Ukradený Beethovenův klavír

V Praze Na Kampě jsem si vychutnával nejenom plzeň, ale i šplouchání Vltavy. Na terase prázdné hospůdky ukazovaly hodiny devět ráno. Ještě jsem nedopil ani první pivko a ke stolu přímo naproti usedl rozložitý pán se strakatým baretem. Byl velmi dobře oblečen, s dýmkou v dlani, ale nejvíce mne zaujal tím, jak byl smutný a to, že si objednal rovnou celou láhev gruzínského koňaku.  A když mu ji servírka položila na stůl,  pohotově mi nabídnul sklenku. 

„Děkuji pěkně, pane“ poděkoval jsem neznámému  a přidal „máme krásné ráno, sluníčko svítí, řeka šplouchá, ale vy se mi zdáte smutný.“

„Jsem a zítra možná budu taky, postesknul si pán a potáhnul ze své dýmky. Chvíli jsme oba pozorovali obláčky stoupajícího dýmu a pak jsem přerušil meditativní ticho a představil se.

„Jmenuji se Jakub Kohn a bydlím nedaleko.“

„Roman Procházka, ale říkejte mi Romane a jsem z Pardubic.“ pravil pán a dodal. „Smutek se musí, jak se říká rozmluvit… Máte rád hudební nástroje? Dřevěné a krásně naleštěné, které dokáží prozářit lidskou duši? Hoboje, klavíry, píšťaly, varhany...“

„Miluji klasickou hudbu.“ a při mé odpovědi se Roman poprvé usmál a pokračoval:

„Jsem vlastníkem společnosti, na hledání ukradených hudebních nástrojů. Firma velmi dobře prosperuje. Za těch deset let co jsem ji rozjel, jsem vypátral ztracené housle, hoboje, piana, klarinety, harfy, kytary a dokonce jsem pátral po ukradených varhanách. Ty jsem našel ve stodole místního faráře. Po hudebních nástrojích pátrám po celém světě... Většina z nich je totiž kradena na zakázku ze zahraniční.“

Přerušil jsem řeč, abych se zeptal, jakým způsobem dosahuje těchto skvělých výsledků. Detektiv mlčky přikývnul a pokračoval.     

„Úspěch je jen otázkou, jakým způsobem se člověk na věci dívá, pod jakou optikou vše pozoruje. V mé laboratoři v Pardubicích jsem vyvinul techniku, kterou nazývám FAZV - Forenzní audit zvukových vln. Za pomoci sestaveného přístroje mohu analyzovat vlnovou délku zvukové amplitudy a dovedu zjistit, kde se ukradený hudební nástroj nacházel. Stačí provést stěr zvukových vln z místnosti a porovnat je s identifikátorem.“

Podíval jsem se na detektiva nechápavě...

„Aha, nevíte co je identifkátor, že? Přikývl jsem, že tomu opravdu nerozumím.

„V dnešní době má už téměř každý vzácný nebo drahý hudební nástroj svou identifikační kartu, na které je zapsána jeho jedinečná zvuková stopa. Takže pak stačí porovnat akustický stěr s kartou nástroje. Je to podobné jako v daktyloskopii, ve které se porovnávají otisky prstů. Ale když zločinec otisky smaže, jsou policisté, jak se říká v prdeli.

Pochopitelně něco podobného  zkoušeli i zloději hudebních nástrojů tím, že v místnosti hráli na bubny a píšťaly, aby tak ukradený nástroj zamaskovali,  ale všechny tyto pokusy byly marné.“ řekl detektiv Roman a nalil do prázdných sklenic zlatavou tekutinu a pak pokračoval. 

"Provádím tedy akustický stěr z materiálů, jako například zdivo, cihla, koberec, dřevo, zkrátka z čehokoliv co mohlo být přítomno při hraní s ukradeným hudebním nástrojem. Nejlépe se mi osvědčily perské koberce; ty dovedou nádherně ukládat zvukové vlny. Takto získané informace následně analyzuji v laboratoři za pomocí kvantového počítače. Ten pak porovnává bilióny kombinací zvukových vln s originálem.

 „Stalo se někdy, že by počítač udělal chybu?“

 „Nikdy! Možná proto, že počítače nejsou lidé. Funguje to až s děsivou přesností.“

Obláček dýmu zvolna stoupal nad vrásčitým a smutným obličejem majitele detektivní společnosti.

