Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sebyteček
Autor
Zuzulinka
v Novém Jičíně 25.2.2024
včera jsem byla
s Alenkou v říši divů
stoupali jsme do kopce
můj muž obdivoval domy, které tu zůstaly po Němcích …
červené dveře s kováním
štuky a fasády
Alenka těžce oddechovala
vedla nás na hřbitov
kousek za vstupní branou
(snad z první republiky)
hned na rohu
na místo obydlené zapomenutými
tlícími ostatky jakýchsi manželů Kovářových
Alence zářily oči
z břečťanu jsme vyhrabali torza vyhořelých svíček
kelímky a vybledlé umělé květy
nacpali je do igelitového pytle
tady bude náš domeček, řekla
zřejmě už viděla v mramorové desce vypískovaný reliéf
svého nedávno zesnulého muže
lucerničku
a pod těžkým žulovým poklopem i další
urny jeho příbuzných z nedalekého kolumbária
kdesi v dálce zaštěkal pes
vítr odnášel zimou znavené listí
slunce se pomalu snášelo k horizontu
zatímco my systematicky třídili do kontejnerů odpadky
vydechla
konečně všichni pospolu
8 názorů
Má to atmosféru, lehce a pěkně zádumčivou.
Každý máme nějakou králičí noru - a pak zapomenem a všechno jde dolů vodou, spěcháme
Někdo to tak má. Vlastně asi většina lidí.Realisticky jsi to popsala. Já pod žádný poklop nechci, ale neberu druhým tu "potřebu"...
tesknota ani ne, život... někdo potřebuje místo, jiný tyhle pomníky za sebou nenechává... tak to je... A