Free party

 

Free party

Bzzzdár jak sviňa! Oslovuje mě starý dobrý kamarád z letecké školy Albert a rebelsky zamává křidly, jako nějaký nadrženy puberťák. Jak ti to dneska plachtí  Jarmilko? Ptá se mě tím svým šibalským výrazem a mne si křidýlka předníma nohama, jako by měl za lubem nějakou divočinu, jak má většinou ve zvyku.

Můžu ti říct, že dneska to je celkem bzukot reaguji na Albertův dotaz. Mám natrhlé křidýlko po včerejšku, jak sem se pokoušela vyprostit z tekutých písků dvojnohého a stojí to dneska celkem za průjem odvětím Albertovi. Po ránu mi vyslal do mísy takovou břečku, že jsem od toho celá nakřivo. Však to znáš, už nejsem žádná mladá poletucha a vyžaduji nějaký ten komfort. Vím, že jde o hovno a vypadá to jako bych si furt stěžovala, ale už mám něco nalítané a tohle byl fakt hnus. Moje degustační kanálky utrpěly značnou újmu, tak si říkám, že bych potřebovala nějakou pořádnou nadílku, kde bych ukojila moje degustační nároky. Jak já ráda vzpomínám na ty časy, kdy pěkně natočené stolování do spirály z análku slečny Natálky, ukojily mé touhy po dobře odvedené práci, posteskla si Jarmilka. To byli aspoň hody do pohody. Vyvážená vegetariánská strava a příjemný odér zavzpomínala si Jarmilka nostalgicky. Dobře vysrané hovno jsem měla naposledy asi před týdnem. Jo to byli časy. Od té doby co můj nájemník slaví nepřetržitě maturitu a vrací se domů jak špatně vyvážená váha, tak jsem na dietě.

Tak poleť se mnou na výlet, láká mě Albert a ujišťuje mě, že našel místo kde jsou hotové žně.
Chvilku jsem si sama sebou nejistá, jestli se mam s Albertem někam vydat, protože to většinou končí tím, že skončím ve sračkách, ale na druhou stranu si říkám, že je začátek víkendu, počasí nám přeje a vane příznivý mírný vítr, tak akorát abych mohla vycítit dobře označkované místo, kde bych se nacpala do sytosti.

Poleť a nedělej komára! Vybízí mě Albert. Uvidíš, že to bude gastro porno! Vím, že tě přemluvím! Poznám to podle toho tvého výrazu, kdy začneš vibrovat křidélky, jako by si viděla čerstvě vysrané teplé hovno, ze kterého se line pára při západu slunce.

Běž do prdele s těmi romantickými kecy! Dobře víš, že tyhle kecy na mě neplatí a nenápadně si přičichuji k ústům Alberta jestli mě netahá za sosák a bude to opravdu stát za to, a že zas nepůjde o nějaký klasický položený talíř kravského stáda, které se pase na odlehlé louce. Ale aroma, které se line z Albertových úst mě nenechává chladnou.  

Tak dobře! Přemluvil si mě! Roztahuji opatrně křidélka, jako panna před prvním sexem a nechám vítr, ať mi načechrá krovky a společně vyrážíme za neočekávaným dýchánkem.

Vzlítáme společně z minového pole kravských hoven a v letu se pokouším zjistit více informací co má Albert na mysli tím, že to bude krásná čerstva poleva na rozmezí borového a dubového lesa. Připojuje se k nám Adéla z kozí farmy, která mě svým rozhněvaným výrazem konfrontuje, že by si taky ráda smlsla na nějakém tom dobrém občerstvení, a tak si spolu v letu povídáme zážitky, které jsme prožili a vykládá mi příběh o špatně strávené kukuřici, která ji málem stála život.

Ve třech se to lépe lítá že? Vykřikuje Albert za letu a v zápětí se k nám připojuje další hladový nenažranec Evžen, jenž má ještě křidélka obalené z předešlé přesnídávky a tak Adélka začíná kolem něho nemístně kroužit, jako by ho ráda celého pozřela jak kravinec v trojobalu.

Tak si to krásně frčíme ve čtyřech, když v jednu chvíli Evžen zabočí někam do leva, ale nám to vůbec nevadí, protože všichni víme, že je Evžen tak trochu debil a ještě by nám to celé znepříjemnil. Slyšela jsem totiž od Pepy z Motýlí louky, že to Evžen paktuje s komárama a to mi pije krev.

