Jak se hraje Hra

     “Kbelíky s sebou a jde se na věc!” zavelela Hanka. Tlupa dětí, ani se snad všichni navzájem neznali, popadla náčiní a následovala ji. Nový den na pláži si žádal další hrad z písku. A oni ho ještě nestavěli. Jak jen na to mohli zapomenout? Vždyť o to ten prastarý písek přímo žadonil. Tolikrát byl již v kdeco přetvořen. Tu v bábovičku, jindy v hradbu, pak zas tvořil břehy jezírka či držel masu vody coby přehrada. A hradem byl nesčetněkrát. A ještě jím tolikrát bude. Avšak ještě ne jejich rukama. Tak třeba zrovna dnes se to podaří. Díky nim. “Dneska ho postavíme a ubráníme až do večera!” dodala ještě a nikdo neprotestoval. Všem to bylo jasné. Když už se hrad postaví, tak se musí ubránit, no ne?

 

     Vybrali místo uprostřed pláže, kde jen málokdo prošel, a dali se do díla. Jejich nadšení bylo na výsledcích práce znát a stavba rostla i bez náročného domlouvání. Každý zkrátka tušil, jaký je jeho úkol. Snad to bylo tím, že měli společný cíl. Hanka jen čas od času tu a tam usměrnila průběh výstavby, avšak učinila tak vždy ke spokojenosti všech a bez jakýchkoliv sporů. Tak obdivuhodně jednotná byla jejich vize. A netrvalo dlouho a k nebi se tyčily první věže hradního opevnění. Nemyslete si, nešlo o nijak jednoduchou stavbu. V plánu bylo několik linií hradeb a valů chránících věžatou pevnost a honosný královský palác. Sny dětí jsou přece neomezené. A každý den jiné. Není tedy čas otálet.

 

     Tak soustředění byli, když ten jejich dnešní sen přiváděli na svět, že si nejprve té vlny ani nevšimli. Vzedmula se za jejich zády a zahlédli ji koutkem oka až na poslední chvíli. Kdepak, nemohla jim ublížit. Takovou sílu neměla. Stačila však na to, aby v několika vteřinách rozmetala jejich dosavadní dílo. A jak náhle se přihnala, tak nenápadně zmizela. Jen tak. Jako by na jejich tužbách snad ani nezáleželo.

 

     “Co teď?” ptal se Pavel, zatímco ostatní posmutněle zírali na trosky střílen, mezi kterými se do písku vsakovala nevinně se tvářící mořská voda. “Vlna přijde zas, pojďte radši na zmrzku!” dodal ještě lákaje.

 

     “Ani nápad!” odpověděla rázně Hanka. “Řekli jsme si, že postavíme hrad, tak to teď nemůžeme vzdát jen kvůli takové lapálii. Posunem se prostě o kus dál od vody a vlny si ani neškrtnou!”

 

     Stačilo pár slov a do tváří malých stavitelů se znovu vrátilo nadšení. Jen Pavel si ještě cosi pod vousy bručel, ale šel s ostatními. Našli tedy místo dostatečně vzdálené vody, padli koleny od měkkého písku a netrvalo dlouho, aby z něj znovu podle původního návrhu vyrostly zpěněnou vlnou stržené věže a hradební zdi. Některé děti běhaly s kbelíky pro vodu, aby písek udržely tvárný, další se rozdělili do pracovních čet a pod planoucím sluncem neúnavně pracovali na jednotlivých částek hradního komplexu. 

 

     Trvalo to. Aby ne! Bylo co dělat, bylo jich málo a plány nad jejich hlavy. A tak není divu, že ani nezpozorovali, když se cimbuří hradebních zdí a ochozů na strážních věžích začala nejprve neznatelně, po chvíli včas zcela zjevně rozpadat. Tentokrát se jim do cesty postavilo slunce. Vysoušelo vodu z písku příliš rychle jak celé staveniště stálo přímo pod jeho mocnými paprsky. S takovou nemají šanci hrad dostavět, natož jej udržet až do večera. Hanka tedy vyčlenila několik dětí na opravy, ale sama tušila, že s rostoucím objemem staveb nebude možné opravovat a stavět dost rychle, aby se hrad dřív nerozsypal, nebo nezůstal nedostavěn. Po chvíli úmorné práce to pochopili i ostatní. Pevnost jejich odhodlání nahlodávala sílící malomyslnost. Pavel jako první vyjádřil své obavy.

 

     “To přece nemá cenu. Říkal jsem to. Pojďte se mnou do bazénu,” pronesl daleko rozhodněji než prve, přestože ještě před několika okamžiky pracoval na stavbě stejně svědomitě jako všichni ostatní.

 

     “V žádném případě!” reagovala Hanka rozhodně. “Hrad musíme dokončit, děj se co děj.”

     “Ale vždyť už jsme o něj dvakrát přišli, není to k ničemu. Škoda námahy pro takové marné dílo. Stalo se to dvakrát, stane se to zas,” snažil se Pavel získat ostatní na svou stranu. Co by si přece u bazénu sám počal?

