15 minut

...byl leden. Všechno bylo pokryto sněhem. Vločky nedočkavě padaly na třpytící se zamrzlé železniční koleje. Dotýkaly se jich jemně jakoby se bály, že kolejím ublíží. Na nádraží čekalo spoustu lidí. Někteří radostně vyhlížející vlak, těšíce se na své drahé polovičky, rodiny, které je na konci cesty čekají. Druzí zasmušilí, nervózně přešlapující a přemýšlející. Nejspíš nad svými životními osudy, problémy a strastmi. 

A pak jsem tady já. 

Zamýšlející se nad zamotaným klubkem nití. Hledajíc konec, nebo začátek, díky kterému bych mohla začít znova. Díky kterému bych byla schopna přijít na to, kde se to všechno pokazilo. Bod zlomu. Kdy ona neviditelná tíha začala dopadat na má bedra a způsobovat nepopsatelnou bolest, která je pro okolí jakousi chimérou, něčím neviditelným. Chtě nechtě. V hlavě jsem si jako mantru opakovala jeden citát, který jsem někdě přečetla, už si ale nevzpomínám kde. V hlavě mám teď mnoho myšlenek. Ti, kteří tady byli už tu nejsou a ti, kteří tedy nebyli s námi zůstanou. Paradox. Života. Nelíbí se mi. Život je krátká, ale hlavně křehká a klikatá cesta. Objekt, věc. Jako předražená váza z Ikea, kterou si koupíte a už po cestě domů se roztříští na milion malých, krystalkových kousíčků. V jednom momentě je vše, jak má být. Cítíte se jako v nějakém přiblblém biedermierovském románu, ale v řádech minut se všechno změní a vy zametáte rozprýskané sklo po obýváku. Jsme křehké bytosti, uvězněné v pseudocyklickém čase. Vyměňujeme nejistou budoucnost, dobrodružství za nudné, ale neustále se opakující jistoty. Spektákl, kterým jsme obklopováni. 

Vytahuju z kapsy cigaretu a zapaluju ji. Kouř z ní rychle stoupá k obzoru a v mili sekundě se rozplývá. A já začínám přemýšlet, jaké by to asi bylo. Rychle se rozplynout, utéct a zbavit se té neutuchající tíhy. Ze starého nádražního rozhlasu se začne linout šumivý hlas hlasatelky. Vlak bude opožděn o 15 minut. V hlavě mi to začíná opět šrotovat. Čas je jistota, ale velmi pomíjivá. Říká se, že každý člověk zažije za svůj život 15 minut slávy a já se marně snažím vzpomenout na ten svůj. Moment, minutu, hodinu. Bez výsledku. Vytahuju další cigaretu, poslední, kterou mám v kapse svého ožmolkovaného kabátu. Ruce mám zkřehlé ze zimy a jen stěží se mi ji podaří zapálit. Poslední dobou mi jde všechno s těží. Práce, škola, dokonce ale i dýchání a žití. Přemítám o tom jaké by to bylo, kdyby najednou všechen ten zmatek a bolest utichly. Kdyby existoval nějaký kouzelný vypínač, který prostě budete moct zmáčknout a vše se v mžiku oka vrátí do normálu. Vrátím se do doby, kdy jsem byla jako ti lidé, jež radostně čekají na příjezd vlaku. Šťastná, plná elánu a radosti. 

Postavím se ze zamrznuté nádražní lavičky a popojdu blíž k perónu. V dálce vidím vlak, který se tanečním krokem line po namrzlých kolejích. Z hluboka se nadechnu. Kohout už smrt vyplašil. Dokážu to i já?