Svátek

Svátek

Sedím v autě a poslouchám rádio, hraje reklama na Hondu, taky auto. Co mě zarazí, vlastně zvláštním mravenčením za krkem až zamrazí, že reklamu namlouvá Norbert Lichý. Kdo to neví, byl to pan herec a ostravský bard. Zemřel nedávno. Znal jsem ho, možná snad můžu říct, znali jsme se. Ne, že bychom chodili spolu na pivo, i když i to se jednou stalo. Já na pivo, mistr ovšem na vodku s džusem. Vadí mi, že hrají tu reklamu, nevadí mi, když hrají Norberta třeba v televizi. Proč mi vadí Norbertem namluvená reklama? Přemýšlím si polohlasem, když zrovna odbočuji na ulici, kde sídlí ostravská televize. Nemám televizi a už za ni neplatím. Nejsem rád součástí systému, odhlásil jsem se. Hned vedle televize bydlel Norbert. A tady i zemřel. Byl jsem mu na pohřbu, jako ostatně spousta obdivovatelů, známých, kolegů a blízkých příbuzných, měl to moc hezké. Vím, co může být na pohřbu hezkého? Asi tak nějak pohřebně hezké. Nerad chodím na pohřby, natož abych obdivoval jejich krásy. Na pohřbech není nic hezkého, ale říká se to. Jaké to měl? Měl to opravdu moc hezké.

Norbert měl svátek, to jsme se ještě neznali. Seděl jsem u nás v hospodě na zahrádce, která je hned vedle silnice. Bylo poklidné odpoledne, když v té naší ulici zastavil taxík. Po chvíli z něj vystoupil Norbert Lichý. Špatně se mu chodilo. Měl zavázané koleno, kulhal a nemohl tak jít daleko, sedl si hned naproti mně. Pozdravili jsme se. Objednal si a díval se v jistém zamyšlení nad něčím před sebe. Člověk pozná mnohdy lépe na druhých jejich starosti než sám na sobě. „Bolí vás koleno, mistře?“ Zeptal jsem se nesměle. „Ne, hlava“. Odpověděl mistr svým typickým hlasem a zapálil si cigaretu. Usmál jsem se, trochu provinile. Taky se usmál. „Poznám, když někoho něco bolí“, dodal jsem „a vy jste lékař?“, opáčil mistr. „Ne promiňte, ale člověk, když na vás chodí třicet let, má pocit, že se známe.“ „Vidíte neznáme.“ „Těší mě, já jsem Norbert Lichý“. Podal mi svou pravici přes stůl. „Taky mě těší, já jsem Saša“. Mistr si znovu zapálil. Problesklo mi najednou hlavou. „Vy máte dnes svátek, že ano?“ „Ano“, odpověděl. „Chcete na něco pozvat?“ Zastyděl jsem se znovu. „To spíš pozvu já Vás. Nic totiž pro Vás k svátku nemám.“ Po chvíli ticha se na mě mistr upřeně podívá. „Tak víte co? Pozvěme se navzájem, a bude to.“ „Platí.“ Seděli jsme mlčky a pili. Jednu rundu já a jednu rundu Norbert. Pochopil jsem, co znamená, když někdo říká o někom, že je bard. Člověk se může na takového barda jen dívat, je to zkrátka v něm, má to v sobě. Žádná okázalá gesta, žádné monology, nemusí vůbec promluvit, má to uvnitř sebe přirozeně. „Pro herce je vzácnost mlčet,“ řekl po chvíli Norbert, „a s vámi se hezky mlčí pane.“ „Jsou lidé mezi námi, kteří dokážou mluvit i když mlčí, a Vy jste jeden z mála, co to umí, nikdy jsem se s tím nesetkal“, odpověděl jsem mu upřímně. „Víte co? Pojďme si slíbit, že občas budeme spolu jen tak mlčet, Sašo. A pojďme si tykat." Podáváme si znovu ruce přes stůl. „Těší mě Norberte, ano a rád, s Tebou se totiž krásně mlčí."

Poslední Norbertovo vystoupení, tedy pro mě poslední a vlastně pro nás oba, bylo u Bezručů. Byl konec listopadu a hráli se Bratři Karamazové. Seděli jsme před představením dole v divadelním klubu a mlčeli. Norbert u džusu, v něm dvojitou, a po chvíli ještě druhou dvojitou, a já pivo. „Bolí tě něco?“, ptám se. „Bolí mě všechno.“ To bylo naposledy, kdy jsem Norberta viděl. V představení byl jako vždy úžasný. Žádný náznak bolesti, nic. Nebo že by představení snad nějak vypustil, odchodil či odehrál jen napůl, nic takového, opravdový profík, prostě ostravský bard.

Už nikdy nebudu s nikým tak krásně mlčet, a přitom tak úžasně naslouchat. Zalesklo se mi v očích, reklama v rádiu dohrála. Nevím proč, ale prostě mi ta reklama s Norbertovým hlasem v rádiu vadí.