Dům na kraji lesa

Na kraji lesa stál podivný dům. Ze širokého dalekého okolí se do něj nikdo neodvážil vejít. Až jednoho dne...

Tenkrát bylo krásné slunné letní počasí. Ptáci štěbetali, potůček zurčel lesem a květiny zdobily louky tou nejpestřejší paletou barev, jakou si jen lze představit. A mezi touto vší nádherou si hráli děti. Malé, velké, starší, mladší, kluci, holky, zkrátka všichni byli rádi, že je opět krásný den. Jedněmi z těchto dětí byly i Maruška s Aničkou, dvě kamarádky na život a na smrt. Maruška zrovna dostala k narozeninám od rodičů nový krásný míč na hraní a samozřejmě jej musela se svou nejlepší kamarádkou ihned vyzkoušet.
   Možná se vám zdá divné, aby si dívka místo vyšívání a pomáhání v kuchyni raději kopala do mičudy, ovšem Maruška byla vždy taková. Nikdy ji moc nezajímaly panenky ani jiné podobné dívčí hračky, místo toho raději od rána do večera běhala po venku, nejčastěji právě s Aničkou.

   Zrovna si holky házely, míč vyletěl do vzduchu, když jej ještě těsně před dopadem někdo chytil. Byl to sousedovic Pepík, po celé vesnici vyhlášený uličník. Nezdráhal se udělat kdejakou lumpárnu, jen aby pobavil sebe či svoji partu. Takovýmu bylo nejlepší se obloukem vyhnout, jenomže dnes se šel naneštěstí podívat na stejnou louku, jakou již obsadila děvčata.

   „Hej!“ křikla Maruška, „vrať nám ten míč!“

   „A proč bych měl?“ odpověděl Pepík. „Líbí se mi.“

   „Okamžitě ho vrať!“ přidala se Anička a začala po míči skákat. Jenže Pepík byl o mnoho vyšší než ona, takže mu stačilo jen natáhnout ruku do vzduchu, aby hračku dostal z jejího dosahu.

   „Tak si ho chyť.“ Provokoval dál.

   „Nech toho! Jestli nám ho okamžitě nedáš, řeknu to mamince a ta to řekne tvojí!“ zkusila Maruška jinou zbraň a evidentně trochu zabrala. Výtržník si moc dobře uvědomoval, že pokud bude mít průšvihů moc, dostane řemenem.

   „Fajn, nechte si ho. Žalobníčci!“ už, už chtěl hračku Aničce podat, když v tom jej upustil, prudce vykopl a míč letěl vzduchem až směrem k lesu.

   „Jejda, to jsem ale nešika, že?“ dodal ironicky a s podlým úsměvem na rtech odběhl pryč.

   Dívky osaměly a nešťastně na sebe hleděly.

   „Co teď, Maruš?“

   „Co by, Anči, musíme pro něj, je úplně nový.“

   „Hm!“ dodala Anička zlostně, „až toho zmetka potkám, tak ho zabiju!“

   Po chvíli běhu dorazili na místo. Nakonec míč neletěl tak daleko, ovšem zapomněly, kde se momentálně nacházely, proto, po náhlém záblesku uvědomění, zůstaly zaraženě stát.

   „To snad ne! Proč zrovna sem?“ bědovala Anička. A oprávněně.

   Jakmile dorazily, zjistily, že se nachází na místě, kam by si nikdo z vesnice za normálních okolností netroufl vejít ani za pytel zlata. Na kousku nezalesněného prostranství před nimi stál starý a opuštěný dům. Před možná více jak sto lety byl nejspíše i nový a moderní, ovšem do dnešních dní velice zchátral. V okolním přírodním prostředí působil jako pěst na oko – bohatě vyřezávané světlé sloupy, honosné zábradlí vedoucí ke dveřím, mramorové schody, a dokonce ještě zcela od molů nerozežrané se v oknech pohupovaly zelenkavé záclonky. Takovou stavbu by dnes v lesích snad ani neschválili, ovšem ten dům stojí již tak dlouho, že si nikdo z okolí nepamatuje, jestli to bylo někdy jinak.
   Jediné, co se o něm ví, jsou pověsti o podivných zvucích linoucích se z jeho útrob. Nejrůznější vytí, škrábání, někdy melodická hudba, a někteří dokonce tvrdí, že se v jeho oknech občas za temných nocí objeví podivné modré světélko. No zkrátka strašidelný dům jaksepatří.

   Nyní obě dívky stály před polorozbořenou zídkou ohraničující tuto podivnou stavbu a sklesle koukaly na práh dveří, kde se válela nová, pestrobarevná mičuda.

   „Proč musel padnout zrovinka sem?“ opakovala se Anička. „Co budeme dělat?“ pohlédla úzkostně na kamarádku.

   „Co asi?“ odvětila Maruška.

   „Necháme ho tu?“

   „Cože? Ne!“ zavrhla dívka nepřijatelnou myšlenku a začala nervózně pochodovat sem a tam. „To nejde! Co bych řekla doma? Dostala jsem ho včera.“

   „No,“ zkoušela to Anička vytrvale dál „prostě řekneš pravdu. Co jiného?“

   Maruška mlčela, a tak pokračovala: „Prostě, že ti Pepík ten míč vzal a odkopl sem, ne?“

   „Ty myslíš, že by mi to uvěřili?“

   „A proč by ne? Vždyť je to pravda.“ ohradila se Anička.