 

     “Tak ať! Ať se to stane třeba ještě třikrát! Nakonec ho stejně postavíme! A bude stát až do večera. Přesně jak jsme si ráno řekli. Pojďte, postavíme ho támhle pod těmi palmami. Je jich tam tolik, že se pod nimi stín udrží po zbytek dne,” zavelela mírně a vypravila se k místu, které novému hradu vyvolila. A k Pavlovu údivu ji ostatní beze slova následovali. Nemohli přece jinak. Vždyť chtěli postavit hrad a zatím se jim příliš nedařilo. Že je za několik málo vteřin Pavel následoval, Hanku nijak nepřekvapilo. I on chtěl přece ještě ráno stavět a ta chuť z něj zatím zcela nevyprchala. Jeho víra však měla namále.

 

     A tak začali zase od základů. K vodě to navíc měli dál než prve, a tak se měli skutečně co otáčet. Už na ně ale nemohla ani voda a i slunce bylo zbaveno své ničivé moci. Hrad tak rostl a rostl, až se dětské představy konečně otiskly v realitě a hrad stál v plné kráse a majestátu před nimi. Neměli však čas kochat se jeho nádherou a dmout se v pýše z vlastního umu. Bylo nutné jej také udržet, protože i zde ve stínu postupně vysychal. Pro takovou práci však už měli sil dost.

 

     Když však míč nedaleko dovádějící mládeže dopadl nechtěně na kraj dětské stavby, zdálo se, že soudržnost celé hradní družiny je opět v sázce. Její naprostá většina však na nic nečekala a pustila se pod Hančiným vedením do oprav. Na Pavla už toho ale bylo příliš. Stál opodál a zachmuřeně pozoroval ostatní. Dumal a dumal a když už byly opravy téměř u konce a jeho šance mu unikala mezi prsty, vyřkl téměř kacířskou otázku.

 

     “Jak můžete jen tak pokračovat dál? Vždyť je jasné, že hrad až do večera neudržíme. Pojďte hrát na něco jiného. Tohle je ztráta času,” vyhrkl a čekal na odezvu. Hanka mu ji poskytla takřka vzápětí.

 

     “Když stavíš hrad z písku, tak pro to musíš něco udělat. Co je to za hloupé otázky? Hrad musí stát a my se musíme snažit o to víc, když se objeví pár překážek. Jak to, že tak jasnou věc nechápeš? S takovou žádný hrad nepostavíš, když se hned vzdáváš. Hrad udržíme a basta!” odpověděla Hanka.

 

     “A jak to víš?” zíral na ní Pavel nechápavě.

 

     “Prostě to vím. Nevím proč. Jinak to nejde. Jinak se hrad z písku stavět nedá,” pronesla, zatímco sledovala opravné práce.

 

     “Já tomu nevěřím. Určitě o něj zas přijdeme,” odvětil Pavel sklesle.

 

     Hanka se mu podívala zpříma do očí: “V tom případě s námi nemůžeš hrát. Ta hra se prostě takhle hraje. Buď věříš, že hrad bude stát, nebo nemá smysl se do hry vůbec pouštět.”

 

     Pavel se tvářil smutně. Se zmateným výrazem ve tváři hleděl do prázdna. Najednou už před sebou neviděl jen prostý výjev hrajících si dětí. Myslí mu vířily protichůdné myšlenky. Snad už byl na tu hru příliš starý.  

    

     A někdo ještě starší by možná poznamenal, že tak to v životě chodí. Nelze jej žít, pokud nevěříš v dobré konce. Jen tak, bez důvodu. Snad by i nadneseně pronesl, že sám život je hra s velkým H. I taková klišé občas zní z dospělých úst. Ale někdo starší by se možná také utápěl v rozumování, přehnané analýze a štěpil pozornost v nedůležitých drobnostech a těžko by se odvážil vyjádřit s tak dětskou přímočarostí.

 

     “Jak ale víš, že to s hradem dobře dopadne?” zeptal se Pavel zoufale ještě jednou, snaže se to celé pochopit.

 

     Hanka už mu ale neodpověděla. Raději pomáhala s opravu poničené části hradu. Nechtěla se opakovat. Nevěděla přece, jak na Pavlovu otázku odpovědět. Nijak ji to ale netrápilo. Ona nic takového nepotřebovala vědět. Vše jí bylo zcela zřejmé. Pokud chceš stavět hrad z písku, musíš věřit, že se to podaří. Jinak se stavbou ani nezačínej. Nebylo co na tak banální záležitosti vysvětlovat. Nebyl důvod, proč se nad tím dokola zamýšlet. Jak chcete stavět hrad z písku, pokud nevěříte v úspěch vašeho projektu? Jinak tu hru není možné hrát.

 

     Ale oni mohl slavit úspěch. Hrad se mocně tyčil až do samého večera, kdy už je rodiče svolávali ke stolu. Hra byla u konce. Úkol byl splněn. Cíl naplněn. A pak už jim na hradě nezáleželo. Přestal být předmětem jejich hry a smyslem jejich dnešní existence. Sen toho dne se splnil. Nijak je proto nazítří netrápilo, když zjistili, že po jejich odchodu, snad ještě ten večer, padl hrad za oběť útoku několika po potravě se pídících racků. Vylidněným místem se toulající krabi pak dokonali dílo zkázy. Pohled na zříceninu je tak už nechával zcela lhostejnými. Byli už přece pohlceni zcela jinou hrou. A ta se musela vyhrát, i kdyby trakaře padaly.

 

Jak řekla Hanka: Jinak to nešlo!

---