Solferino (1)

Málem jsem si polil uniformu, jak jsem se lekl, když postarší poddůstojník vběhl do kantýny Osmnáctého pěšího pluku.
„Je tady někdo od čtvrtého praporu?“ zařval do osazenstva.
„Já,“ řekl jsem otráveně a postavil jsem se. Poddůstojník přišel ke mě, všiml jsem si, že má výložky štábního šikovatele.
„Vy jste?“ zeptal se mě.
„Praporčík Karel Trčka, Čtvrtý prapor Osmnáctého pěšího pluku c.k. armády!“ řekl jsem automaticky. Štábní se okamžitě postavil do pozoru, když zaslechl že jsem vyšší šarže.
„Z velitelství pluku posílají urgentní rozkazy, musíte je donést veliteli praporu,“ řekl a podal mi zapečetěné lejstro.
„Proč to nejdete předat sám?“ znechutil mě ještě víc,
„Bylo mi řečeno, že mám najít někoho od praporu a před mu to, pane,“ zasalutoval a obrátil se k odchodu. Polohlasně jsem zaklel, v rychlosti dopil kávu, vzal si čepici a vydal jsem se zpět k praporu. Naštěstí jsem měl oběd už v sobě. Na to, že je červen je celkem chladno. 
Velitele jsem našel celkem snadno, je totiž nejvyšší důstojník v našem praporu.
„Pane majore, nesu rozkazy z velitelství,“ oznámil jsem a podal mu je. Unaveně si je ode mne vzal a začal číst.
„To si snad ze mě dělají srandu. Teprve nedávno jsme přitáhli do Tyrol a už se zase máme vydat na pochod. Zatracení Italové, nedají pokoj.“ začal se okamžitě rozčilovat. 
„Praporčíku, jděte ke své rotě a oznamte svému veliteli okamžitou přípravu k pochodu. Do večera musíme vyrazit.“ rozkázal mi. Strojově jsem zasalutoval a zmizel z jeho kanceláře.
Velitelem roty, nadporučíkem Fuchsem jsme čekali, že tento rozkaz přijde, ale netušili jsme, že půjde jen o jeden prapor, zrovna ten náš. Čekali jsme, že potáhne celý pluk. V dubnu se Sardinsko-piemontský král spojil s Francouzi a vytáhl proti Rakouským državám v Itálii. Samozřejmě, císař si to nemohl nechat líbit. Už jednou jsme tu italskou sebranku rozdrtili, pod vedením maršála Radeckého, blahé paměti. V té době jsem si nimi bojoval také, ještě jako kadet. S maršálem Radeckým jsme tehdy Italy porazili u Novary a oni museli stáhnou ocasy a pakovat se zpátky.

„Italové?“ zeptal se mě nadporučík Fuchs když mě viděl.
„Jo, musíme vyrazit ještě dnes,“ odpověděl jsem.  

Navzdory únavě se náš prapor opravdu dal na pochod směrem k jihu. Musíme pochodovat svižně, jelikož musíme být v Peschieře co nejdřív. Ráno bychom se měli spojit s brigádou generálmajora barona Reichlina. Polovině našeho praporu se moc nelíbí, že musíme opustit zbytek pluku, co se dá ale dělat.