Pokouším se z Alberta dostat nějaké informace ohledně nadcházející přehlídce gastronomické hitparády, ale je očividně indisponován a hledí si svého. Máchá křídly, jak smyslu zbavený, tudiž z toho dedukuji, že nás čeká nevšední zážitek, kdy jsem ráda, že jsem toho součástí. I když s pochybami, ale tak to většinou funguje. Čím míň toho vím, o to víc se na to těším.

Jsem v euforickém očekávání, co náš čeká a v tu chvíli Albert zahlásí: za kopcem ostře doleva a pak ucítíš ty hromady, co se povalují v borovém lese. Vane mírný protivítr, tak moje receptory ještě nedokážou rozpoznat, či je to les sladkých hoven, nebo jen seschlá hnijící tráva z kravského žaludku.

Už tam budem? Unaveným výrazem se ptám Alberta. Za tuhle otázku už jsem schytala par facek a v tom smyslu že, mucholapka byla trénink pro mucho blby co si nepohlídají rozmach dvojnohého tvora. U nás v letecké akademii jsme byli náležitě informováni a školeni, že je to nebezpečné a  zákeřné, ale  pomalé, takže vnímavější tipy mají dostatek času uletět.

Začíná mi pádlovací přechod, jelikož už letíme přes třetí horizont a vítr mi zrovna úplně nepomáhá, tak cítím úlevu, když Albert pronese, že se blížíme do slíbeného hovnolandu.

Vidíš to? Co sem ti říkal! Oda na hostinu. Ave já! Sebestředně se ukájí Albert.
 Jsme tu! Zkus nasát tu atmosféru veškerého položeného materiálu. SLAST! Vítězně vyhrkl.

Jo a málem bych zapoměl  se vám zmínit, že před náletem musíme ještě navštívit Edu.
Už nějakou dobu si tu poletuje a má přehled, co jaké menu obsahuje. Samorost a rozum brada na slovo vzaté, je patřičně obeznámen, co je to za akci. Prej nic pro amatérské letce. Žádná čistička odpadních vod, kde mladí trénují nálety na to, co zbylo. Tohle je unikát!

Hovnobraní roku! Zmiňuje se další kolega sám velký Bořek, který přiletěl z lučních hájů a zapojil se do debaty. Sám velký guru a znalec, který nás čekal na velkém vodním lopuchu, kde jsme měli poslední společný brífink. Respektovaný znalec a velvyslanec mušího spolku pro organizovaný odpor vůči pavoučímu teroru. Jeden z mala, který dokázal rozluštit pavučí rébus a jak ze sítě ven, jenž je podloženo knihou a vyučuje se na všech muších farmách.

Moment, moment! Kam letíte? Vraťte se! Hořekuje Bořek.
Předpokládám, že je to vaše první akce mimo rajon, nemýlím-li se. Odevzdaně přikyvujem a následně očekávám, že dostaneme kázaní jak se chovat. Buďte obezřetní! Apeluje na nás. Pavouku je tu tolik co hoven v lese. A jsou neúprosní. Mají to natáhlé i tam, kde byste to nejmíň čekali.

 Mimochodem neviděli jste Evžena? Poslední dobou je nějaký neurvalí. Od té doby co se přestěhoval k tomu hipíkovi, tak si lítá kam chce a dělá si co chce. Začíná mu solidně jebat. Je jen otázka času, kdy se nechá zasíťovat nějakým pavoukem. Nešťastník jeden.

Tak co vy řiťohlávci? Poletíme?
Doufám, že to bude stát za hovno, prohlásil Bořek. Ale moment, než se rozletíme na tu parádu, tak mě Eda informoval, že každý produkt obsahuje nezjistitelný obsah, po kterém se dotyčný jedlík dostává do nespecifických stavů opojenosti a zkresleného vnímáni reality. Takže vám doporučuji ochutnat a počkat, ať mi potom nelítáte v kruhu a nekroužíte kolem hovnodárců a nepřemlouváte je, kdy už to konečně půjdou položit.

S výkřikem! NEPOSRAT TO, JDE O HOVNO! Jenž je motto zobrazené na branách muší farmy se společně rozlétáme s napruženými sosáky za dobrodružstvím.  Letka v pořadí Bořek, Eda, Albert, Adéla a já. Eda hned po startu to klasicky ztrhl ostře doprava na okraj rybníku, kde ucítil první nález, jenž mu brnkl přes sosák a tak pokračujem ve čtyřech vztříc hostině.

