Závidím

Motto::  Zdraví je  na žebříčku hodnot vysoko, ale nikdy nepředstihne Lásku.

Spěchala jsem, ale už z dálky jsem od nich nemohla odtrhnout oči.

Ten muž se zastavil pod schody polikliniky. Ona, opírala se pravou rukou o hůlku, levou se přidržovala zábradlí, dávala pozor, aby na schodech neklopýtla. Na konci zábradlí už byla natažená jeho ruka. Chytla se jí s takovou samozřejmostí a vykročili spolu směrem k parkovišti. Dvě stříbrné hlavy zářily večerním soumrakem.

Drželi se za ruce, on nesl její vellkou kabelku. Něco si povídali, když je před přechodem zastavil. Zůstala jsem stát kousek od nich, protože jsem zapomněla, že mám vlastně naspěch.  Bylo to kousek od vlakového nádraží a muž, který ty dva oslovil, vypadal jeko někdo, kdo bude "potřebovat peníze na vlak, protože ztratil peněženku".

Omyl!

Slyším ho, jak říká: „Já jsem vám chtěl jen říci, že vám strašně závidím.“ 

Šedovlasá paní se usměje a zeptá: „ Co nám závidíte? To jak pajdám o holi?“

„Ne, to ne, ten váš vztah, to vám závidím."

„Proč?“

„...je to tak vidět. Jak se máte rádi.“

„ Před čtyřicetipěti lety jsem si dobře vybrala,“ odpoví žena a její muž se přidá: „Taky jsem si tehdy dobře vybral.“

„Tak vidíte, a já se tehdy narodil! Jste spolu tak dlouho, jako já jsem na světě."

Rozloučí se a muž mířící k nádraží se ještě několikrát ohlédne.

A já? Stojím na místě a vlastně ani nevím, kam a proč jsem tak spěchala.