentických uměleckých zážitků z děl japonsko-evropské malířky.

Poe a především jeho "Havran" mě fascinovali řadu let. Přečetla jsem většinu překladů Krkavce do češtiny a taky jsem se pokusila o překlad vlastní. Pokud by tě forma téhle básně blíže zajímala, zkus si přečíst mou Edgarovskou variaci II ze 7.2. 2022. Poe, současník Lermontova byl ještě mnohem víc (pre)dekaderntem než Michail. Jeho básně jsou většinou velmi temné až morbidní a rozhodně bych je nedoporučovala číst před spaním v ročním období, které právě prožíváme. My, dekadenti to ale bereme jinak.

Díky za návštěvu a přeju pěkné svátky už teď, protože nevím, jestli tu koncem prosince budu.  

Michail Jerjevič Lermontov:   +   +   +

překlad Emanuel Frynta 

Zbytečný všem jak zhaslý plamen,

jak zašlé hvězdy pád,

srdce mám těžké jako kámen,

a pod ním leží had.

V lecčem mě chrání poezie,

léčí a těší mne,

jen před duší mne neukryje

nic, ani štěstí ne.

Volal jsem, prosíval jsem o ně,

i přišlo jako v snách

a sevřelo a sklíčilo mě

tak jako krále nach.

Odhodiv sny a zbaven všeho,

zůstal jsem sám a sám

tak jako zámku pochmurného

zbytečný král a pán.

Vyhořelá

Aljona Lermont

Odhodit sny, i slov se zbavit,

nesnít dál o štěstí...

Básnířko, mlč! Proč teď chceš davy

krmit svou bolestí

jak v zimě ptáčky na krmítku,

když kolem padá sníh?

Kdo nosil by ti na hrob kytku?

Co ví dav o básních?

Nebudeš ležet na Slavíně

ve stínu Máchově.

Utop svou bolest v silném víně,

nesnaž se vyhovět

těm, co tě zvou zas na pódium

tam do kavárny Fra.

Máj?  Spal to trapné paládium!

Kdo mlčí, nekafrá.    

none,

malířku Moemi Yamamoto jsem neznala, takže jsem se musela kouknout na její obrázky ze současné výstavy. Nechápu, čím ti moje báseň může připomínat tuhle malířku. Její styl pokládám za podivnou směsici surrealismu ze třicátých let minulého století a naivního umění. Myslím (nebo aspoň doufám), že moje básnička má k obojímu hodně daleko.

Lermontov a jeho častý pocit marnosti a nesmyslnosti bytí má hodně blízko k mým vlastním životním pocitům. Ačkoli je to jeden z nejslavnějších romantiků, lze v některých jeho básních už najít dekadentní notu. Pokouším se ho neuměle překládat, protože mám pocit, že jeho ústa vyslovují za mne to, co já bych napsat nedokázala. Když se tedy o "mého" Lermontova zajímáš, posílám ti jeden překlad jeho básničky, kterou asi dobře znáš:

Michail Jurjevič Lermontov: Sbohem, má nemytá Rusi

Sbohem buď, má Rusi nemytá

se svými raby a pány.

Dál modré mundůry dusí tam

chudý lid?  Mám svoje plány!

Věřím, že za stěnou Kavkazu

skryje mě před potentáty

daleko od jejich rozkazů,

očí a uší ... klid svatý.  

Michail Jurjevič Lermontov:  Modlitba, 1830

V tísnivé chvíli života,

když v srdci studí stesk,

jak plamínek se mihotá

verš ve tmě... Na rozbřesk

čekáme v šeru nad ránem,

na slůvka souznění,

báseň, co uštkne, uhrane,

noc v jitro promění

a shodí břímě z ramene

a dálku otevře,

ať oči světlem zmámené

za mořem vidí břeh.

Michai Jurjevič Lermontov: Smutno je, teskno je 1840

Smutno je, teskno je ... nikdo ti nepodá ruku

ve chvílích zmatků a nejistot.

Tvé touhy?  Zmizí, když muži jsou najednou z kluků.

Čas roky odnáší s povodní do kalných vod.

Milovat?  Není proč.  Báseň má jenom tři sloky:

vzplanutí - zklamání - loučení.

Sotva si vzpomeneš na všechny milenky, soky...

S kým jsme si napořád osudem určeni?

Snad vášně?  Ty sladké choroby zkušenost léčí.

Rozum je nejlepší ranhojič

a bystrý úsudek jak chladná sprcha ti svědčí:

život je špatný vtip a ty kůň v postroji. 

Michail Jurjevič Lermontov: A smutno a teskno, 1840

A smutno a teskno a kdo ti dnes ruku podá

ve chvíli, kdy nevíš kudy kam?

Tvé touhy? Zapomeň! Pozdě je snění se oddat.

A roky míjejí... Na prázdném rozcestí stojíš sám.

Milovat? A koho? Láska vždy vzplane a zhasne.

Může ten plamen hřát napořád?

Vzpomeň si, jak rychle zmizí vše mámivě krásné:

radost i zklamání, vzpomínky na obřad...

A vášně? Dřív nebo později ten sladký neduh

vyléčí střízlivý úsudek

a na dně poháru zbude jen kapička jedu.

Život byl hloupý šprým! Na zdraví, Osude.

Maškaráda (travestie)

Aljona Michailovna Lermontovová

Smutno je, teskno je a kdo ti dnes ruku podá

na prázdném studeném rozcestí?

Tvé touhy? Čert je vzal!  Iluze odnesla voda.

Čas běží - hledej směr...  Nedumej o štěstí.

Milovat?... A koho?  Láska se zjeví a zmizí.

Jen pár dní usnout vždy nedá ti...

Cos včera zbožňoval, bude ti zítra už cizí.

Radost i bolest se z paměti vytratí.

Dost dramat!  Vždycky tě nakonec přestane bavit

jeviště i herci "úspěšní".

Masek a kostýmů musíš se s pokorou zbavit.

Život, ten záškodník, tvé hry vždy zesměšní.

Janino,

"osobitost" není nic pro mne. Raději bych psala jako někdo úspěšný a měla také úspěch. To jsem ale nedokázala. Pokud píšu "osobitě", pak je to proto, že to jinak nesvedu. "Osobitost" je z mého pohledu vlastně neschopnost. Atticus jen umně opakuje známě pravdy a je druhým nejúspěšnějším básníkem na světě. Já neexistuji a nějaká "osobitost" je mi platná jako mrtvému koloběžka.

Diano,

díky. Ráda jsem tady hrávala divadlo.

Mně se fakt líbí ten kontrast mezi Atticovým opakováním "známých pravd" tradičním způsobem, a tvými verši, které srší osobitostí.

Tvé verše se mi také líbí.

Díky, Kočkodane. Přála bych si, aby se chuť mých básní časem zlepšovala jako chuť archivního vína.

Šifrám celkem ani ne, ale tvým veršům jsem přišel na chuť již před drahným časem.