Psychonaut

Přesn(á)idavka

Dej to sem nebo ti to vyrvu z ruky ty polotovare! Nečum na mě a hrň to do mě! Hej hou ať se opět motám jak špina v záchodě a bude mi zase tak pohodlně jak to mám rád. Tak dělej! Dělej! Ať už to mam v sobě a můžu počítat buňky ve svém těle. Nervové dálnice napnuté k prasknutí už čekají na své proudové sdělení, že vše funguje jak má a já můžu upadnout do věčné blaženosti, kde kromě prostoru a mé maličkosti nesdílím s nikým jiným, kdo mi klade nepříjemné otázky. Začínám se dostávat do komfortní zony s pocitem uvolnění a trochu obavami spojené s nervozitou, jako pošťák bloudící mezi paneláky, který ztrácí víru ve své řitní svěrače po včerejším neočekávaném dýchánku a nemá místo, kde by odhodil svoji tíhu zásilky a použil dopisy jako hygienický prostředek.

3…2…1 start!
A letí! Letí vysoko. Stejně dlouho letí, jakož to padá zpět na zem. Podomácky vyrobená raketa, která měla tendence ovládnout nebe a pokořit vesmír. Vždy jsem se jako malý kluk snažil namířit raketu na nejjasnější hvězdu a pokusit se ji sestřelit. Můj sen byl jednoho dne stát se kosmonautem. Byla to pro mě větší výzva, než vyhrát ve stíracích losech a tak připravit svoje palce o tu radost z mozolů ze stírání. Dokonce jsem měl z papírových krabic vystřižený skafandr, který jsem si vždycky oblékal, když jsem šel odpalovat další raketu.

Žil jsem na odlehlém statku spolu s otcem, který neměl pro mé ratolesti pochopení a kropil svoje játra pálenkou stejně razantně jako zahradník Pablo keře popínavých petůnií.

Náš zahradník Pablo, který se zůčastnil první světové války v dělostřelecké jednotce mě zasvětil do tajů střelného prachu a tak jsme mohli tajně po večerech ve stodole spřádat plány na realizaci další rakety.

 Pablo byl šedesátiletý střelmistr, jehož vrásky v obličeji vypovídali, že válka nebyla žádna diskotéka a celkem špatný vtip zakomplexovaných moci pánů, kteří si poměřovali velikost svých penisu, jenž jim zakrněli na počátku puberty a neměli tak možnost se vyvinout v odpovídající muže se smyslem pro mír. Nýbrž naopak. Jejich ega se jim staly osudnýmy a nezvratnou nenasytností ve vlastní prospěchářství přišlo o život tolik báječných lidí, kteří nedostali šanci něco dokázat, páč jim byl ve válce upřen život.

3…2…1 start!

A je to tady!

Tentokrát doopravdy!  Dětský sen se stal skutečností! Oblečen do skafandru s vlaječkou na hrudi jako posel všeho dobrého co na tomto světe zbylo. Odkaz techniky a lidské vynalézavosti mířící mezi hvězdy a ještě dááál. Moji spolucestovatele byli vybráni náhodně. Mluvící cizí nesrozumitelnou řečí, ale ne mě cizí. Společně se vydáváme za dobrodružstvím, které sjednotí naše vjemy s pocity sounáležitosti. Snad docílíme propojení myslí a singularity, se kterou jsme se nalodili a budeme si vzájemně oporou.

Polemizuji nad myšlenkou, že tahle mise je něčím ojedinělá. Mise, jenž má naplnit očekávaní, ale zároveň si uvědomuji, že má větší potenciál, který lze zažít až ve vesmírném prostoru. Cítím se být výjimečný a mam pocit boha, který hledal celý život smysl života a konečně našel odpověď: Jaký je smysl života? Tuhle otázku jsem si kladl v době dospívání. To že život má smysl.

Pronikáme hlouběji do vzduchoprázdna a mé pocity se bortí pod tíhou všudypřítomné nicoty.
Jaký to musí být asi pocit na okraji horizontu událostí, kde se vědecké teorie rozcházejí v tom, jaké nepředstavitelné sily ovládají podstatu vesmíru.

Snažím se soustředit a porozhlédnout se kolem sebe. Všichni jsou potichu a střebávají tu sílu, která na ně působí. Zkouším zaostřit na rozmazanou pohyblivou tečku v dáli, která mi utkvěla v zorném poli při orientaci v prostoru.

Hej! Všichni kdo jste tady!  Podívejte se! Natahlím ukazováčkem mířím na rozmazanou tečku, která prapodivně tančí, jak plastový sáček ve větrném víru vznášející se ulicí,  a určitě tu má nějaký důvod a smysl který je pro mě zatím nepochopitelný.

Pomalu se přibližujeme blíž a z tečky na konci prázdnoty se formuje kruhovitá mlhovina s jasnými rysi pestrobarevného okraje a moje mysl začíná nestandardně vybočovat z normálu a ponořuji se hlouběji do divně se rotující mlhoviny.

Vypínáme motory a snažíme se o změnu kurzu. Čemu nerozumíme, z toho máme strach, tak se snažíme vyhnout něčemu, co je pro nás nepřirozené. Nic nepomáhá! Zpětné motory na plný výkon nemají patřičnou energii a silnou přitažlivostí jsme pohlcováni do neznámého víru vesmírné anomálie.
Přemýšlím, jestli jsem v dosavadním životě stihl vše, co bylo ode mě očekáváno a marně se snažím vzpomenout, jestli jsem udělal všechno tak, jak jsem měl. Pevně doufám, že jsem se vypořádal se životem, který mi byl nabízen po celou tu dobu mého bytí a nebo aspoň jsem si splnil to, jak jsem si přál ho prožit.