Ve vzduchu jsou cítit silné vibrace, které jsem za svůj život ještě neslyšela. Dvojnožci, pohybující se v synchronizovaném rytmu a naproti nim zvuky, které se linou přes celou louku. Zni to, jako když startuju před odletem, tudiž mi to nepřijde až tak nenormální a s pokorou si sedám na rameno dvojnožce, který má rajcovní odér a cítím, že by z toho mohlo něco být. Ve škole náš vždy učili: Vytipuj, sedni a čekej.

Očkama pozoruji svoje přátele a jak vidno, tak už se každý usadil a netrpělivě čeká na příležitost, kdy se dotyčný subjekt odpojí od smečky a půjde nám nachystat tu čerstvou a svěží nadílku.
Máme sehraný povel, kdy obkroužíme dvojnožce třikrát dokola a tím dáváme na vědomí ostatním, že se ta chvíle nezadržitelně blíží.

Ve škole nám vždy tlačili do hlavy, že je lepší se usadit na objekt a vyčkávat. Občas mu dát jednoduchým obletem najevo, že tu není na to sám a tak mu dat pocit bezpečí, že se o jeho pohostinství postaráme. Při čekání na rameni dvojnožce si všímám rychlého průletu Evžena, který si usedá hned vedle mého dvojnožce. Nedá mi to a zaletím se za ním podívat, jestli je v pohodě.

Můžu vám říct, že ten pohled stál za to! Všechny bulvy měl zalité krví a choval se dost nepředvídatelně. Reakční doba na mé dotazy trvaly nekonečně dlouho. Připadal mi jako retardovaná jepice, která má na sklonu svého života.

Vidíš toho dvojnožce, co leží naproti na louce? Tak vidíš ho Jarmilko? Chraplavě zabzučel a ukazuje sosákem na zdupanou louku.
Jasně že vidím Evžene. Proč se ptáš? To je ten můj hipík, u kterého teď bydlím, podotýká Evžen a zmiňuje se mi, že ho ještě tak zbouraného neviděl. Poleť se mnou a něco ti ukážu. Uvažuji, jestli se vydat s Evženem za jeho spolubydlícím, tak se letmým proletem ujišťuji, zda je můj dvojnožec připraven se jít uvolnit, ale zdá se, že se dobře baví a tak svoluji a letím s Evženem.

Následuj mě! Zvolá a prudce vzlétá směrem za hipíkem. V zápětí, když se přibližujem, tak jsem vždy ostražitá, protože se může dvojnožec prudce ohnat a zranit mě, nebo přinejhorším mě zbavit života. Evžen ale na mě s ledovým klidem pokřikuje, že se nemusím ničeho obávat. Přilítáme blíž a usazujeme se přímo před branami kuchyně, která je nezvykle odhalena, což nebývá moc zvykem a tak usedáme na chlupatém porostu, který je čerstvě poskvrněn polevou, kde si na chvíli dáváme šlofíka a krmíme se předkrmem v podobě chutné omáčky.

Je to bezpečné Evžene?
Bez obav Jarmilko, uklidňuje mě Evžen. Už tady hoduju nějakou dobu a cítím se nesmrtelně. Tak mu dávám jemným bzučivím taktem najevo, že se tu s ním chvilku zdržím. Asi po desetiminutovém předkrmu Evženovi děkuji a odlétám to zapít něčím sladkým na místo, kde se dvojnožci shlukujou. Pososám pár loků a letím si odpočinout a strávit potravu na nejbližší lopuch lesního rybníku.

Uběhlo asi půl hodiny a rozhoduji se zkontrolovat svého dvojnožce, jestli už se to někam pohlo. Ještě si řádně pročistím oči a krovky před odletem a startuju. Začíná se pomalu stmívat a při letu si všímám, jak se obloha krásně barví do rudé barvy a dostávám pocit, že je na tom světě přece jenom krásně.

Uvolněně poletuji v příjemném bezvětří a po cestě si vytrhnu i pár rychlých otoček. Let si užívám v plné palbě a tak ještě zkouším pár vrutů, které jsem se za mlada naučila v akrobatickém kroužku Twist and fly leteckého mistra Lukáše.