“Už jsem se neudržel a skočil mu do řeči, „Poprvé ve svém životě jste hudební nástroj  nevypátral, že? Detektiv si povzdechnul a pravil:

„Svízel je v tom, že jsem klavír vypátral a nyní je zpět na svém místě na zámku“.

„Klavír, jaký klavír?“

„Ach, já vám vlastně ještě nic neřekl. Jednalo se o Beethovenův kladívkový klavír ze zámku v Hradci nad Moravicí. Opravdu krásné místo“ zasnil se Roman a zabafal. Klavír byl nejcennější památkou, která se na zámku v Hradci nad Moravicí dochovala. Uložený v mahagonové skříni, vyzdobený jemnou empirovou ornamentikou ve zlaté, zelené, červené a černé barvě.

Říká se mu Beethovenův, protože na něj hrál a tvořil sám mistr. Pořídil mu ho kníže Lichnovský z dílny firmy Érard v Paříži. Jednalo se o nejmodernější typ kladívkového klavíru, který se objevil počátkem osmnáctého století. Úžasný nástroj!

Zámecký pán Karel Lichnovský byl velkým milovníkem hudby, kterou také štědře podporoval. Jeho nejoblíbenějším skladatelem byl právě Ludwig van Beethoven, pro kterého kníže nejenom pořídil klavír, ale zařídil mu i pokoj v severním průčelí zámku.

Beethoven na zámku pobýval a tvořil. Často pracoval pod širým nebem v zámeckém parku, kde mezi stromy čerpal inspiraci. Tam se také zrodila jeho slavná klavírní sonáta Appassionata.“

„V čem je teda problém? Klavír jste vypátral... nezaplatili vám?“

„Ale vůbec ne, byl jsem štědře odměněn. Celý problém je v tom, že jsem ten zatracený Beethovenův klavír neměl najít!“

 

ČTYŘI ROKY NAZPÁTEK V ČASE

Dvacetiletý Sergej Tichonov, zvolna bloumal po vltavském nábřeží. Byl hubený, skoro až neduživý, výšky nadprůměrné, kráčel krokem umělce, který nespěchá.  

Oleg Petrovsky, ke kterému se loudal, byl úspěšný skladatel filmové a muzikálové hudby a také majitel krásného bytu s výhledem na Vltavu a Hradčany.

Byl vlahý srpnový podvečer,  racci posedávali na zábradlí a tu a tam některý vzlétnul, aby opět přistál na podobném místě.

Sergej Tichonov zazvonil na tlačítko Oleg Petrovsky a za malou chvíli se z útrob robustních dveří rozezněl bzzzučivý tóóón. Potřeboval obě ruce k tomu, aby se dostal do chodby. Výtahem zásadně nejezdil, a tak pomalu a jen tak pozvolna schod za schodem, vystoupal do třetího patra.

V bytě bylo něco kolem dvaceti umělců. Od bohatých a známých, po lidi živící se pouličním kejklířstvím. Bylo to jeviště podivných setkání, bez pravidel, kde se mohlo stát cokoliv. Hlasitý smích byl často střídán silným egocentrismem.
Vzduch byl prosycen alkoholem, nikotinem, marihuanou, barbituráty, kokainem...

„Zdravstvuj Sergej! I ty prichadil, „ zvučným hlasem promluvil Oleg Petrovsky a hbitě podal Sergeji panáka vodky, průzračné a chladivé, jako horský pramen.

„Charašo“ poděkoval Sergej a šel si sednout do klidnější části bytu.

Po hodině žvatlání a nudných řečí, zachytil citlivý sluch Olega Petrovského tóny, které zaznívaly z jeho vzdálené pracovny. Melodie mu připadala známá... Neváhal a šel se podívat, co se tam děje.

Ve své pracovně spatřil vysokou postavu Sergeje Tichonova, která se skláněla nad jeho ebenovým klavírem. Štíhle prsty Sergeje Tichonova se nořily do klaviatury a rozehrávaly překrásnou melodii.

