Amazonské já

Třeba jsem někde jinde šťastná, někde v jiný části světa. Třeba kousek mě běhá někde v někom. V někom, kdo žije v pralese a denně se koupe v Amazonce a všechny svoje myšlenky rozpouští v té hnědozelené řece. Ráno se modlí ke kdejakému bohu a věří v posmrtný život. Nemá nic, žije v pralese a jeho upřímná radost pramení z dobrého najezení nebo čisté vody. Nevlastní skoro nic, ale přesto si láme hlavu pokaždé, když se snaží ve své mysli najít něco, co by mu chybělo.

S rozdílem mě, jako osoby v normálním, aktuálním světě, která si stěžuje na vše a její vědomí, i když si je toho vědomé, to nedokáže ovlivnit. Neustále stěžování si totiž zaplňuje něco uvnitř mé osoby, a to něco po přeplnění jednoduše umírá. Následně také umírá vše okolo, až má osoba jen přežívá dlouhé dny a čeká na svůj konec. Čeká na svůj poslední den, až si bude moct užít jediný jeden den, jako nějaké mé já, třeba jako to v pralese. Bude se moct vykoupat někde v řece a mít radost z jednoduchých malicherných věcí. Mít konečně klid v duši, ležet například v trávě a neřešit co za následek to obnáší.

Jako řekl kdysi Oscar Wilde: “ Smrt musí být tak krásná. Ležet na měkké hnědé zemi s trávou všude okolo hlavy, a poslouchat to hlasité ticho. Nemít včerejšek a nemít zítřek. Zapomenout čas, zapomenout život, být v klidu. “