Najednou mě opustila myšlenka na mého dvojnožce a tak si říkám, že bych si to tu mohla trochu proletět, protože ještě nemám úplně stráveno, abych se slepě vrhla na další krmení.
Vibrace rezonují a přidávají se do toho oslepující blikající světla, které mě oslňují při letu a tak občas narážím do dvojnožců, ale těm to zjevně nevadí a neobtěžuje a tak si plachtím to svoje.

Zrak se mi rozmlžuje a vidím věci, které běžně neregistruji, ale utkví mi v mém zorném poli.
Netuším, jak to mají dvojnožci, ale moje oči jsou jak jedna velká mozaika, takže je to celkem bzukot to vše vnímat v takovém stavu. Náhle kolem mě opět prosviští Evžen nadzvukovou rychlosti a letí přímo do objektu, z kterého se line ten ohlušující zvuk a v zápětí ho to odmrští asi pět metru zpět. Evžen leží nehnutě na zemi a tak se letím podívat, jestli je v pořádku.

Evžene! Evžene! Stalo se ti něco? Nechybně leží na křídlech a něco si bzučí pod sosákem. Jsi v pohodě? Mluv se mnou!
Po delší odmlce konečně reaguje. Ty krávo! Viděla si mě? Jsem tam naletěl jak masařka a úplně mě to odpálilo. To je hukot! Hlasitě bzučí Evžen a mě pomalu dochází, že přesnídávku co jsme ochutnali u hipíka, má nejspíš vedlejší účinky před kterými jsme byli varováni.

Nechávám Evžena si užívat jeho skromnosti a letím zkontrolovat svojeho dvojnožce. Při odletu se ještě otáčím na Evžena, jestli už je zpátky ve vzduchu a pozoruji, jak to nadzvukovou rychlostí pálí zpět do ohromujícího objektu zvuku.

Cítím se vysušeně, a tak se rozhoduju si zaletět na místo, kde se dvojnožci shlukujou a sosákem sosám nasládlý nektar. Strávila jsem tam pravděpodobně více času, než jsem předpokládala a po pár vzdušných přemetech narážím do zdi budovy.
 Po chvilce se otřepu a letím dovnitř budovy, abych se skryla před nástrahami, které by mě mohli potkat při mapování situace v okolí. Letím do uzavřeného prostoru, kde to voní jako v michelinské restauraci, kde cítím tolik rozmanitých aromatických vůní a přistávám na obrovském hnědém bochníku, který se schovává v malé bílé místnosti v míse veliké, jak fotbalový stadion. Bochník měl deasignové parametry, za které by se nemusel stydět leckterý profesionální zmrzlinář a tak spokojeně usínám na špičce jako vítěz.

Probouzím se časně ráno trochu otřesena a jsem ráda, že jsem naživu. To byl teda přísný mejdan říkám si a plna dojmů se škrábu z bochníku ven. Cestu ven hledám pár hodin a při průletu místností potkávám strýčka Bohouše, který se nemilostivě chytil do pavučiny a svými neobratnými pohyby, přivoláva  hrozivého pavouka.

Asi to už má sečtené chudák. Nebožtík jeden. Odpočívej v bzzz nebi kamaráde. Let zpátky trvá dvakrát delší dobu než cesta sem a tak s notnou dávkou vyčerpání dorážím konečně domů.
Setkávám se opět se svými přáteli a z výrazu je zdřejmé, že jsou všichni ještě mírně rozhozeni, ale důležité je, že jsme všichni opět pohromadě. Teda až na pravděpodobně nesmrtelného a stále pařícího Evžena a nebožtíka Bohouše.

Jarmilko, tak co? jak se ti to líbilo? Táže se mě Eda.
Za mě dobré! Zajímavá zkušenost, tak snad příští rok zase! Kochám se s úsměvem na sosáčku. Viděli jste někdo Evžena? Ptá se mě Eda. Na což reaguje Bořek a podotýká, že když odlétal v brzkých hodinách domu, tak vyděl Evžena, jak se se vší silou vrhá do objektu, který vydával ten ohlušující zvuk. Tak se snad brzo vrátí, odvětí Adéla a podotýká: Však ho znáte, ten nemá nikdy dost.Takže příště i s after party reaguje Bořek a rozlítáváme se do svých domovu dospat včerejší mušici.

Apropo: Evžen se vrátil po třech dnech úletu s natrhlím sosákem a vykloubenou nohou.

 

---