Registruji, jak mi srdce pumpuje krev do všech částí těla takovou rychlostí, jako by to bylo to poslední co má v posledních minutách vykonat. Opouštím svoji fyzickou skořápku a duševně se odprošťuji od okolního světa.

Nazdar! Na co čumíš vole? Stojíš mi na noze dezoláte! Pohni se! Rozostřeným zrakem otvírám víčko po víčku, jako by mi někdo v mozku umíchal slušnou kašičku. Opatrně mapuji co se kolem mě děje.  Jsi v pohodě? Ptá se mě stejně dezorientovaný kolega. Uvolni se, nebo tě to rozmetá na hovna. Vypadáš slušně vymontovanej! Zdřejmě si spolkl celou lékárničku kosmonaute!

 Kde to jsem? Potkávám lidi, které jsem už kdysi někde viděl, ale nemůžu si vybavit kde a kdy. Nezavazej! Křičí na mě obézní trpaslík, který vypadá jako po celoročním nákupu ve slevách v supermarketu. Na zádech dětská motýlí křidélka, jako by měl tendence zvlétnout, ale jeho tíha mu nedovolí si poskočit ani o deset čísel nad zemí.

Ty vole! Moc se tu nemotej nebo ti dají košilku a odstřihnou ti kyslík Armstrongu. Dobře víš, jak vypadá černá díra, kam tě šoupnou, když máš v hlavě orchestrion. Jsem zcela zmaten a z euforie na mě doléhá panika. Cítím úzkost a prostor se kolem mě začíná zužovat až nepříjemnou rychlostí.

Dostal jsem se do jiné dimenze? Ptám se sám sebe a kolem mě se rozpíná uzavřený prostor obehnaný zdmi, z které opadavá omítka padající do všech koutů špinavé podlahy,  lemující kovové postele a okna zamřižované, kde svoboda má vstup zakázán. Začínám se utvrzovat v tom, že důvod proč tu jsem je zdřejmě na ochranu lidi, pro které nejsem žádoucí i pro moji vlastní ochranu, před už tak zkaženým světem. Slyším neustálý ruch, který se line po cele místnosti. Pestrost hlasů mě ohlušuje, jako bych se nacházel na demonstraci za levnější gořalku před koloniálem.

Svět je krásný, když se člověk čas od času trochu zblázní a tuto myšlenku se snažím sdělit všem přítomným, aby pochopili, jak je svět pestrobarevný a není potřeba se za každou cenu držet správné a jediné životni etikety, která je nám podprahově podsouvána společností. Cítím v sobě vnitřní pnutí. Mám potřebu něco říct a spoustu jiných myšlenek vykřičet do davu, abych byl pochopen a měl pocit uznání za to co je správné.
Trhám ze sebe kousky skafandru a odhaluji svoji přirozenost. Přeskakuji z postele na postel jako přestřelený anděl posílen neuváženou dávkou pilulek po nebeských mrakových polštářích rozhazující letáky s osvětou že bude líp.

Nastoluji mír! Tohle je mé poselství všem budoucím generacím!  Jsem svobodný a vám doporučuji to samé. Osvoboďte svoje duše a konejte dle svého nejlepšího přesvědčení. Vykřikuji, až mi v krku vibruje bránice a tak zním jako by někomu upadly bicí nástroje ze schodů.

Ve vrcholu mé intenzivní snahy dat světu na vědomí, že způsob jakým se dá žít bez pokrytectví, záště a solidarity mezi lidmi, mě náhle někdo poráží na zem. Uvědomuji si, že jsem za své myšlenky umlčen a vzorec ,,pravda bolí,, je náhle opodstatněna.

Najednou se kolem mě utvořil kruh. Pečovatelé na mě skáčou jak děti do podzimního listí a uvědomuji si, že mé poselství se pomalu chýlí ke konci.

Do toho! Ukaž jim kdo je tu pravý blázen!
Vykřikující obézní trpaslík s motýlími křídli na zádech podobající se spíše dobře napasené larvy okvětních lístků, jenž čekající na své vylíhnuti, kterému jak pevně doufám sem dal podmět k tomu aby zvlétl a oprostil se od útlaku, jenž je na něj zcela jistě kladen. Snad přijde i jeho čas kdy se z kukly vylíhne a stane se stejným poslem svých neoblomných myšlenek jako já.

V tu chvíli se o mě pokouší urostlý ošetřovatel a svírá mě pod krkem, jako by jsme spolu trávili nezapomenutelné chvíle u čajového dýchánku a jeho maskulatůra mi brání ve volnem dýcháni. Připadá mi jako zápasník MMA, který si odskočil na dobrovolnou stáž v našem malebném ústavu.

Jsem definitivně zpacifikován a namísto skafandru jsem byl převlečen do slušivé bíle košile, která mi umožňuje propustku do černé díry, kterou jsem sem proniknul. V zápětí dostávám předkrm v podobě dlouhé injekční stříkačky, za kterou by se nemusel stydět ani kvalifikovaný sportovec v podobě hodu oštěpem.

A tak mě už opět vlečou přes dlouhou chodbu slávy do černé díry, kde mi budou poskytnuta další neočekávaná dobrodružství, kde budu mít možnost neomezeného cestovaní vstříc novým dobrodružstvím.

Kosmonautem se nemůže stát každý z nás, ale jsou možnosti mezi vesmírem a zemi, kdy fantazie nemá hranice a tak mužem povolit uzdu své individuální seberealizace, čili v dnešní době požitek čirého šílenství.