   „No, to sice ano, ovšem pak by se doma zajímali, jak je možné, že Pepík dokopl tak daleko, když jediná louka, na které si smíme hrát, je na úplně na druhé straně vesnice?“

   „Tak proč jsme sem lezli?!“ zlobila se Anči.

   „Protože jediná posečená louka vhodná na hraní je široko daleko tahle!“ Marušce už začala docházet trpělivost, takže rozhodla. „Není o čem diskutovat, prostě tam jen vkročím, lapnu míč a hned jsem zase zpět.“

   „Blázníš? Tam se nikdo neodváží, vždyť tam straší!“ snažila se ještě přesvědčit kamarádku, protože ji má opravdu ráda, ovšem nebylo to nic platné.

   „Ne, Anči, vždyť to nic není, jen vejdu a hned zase vypadnu, ani dovnitř přece nepolezu.“

   Anička chtěla ještě něco namítnout, ale bylo pozdě. Maruška se otočila, rozběhla a kamzičím skokem přeskočila kamennou zídku. Najednou, jako by se zem otočila vzhůru nohama a pak zase zpět, zatočila se dívce hlava a omdlela.

**********

   Tma před jejíma očima se postupně rozpouštěla, až zmizela úplně. Maruška byla na různé magické příběhy zvyklá od své babičky, která jí je s radostí po večerech vyprávěla, ovšem toto nečekala ani ona. Starý dům zmizel a místo něj objevila se překrásná zahrada. Všude, kam jen oko dohlédlo, byla jako na dlani předložena hotová pastva pro oči – dokonale sestřižený zelený trávník, květiny oplývajícími květy nejrůznějších tvarů, velikostí a barev, mramorově šedobílé fontány stříkající křišťálově čistou vodu, cizokrajní ptáci s melodickými hlasy a jasná modravá obloha s obláčky nadýchanými jako prachové peřiny. Této vší nádheře dominoval uprostřed jakýsi kámen ohraničen kamennou kruhovou dlažbou a stromy se stříbrolesklými kmeny a jako krev rudými listy. Celý tento výjev působil velmi podivně, jelikož šedý, mechem obrostlý a divoce působící kus skály se do tohoto čistého a upraveného prostředí vůbec nehodil, ovšem něco na něm Marušku velice přitahovalo.
   Stále ještě okouzlena okolními výjevy vstala a jako náměsíčná pomalu došla až k onomu kameni. Tam její zrak upoutal malý hranatý předmět ležící na šedém a mechem obrostlém pozadí. Byla to jakási krabička. Něco jí říkalo, aby se jí radši nedotýkala, ovšem ona nemohla odolat, tato věc ji naprosto očarovala. Vzala ji tedy do rukou a začala zkoumat. Na první pohled vypadala jako úplně normální dřevěná truhlička s plochým víkem, ovšem když se podívala pořádně, objevila na jejím tmavém dřevě podivné nápisy psané neznámým písmem. Bylo tak malé, že by si jej málokdo všiml, daleko více pozornost zaujmou zvláštní modré odlesky, které se po předmětu při správném natočení vůči světlu přelévaly.

   Velmi zvláštní věcička. Pomyslela si Maruška. Najednou dostala nápad, co kdyby se podívala dovnitř? Co tam asi bude? Chytila malý předmět do jedné ruky a do druhé víko. Už ji otevírala, stihla se vytvořit malá černá škvírka, když náhle přišla opět tma.

**********

   „Maruš! Maruš! Prober se!“ volal někdo jakoby z dálky.

   „Nechtěl jsem ji praštit, fakt! Mířil jsem nahoru, ne na ni!“ ozval se nyní již z menší dáli druhý hlas.

   „To je teď fuk! Pomoz mi!“ křičel ten první.

   „Co se stalo?“ zeptala se omámeně Maruška.

   Nyní již mohla otevřít oči a viděla před sebou klečet kamarádku Aničku a opodál nervózně postávat Pepíka.

   „Probírá se, koukni! Maruš, tys mi dala!“ objala Anči Marušku. „Jak se cítíš? Nebolí tě to? Jsi v pořádku?“

   „Co se stalo?“ trvala dívka na svém nedbajíc na otázky.

   „No, Pepík tě do hlavy kopl míčem a ty jsi upadla. Nepamatuješ?“ odpověděla tázaná překvapeně.

   „Ne, nepamtuju. Vždyť ten míč kopl do lesa a my za ním… běželi…“ nestihla to však doříct, protože jí Anička skočila do řeči.

   „Cože? Ne, nikam jsme opravdu neběželi.“ Kroutila nesouhlasně hlavou. „To má z té rány.“ Dodala a Marušku zvedla na nohy.

   Následovala ještě řada dotazů ze strany Aničky a pár omluv ze strany Pepíka. Když se však Maruška trochu vzpamatovala, napadlo ji: Byl to všechno jen sen? Moc si přála, aby nebyl, jenže čím více přicházela k sobě, tím více jí začalo docházet, až tomu tak asi bude.

   Tyto úvahy však byly zbytečné, stačilo by totiž, aby si Maruška jen jedinkrát sáhla do svého kapsáře a našla by tam zvláštní tmavý předmět kvádrovitého tvaru, házející pod světlem podivné modré odlesky…

---------------------------------------------

Povídka sice již trochu starší, ale i tak se mnoha lidem líbí. Popravdě jde o jeden z mých prvních literárních počínů z kategorie povídek vůbec.

---