Večírky

Zase na cestě do nikam a je to šílený, protože domov máš tam, kde leží srdce, ale moje moje srdce je toulavý, a tak nemám domov a dneska dojedu do toho sálu, co je obří jak opera a s rodinou roztomilého kluka, který byl kdysi můj a teď je každý sám, sedíme ve správném rohu, schovaní a chránění zdmi, a všude kolem je pompézní okázalost maturáků, napudrované nic a roztomilí kluk je navlečený ve speciálním obleku, daleko lepším než ten můj, musí vypadat líp, tohle je večer obětovaný jeho studiu.  

Takže sedím u toho stolu s rodinou, která rozhodně není v pořádku a spolkem teplých psychoušů, co jim říkám přátelé a oni pijí a všichni se bavíme a já s konopím čekám, než se sál opije, protože s chlastem musíš na blouznění pracovat, mně stačí párkrát táhnout. Hudba řvala a nebyla dost nahlas, aby byla dobrá. Pro nikoho z nás, společnosti teplých psychoušů, nebyla dost a tak chodíme do té mrazivé zimy pokuřovat jednu cigaretu za druhou a vždycky mi někdo nabídne, pokuřujeme a bavíme se o zbytečných hovadinách a je to krásný, ale už potřebuju svůj jed, jenže svět pořád neblouzní, trvá jim to, a pomalu se začínám nenávidět, protože ten hnus dělá realitu krásnou, ale falešnou a já s ním nechci nikdy přestat, nemůžu, vlastně nezáleží na tom jak se odrovnám, jen nesmím zůstat příliš dlouho čistý, jsem neschopný žít v běžné skutečnosti a tak si vymýšlím příběhy o prozření a nirváně v těch hnusech, prostě nahradíš chlast za něco jiného, je to zvrácený vtip.  

Zpátky k příběhu, vzpouzejícího a šíleného kluka, co je pořád roztomilí, dotáhneme na balkon a hledáme matykáře, do kterého se zamiloval a chvíli to trvá, ale najdeme ho, najdeme toho divného nerda a chvíli hraje jazz a my mluvíme o nerdských věcech, zatímco pod námi tančí banda nudných kroutilů, ale on zdrhne brzo a já konečně můžu jít ničit zbytky svojí duše, můžu jít dolů líbat draka, můžu hulit, a tak jdu, táhnu to do sebe a v první fázi jsem trochu odtržený, nechci moc mluvit a jen se dívat, dojdu ke stolu, chvíli sedím, dlouhou chvíli a dostaví se ukecaná fáze a vrátí se máma toho roztomilého kluka, co hulila podobný mix, a tak máme oční rozhovor, oba high a lehce mimo, tak mimo, až jsme mohli mluvit o slovech a knihách, a tak mluvil první a pak druhý a byla jako ranní blues, i když nevím proč, ale on byl pořád krásnější, on, dítě blues.  

Jdu znovu kouřit s přáteli, co jsem poznal bůh ví jak a které miluju, a prý jsem smutný patron, ale tohle není smutek, je to můj život, kde nezbylo místo pro polovinu a všechno je celý a občas to bolí a občas jen pomalu umíráš a občas je v tom příliš destrukce, jenže to tě nezastaví, nesmí, prostě jedeme dál, tak si zapal smrtící cigaretu a obuj boty, máme ještě práci, sebezničení je náročný proces.  

Ten roztomilí kluk, co patří k nejlepším, protože nejlepší jsou ti, kteří spolkli bombu a musí jí vyzvracet ven, tak tenhle je jediný, se kterým jsem se rozešle krásně, nebyla to ničí vina, jinak to byl vždy můj hřích, většinou chlast, moje ztrápená dušička nezvládla nikdy přijít ani na první rande střízlivá, pořád pila, aby mohla vyprávět jak starý lhář Boroughs a každý rozchod bolel, protože něco uvnitř věřilo, že nemůžu být milován a pořád tomu věří, ale co na tom v ten moment záleží?  

Užívám si, dokud nemusím běžet na vlak a ve vlaku mám až moc času na přemýšlení, a tak vidím, jak se můj život pořád jen cyklicky točí, a není to hezký pohled, a konečně zase cítím pořádnou sebenenávist a nenávist nás definuje stejně jako láska, ale postupně se lepším, s každým dnem je mi líp, a tak jen píšu, čtu Andělé zoufalství a snažím se nějak spojit s mojí novou láskou, co bydlí za sedmero horami, ale všechny tyhle dny jsou příprava na další večírek, další maturák, kam přijdu, abych uctil přátelství, a nemusel pro něj obětovat kozu.  