Oleg Petrovsky nevěřil svým vlastním uším. To, co právě Sergej hrál, byla jeho muzikálová skladba, kterou před nedávnem složil, a kterou se chystal představit svým nejbližším spolupracovníkům. Vše bylo zahrané do poslední noty.

„Charašo!“ přerušil hru, Oleg Petrovsky, zakrývajíce své velké vzrušení.

„Ach Olegu! Zdravstvuj, krásná melodie, že?“ Přiléval Sergej Tichonov nevědomě olej do rozpálené skladatelovy duše.

 „Opravdu krásná melodie, ale kde jsi k ní přišel?“ Zeptal se téměř již doruda zbarvený Oleg Petrovsky.

„Tady tak, jak tu sedím, právě teď mne napadla…“

„To není možné!“ Vpadl mu do řeči skladatel.

„Na mou gruzínskou duši, tak to je!“ Proč mi nevěříš Olegu?

„Nevěřím, protože jsem skladbu složil já sám, nikomu jsem ji ještě nestačil uvést, a ty si tu sedíš a hraješ ji a říkáš, že jsi ji právě vytvořil. Notový záznam skladby leží na stole. Není to podivné, Sergeji?“

V pracovně se rozhostilo ticho, do kterého pronikaly hlasité výkřiky bavící se společnosti.

„Možná, že je tvá vodka příliš silná a možná, že jsem ji hodně vypil. Olegu, půjdu raději domů.“

„Jdi si, ale omluvu mi dlužíš. Nevím, proč trváš tak tvrdohlavě na tom, že jsi skladbu vytvořil ty sám. Nezapomínej na to, že jsem to byl já, kdo prvně objevil tvé klavírní schopnosti, kdo ti umožnil pracovat a rozvíjet svůj talent v krásné Praze. Jsem tvým patronem, na to nezapomínej a nevysmívej se mi.

 „Pokud jsem tě urazil, potud se ti omlouvám, ale notový záznam tvé skladby jsem v životě neviděl.

„Už dost!“ Bouchnul Oleg Petrovsky do klavíru, až to v něm zadunělo. Jeho mohutná postava se nadzvedla a odcházela z místnosti.

 

BYLA JASNÁ NOC PLNÁ HVĚZD a rozpálené chodníky již dávno vychladly. Kdo právě procházel v tuto hodinu Petrohradskou ulicí v pražských Vršovicích, mohl slyšet Beethovenovu sonátu. Tóny vycházely z přízemního jednopokojového bytu. Sergej Tichonov se připravoval na mezinárodní hudební festival v Hradci nad Moravicí. Jako jeden z interpretů festivalu, bude hrát Beethovenovy skladby.

Tutu a mnoho jiných zakázek, dostával pravidelně od hudební společnosti Ad Libitum, jejímž majitelem byl Oleg Petrovsky. Sergej se těšil na to, až po festivalu odjede domů, do své rodné Tbilisi v Gruzii.

Hradec nad Moravicí, město s počtem šest tisíc lidí bylo každoročně vystaveno třídennímu náporu mezinárodního hudebního festivalu. Všechny ubytovací kapacity byly v tuto dobu beznadějně rezervovány.

Sergej Tichonov odjel z Prahy do Hradce nad Moravicí. Ubytoval se na okraji města a ve své mysli byl už jednou nohou v Gruzii. Českou republiku, si za půl roku, co v ni žil, velmi oblíbil, ale chyběli mu kamarádi a rodina a taky gruzínské chinakali, knedlíčky plněné jehněčím.

Z rozjímání ho přerušil drnčící telefon.
„... ano, rozhodně na zkoušku přijdu,“ potvrzoval Sergej Tichonov svou povinnou účast na generální zkoušce, která mu vždy připadala tak zbytečná a falešná. Ale tentokrát to bylo všechno jinak. Asistent festivalu ho uvedl do prvního patra zámku, kde stál na perském koberci Beethovenův klavír, zasazen do mahagonové skříně, vyzdobený  jemnou ornamentikou.

