Zvěst Hladinyvodní

Hříchu říš zřel jsem cestou do hlubin země.

 

Šel jsem cestou soužení,

proťatou naskrz ostřím blouznění.

 

Šel jsem přes srázy ostřejší pera,

lopotil jsem údy své, do konce poutě večera.

 

Narazil jsem na ni v hladině vodní,

to uzřel jsem hříšnou pravdu v odraze svém:

 

Odporní skřeti hnusní kuli zde nástroje klamu.

Posléz tvořili jimi předpisy netušícím osadníkům hrozbou.

 

Podmanili si vísku a vystavili bránu,

věru úděsnou.

Opevnili si pevně a nepřístupně svou bránu.

Brána sluje se Pravédobro a jen skrze ni lze do města, vně.

 

Kolkolem osady trčí ze země (mantinelu našeho) hradba,

tlustá pro důvěru v pevnost, vysoká pro pocit beznaděje.

 

Své nástroje skřeti užívají po právu a podrobují si důvěru lidu:

Ovečky skládají hlavy pod gilotinu

a v bezpečí a bez újmy vesele bekají.

 

Skřítci vznešení již sepisují mravy pro naše i opuštěné osadníky:

Morové stromy

— protínají oblohu, celé v černém,

spirálovitou přirozeností a kůrou lemovanou odpornými výběžky,

spolu s vnějšími prasklinami, hodí se do vísky naší —

kácejí.

Tvoří listiny

— načervenalé výdechem jantaru, hrobu života.

Krášlí písmem a zvěční tradiční recepturou

— ve vroucí trud jen ponoří, holé mají přitom ruce.

Papír trud pozře a předpis si připodobňuje budoucí generace.

 

Hříchu říš zřel jsem cestou do hlubin země.

 

Tak pravil odraz Hladinyvodní.

---