V čistých a obyčejných dnech se cítím skvěle, to ve večírcích je problém, nedokážu tančit bez oblbováků a stejně tak nedokážu zůstat doma, musím neustále jezdit a sbírat, sbírat zážitky, abych měl o čem psát a všechno začíná být stejný, jednolitá barva se vylila na duhu oslav, a tak hledám nové prožitky, nové rozkoše. Takže mezitím, kdy ucítím večerní smutek si čtu a čekám, kdy zaklepe na dveře odporná prázdnota, která mě nutí psát a žít, to strach je hlavní motor, strach z ničeho táhne můj mozeček dál, tlačí ho proti zdi, je to ďábelský motor, co šlape jako hodinky.  

Neprozřetelně, a možná i hloupě, se během těhle hloupých dnů, co májí být oslavou čistoty, rozhodnu trochu zahulit, jenže můj mozeček nezná míru ani dost, a tak do sebe vdechnu všechno co mám, a nejspíš to bylo moc, v ten moment je všechno oheň, popínavý plamen, každý fyzický prožitek pálí, a je to ta nejkrásnější bolest, a v téhle bolesti ležím, realita je stín iluze a píšu, píšu jak krab na stroji, mechanickém slovu, na tom dokonalém vynálezu, a přitom zvládám přemýšlet, nedává to žádný smysl, ale v ten moment je smysl přeceňovaný luxus. Okno je do kořán a svět mi vtéká do vlasů, někde na nebi září zbytky Buddhy a já mám strach, neurčitý, příšerný strach z něčeho za rohem světa, možná jednoho z prastarých bohů, co tu byli před námi.  

Během pár hodin si pročistím hlavu a s trávou mám možná problém, ale u chlastu žádné možná není, proto jedu na sezení alkoholiků, kam skvěle zapadám. Potřebuju ty jejich slova a tváře, potřebuju je, abych nezešílel, takže hned po škole jedu vlakem, kde si čtu Kunderu a vlak se řítí a skupina je rozrostlá jak semeniště hub, spousty smutných příběhů a vrásek, co tam kdysi měli místo, ale teď ne, není to žádná uplakaná místnost, žádný hloupý film, ne, vtipkují a já cítím klid, připomíná mi to staré časy na skupinové terapii, kde jsem seděl a poslouchal a cítil se dobře, a tady dělám to samý. Myslím, že slyším padat ocelové masky z tváří a na chvíli nás ten zvuk vyděsí, ale pak si uvědomíme lehkost obličeje a nikdo to neřeší. Pro alkoholika je nejvyšším utrpením pít s mírou, nezná slovo dost a po první skleničce musí přemýšlet, přemýšlet nad tou další, chce ještě, a i když se udrží, tak trpí jak zbití pes.  

Takže tam sedím, všichni mluví a já něco taky řeknu a je to lepší, chci jen poslouchat ty příběhy a být šťastný. Myslím, že další večírek zvládnu čistý.   

Tenhle večírek začal brzo, u stolů příbuzní, přátelé, rodiče a moje milovaná maminka, sedí tu a je láska, ach, ví o mé náklonosti k halucinogenům, ne, že by souhlasila, ale chce o tom vědět, jenže dneska jí udělám radost, budu hodný chlapec a zůstanu čistý. A tak sleduju všechen ten bordel okolo a tančím a jsem spokojený, je to zatraceně skvělý, stačí se zaměřit na správné místa, nevšímat si opilých hovad a držet se těch svých, těch nádherných lidí, hlavně Kateřiny, éterické laně, jediné ženy, kterou jsem kdy miloval.  

Jen málo má černé šaty a jen málo pochopilo o co jde, tady se pohřbívají čtyři roky života, a tak by měli v černých šatech křepčit a tančit, protože smrt v tarotu znamená začátek, změnu, a tohle bude nejkrásnější změna. Takže v přiteplený košili a nacistických bagančatech skáču po parketu a co na to, že neumím jediný krok, o to tady nejde, konečně jsem spokojený, klidný. Občas je toho moc, a tak na chvíli uteču ven, samota je krásná, to v nudě je peklo, peklo prázdnoty, a tady žádná nuda není, jen odpočinek a další kolo.  

Nakonec zdrhnu dřív a už se nevrátím, z hlavy se mi nějaký permoník snažil vyloupnout kus lebky, a tahle migréna nejde vydržet, takže nezdrhám kvůli duši, ale tělu, a to je ten lepší důvod. Přijedu domů a chci psát, jenže nemůžu, takže spím, abych se ráno probral a hned mlátil do kláves, dokud si pamatuju ten pocit.