Nádherný mechanismus! Pomyslel si v duchu Sergej.
„Ještě ho máme zde“, vysvětloval asistent, „ale již brzy bude přestěhován do zámecké zahrady, abyste na něm mohl rozeznít Beethovenovy skladby, a pak bude opět usazen zpět na zámku. Přivedl jsem Vás sem, abyste si ho vyzkoušel, dříve, než proběhne slavnostní zahájení festivalu, a bychom klavír jaksepatří podle vašeho požadavku naladili.“

Zatímco Sergej usedal za klavír, pociťoval po celém těle silné vibrace, které se mu rozlévaly do obou paží. Zanedlouho se klavír pod náporem hry Sergeje Tichonova rozezněl.

Kladívka dopadávaly na struny, s chirurgickou přesností, a ty následně rozechvívaly vzduchové částice, které zaplňovaly celý prostor v sále, líbeznými tóny, které nebyly hrány celé věky.

 „Bravo!“ zvolal asistent „takovou skladbu jsem ještě neslyšel. Patrně jedna z mnoha Beethovenových variací...“

„Skvělá mechanika“ promluvil rozechvělým hlasem Sergej. „Na klavíru nic upravovat nepotřebuji.“ Prsty jej pálily, jako by je dal do ohně.

 „Jen nezapomeňte, že v deset ráno, je zahájení, ale prosím přijďte o něco dříve, bude to tak lepší...“  

Sergej Tichonov, už dávno přestal asistenta vnímat. Musel na vzduch, do zahrady, všechno si znovu projít notu od noty! Jak se to mohlo stát? Věděl, že to co zahrál, mělo jasný Beethovenův rukopis. Ale nikdy nic podobného neslyšel. To co zažíval při hře, bylo něco velikého, fenomenálního; daleko převyšovalo vše, co doposud za svůj umělecký život poznal. Začal jednat jako v horečce. Musí ho mít! Beethovenův klavír ukradne a odveze si ho do rodné Tbilisi.

„Jsi blázen, jako všichni umělci.“ řval do telefonu jeho kamarád Boris, majitel stěhovací firmy. 

„Ach, proč by to nevyšlo, říká se přece, že pod svícnem bývá tma nejčernější.“ uklidňoval ho Sergej.

„Tak tedy dobrá přijedu s náklaďákem. Ještě dnes v noci.“ ukončil rozhovor Boris.

Sergej odhodil mobil a položil se na postel. Mohl si konečně oddechnout.

Ještě tu noc Boris opravdu přijel i se svým pomocníkem.  

 „Divně se ti lesknou oči Sergeji, nemáš horečku?“

„Nech to být Borisi, až vše dokončíme, potom si poležím v posteli i několik dnů. Teď ale nemohu, tohle musí vyjít! Jen si dávejte při nakládání klavíru pozor. Jeho váha není v trupu rozložena rovnoměrně. Stačí malé naklonění dozadu při zvedání a může se rozbít o zem. Navíc struny natažené v klavíru dávají dohromady tah několika tun a v celém nástroji je tak velké napětí...“

„To už nech na nás Sergeji, a teď běž spát. My přespíme ve voze.“

 

TRATRATRADÁÁÁ, zazněla zahajovací znělka mezinárodního hradeckého festivalu. Ptáci divoce vzlétli a početné publikum očekávalo první tóny z Beethovenova klavíru. Na klavíristovi bylo vidět, že něco není v pořádku. Jakoby s něčím vnitřně bojoval. Pořádající výbor festivalu mu nařídil zahrát nejprve „Měsíční svit“ a poté „Appassionatu“. Ale klavírista se musel silně ovládat, aby nezahrál něco jiného.

Ten den byl ještě více pohublý než obvykle. Po nekonečných vteřinách soustředění se struny rozezněly. Ve druhé části „Appassionaty“ hrál skladatel tak divoce, až praskly dvě struny. Jako v ohni a zadýchaný zakončil své představení Sergej Tichonov.

„Bravo! Výborně!“ ozývalo se z publika.

Jako v horečce scházel klavírista za bouřlivého potlesku dolů z pódia. Podařilo se mu rychle prodrat davem hudebních nadšenců a namísto tónu, mu v mysli rezonovala slova „Teď, nebo nikdy...!“  málem se srazil s Borisem.

„Ty vypadáš! Je všechno v pořádku?“ otázal se Boris, když spatřil kamaráda, ještě o stupeň bledějšího než obvykle.

“Máte vše připraveno? Rychle, Rychle!“ drmolil Sergej.  

