Ach ta láska

Možná poprvé, ale zcela vážně. Začala jsem přemýšlet o tom, že bych mohla být zamilovaná.

Jaké to klišé.

Rozhodně jsem si to nepředstavovala takhle, ale prý láska co bolí je opravdová. Asi jsem nikdy nevěřila, že by se mi člověk líbil od pat až po konečky vlasů na hlavě. Jak mluví, jak kouká, pozoruje. A vlastně nevím, jestli to všechno okolo sebe vnímá nebo přemýšlí nad něčím co zjevně nechápu. Tak i tak u toho vypadá nadpozemsky krásně.

Já nebrečím, zásadně, možná si i přeju, abych se vážně rozplakala a nechala to celý odejít. Jenže oči mi slzí jen když fouká, nebo si zívnu. Přesto ten zvláštně pálivej pocit chci znát víc a víc. A myslím si, že ty budeš důvodem pro moje oči zaplněné slánkou.

Chci se nacházet v každé tvé myšlence, chci být přítomna v tvojí hlavě jako dobře známá pohádka. Chci bejt tvojí nejoblíbenější písničkou, která se nikdy neohraje. Chci bejt zachumlaná v tvojí peřině až do posledního zazvonění školního zvonku. Chci bejt tvojí.

Komu se podařilo, že jsem se do toho tak zašmodrchala? Kam se podělo to, že mi nechybíš. Kam se podělo to, že tě jen znám od pohledu?

V každém jednom snu, zjevuješ se jako modlitba. Přesně před tím, než zavřu oči. Jsi tam. Přesně uprostřed mého srdce.