Stěhovací vůz pomalu přijížděl k pódiu. Beethovenův klavír, který byl na kolečkách, naložili snadno rovnou do přistaveného náklaďáku. Vše proběhlo během několika málo minut. Lidé se domnívali, že vzácný klavír je odvážen zpět na zámek, a když se na krádež přišlo, byl už Beethovenův klavír dávno na cestě do Prahy.

 

DETEKTIV VYFOUKL OBLÁČEK modravého dýmu a pokračoval:

„Na druhý den jsem byl kontaktován policí. Neměla žádnou stopu, motiv, nic. Bylo vyslechnuto spousta svědků, ale bez výsledku. Hledal se motiv. Pojišťovací podvod se prokázal hned jako lichý, neboť Beethovenův klavír pojištěn nebyl.

Samozřejmě, že byl vyšetřován i Sergej Tichonov, ale byl to přece jen umělec, který zahrál co zahrát musel a tím to skončilo. Sám bledý a nevýrazný; vůbec nevypadal na někoho, kdo by mohl klavír ukrást, uprostřed festivalu, s tak geniální drzostí. Ne, opravdu tohoto dvacetiletého Gruzínce nikdo nepodezíral. 

Uběhl týden a pak měsíc, a pořád jsme neměli žádnou stopu. Prostě nic. Odebíral jsem akustické stěry v Praze, Vídni, Miláně, Barceloně a na mnoha dalších vytipovaných místech, ale všechno bylo negativní.  

Ale já starý pes, se jen tak nevzdávám a napadlo mne podívat se na zoubek poslednímu člověku, který na Beethovenův klavír prokazatelně hrál. Ale jak jsem se dozvěděl, byl v tu dobu v Gruzii. Vymohl jsem si tedy soudní příkaz a jel se podívat do bytu na Petrohradské ulici, ve kterém naposledy Sergej Tichonov bydlel, než odjel domů. A prásk zásah! Akustické stěry byly pozitivní, a já měl konečně pachatele!

Gruzínská policie se postarala o zatčení pachatele a zajištění klavíru. Byla z toho docela senzace. O Beethovenově klavíru, který byl ukraden uprostřed festivalu, doslova před zraky stovek lidí se toho dost v novinách už napsalo, nemusím dodávat, že články byly ve velmi jízlivém a negativním duchu; policie byla tehdy pod velkým tlakem. Dopadením Sergeje Tichonova si policejní komisař mohl oddechnout.

Beethovenův klavír musel zakusit opravdu divokou hru. Několik strun bylo prasklých, plstěné části potrhány, polovina osiček byla rozviklána a některé pružiny musely být nahrazeny.

Ale to hlavní, to teprve přišlo; šlo o motiv, který nikdo nečekal!  Sergej Tichonov tvrdil, že je schopen zahrát na ukradeném klavíru skladby, které hrál Ludwig van Beethoven, ale o kterých neexistuje žádný záznam. Měl dokonce svědky, kteří tvrdili, že opravdu dovedl zahrát neznámé sonáty. Nikdo mu ale nevěřil, a Sergej Tichonov neměl čas na to, aby svou pověst pomatence vyvrátil.

Neváhal jsem a odjel do Tbilisi, abych zjistil, zda je opravdu nositelem přímo zázračných schopností.

„A našel jste ho?“

„Ano, našel.“  V psychiatrické léčebně. Byl to zlomený člověk. Měl tik v levém rameni, a jeho skráně byly šedivé. Řekl mi, že schopnosti, které měl, se mu „léčbou“ v ústavu vytratily. Trpěl také intenzivní migrénou. Ten člověk byl úplně vyřízený. Bože, kdyby jen nebyl tak svéhlavý a své schopnosti prokázal tehdy na festivalu. Ach to mládí; tak krásné a tak divoké! Jaká nádherná hudba mohla být Sergejem Tichonovem vzkříšena a vyzdvihnuta na světlo.

Dopili jsme láhev gruzínského koňaku a rozloučili se vstříc každý sám svému dalšímu osudu.

 

EPILOG

Na zámek do Hradce nad Moravicí jsem si nakonec udělal čas. Beethovenův klavír byl nádherný, ale připadal mi osamocený a smutný. Jako kus nábytku nebo dekorace, na kterou se smí pouze dívat.

 

 

 

---