výpisky z kapitol o protierozní ochraně půdy

Luzz, pořád to samé. Už jsem se smířil s tím, že slova mají pro každého jiný význam.

safiáne, dvě věci:

• ty pořád žiješ ve světě, kdy básník (anebo dle tvých slov zejména básnířka) musí pokorně a bez řečí poděkovat za pochvalu, kritiku, za dobré rady, za rozbor a nevím co ještě. nemusí. klidně může reagovat, oponovat, pokusit se o dovysvětlení (ne obsahu básně, ale právě způsobu, jak je vystavěna).
• což jsem si dovolila - akorát ve své reakci nepíšu nic o obsahu, ale stejně jako ty o způsobu utváření textu, resp. o východiscích, o tom, že pro mě je samotný odborný text prostředkem k vyjádření, takže s ním pracuji (tj. využívám ho při utváření básně) jinak než píšeš ty (ono "překlopení" do lyrického/reflexivního čehosi). pokud ten rozdíl nevnímáš, tak s tím už nic nenadělám.

tvoje uražená reakce ve smyslu "omlouvám se, že jsem tě vůbec četl" už jen dokresluje bod jedna. jako bych měla být nějak extra potěšena, že někdo jako ty mě čte... 

Luzz, já tady nemluvím o obsahu, ale o způsobu utváření básně.  Je úplně jedno, jetli něco děláš záměrně nebo intuicí. Také jsem nemluvil o nějakém ovlivňování nebo inspiraci. Toho, co tady popisuješ, jsem si samozřejmě všiml, ale nechtěl to nijak rozvíjet, protože vím, jak jsou Písmáci hákliví, zejména ženy, na slovo, třeba i pochvalné, když neříká to, co chtějí slyšet. Obsahy já nekomentuji, prože když je báseň dobře udělaná, je vždycky dobrá, zatímco obráceně to neplatí. Omlouvám se, že jsem tě vůbec četl.

safiáne, moje východiska jsou úplně jiná, využití odborného textu určitě nesouvisí s tím, že bych jej nějak záměrně převracela... když to vztáhnu jen na poezii, tak odborný text je (pro mě) nositelem lyricko/reflexivního "náboje" sám o sobě. 

(plus další roviny, ale ty tady nechci rozebírat)

samozřejmě to, co vidí čtenář, už nijak neovlivním

zmínka o marhoulovi - nedokážu moc definovat, jaké postupy používá, zkoušela jsem kdysi od něj něco číst, ale jeho texty mě naprosto míjely

Luzz, překvapily mě postupy této básně. Něco podobného jsem si ve "vážné" poezii nedovedl představit. Obdobný postup používá ve svých blbůstkách, jak se tomuto druhu poezie říká na Písmáku,  Alois Marhoul. Základem je citát z odborného textu nebo jeho nápodoba. Ten je pak pointou převrácen v komický nebo tragikomický závěr, v tvém případě v závěr lyrický nebo reflexivní.

Mám v sobě prudké nebo nedokonale zpevněné cesty...

dík všem.

jak to jen bylo... cesty jsou tu jen proto, abychom o něco později pochopili, že není kam dojít... (v. václavek)

nějak tak.

Všechno vědět je blbý :) žádnej prostor ke komunikaci, jen komunikace sama. Se sebou. Zlatý výmoly :D

Teď vidím, co napsala Janina a K3. Také jsem si v tom našel dvojsmysl, tak se opakovat nebudu...

Jo, tak nějak to vidím jako Janina, dvojsmyslně. Dobře vedená komunikace je docela umění, jeden špatný výmol dokáže všechno zhatit a náprava je pak těžká.

Špatně vedená komunikace dokáže nadělat pořádné škody...

Líbí se mi hledat v tom různé možnosti výkladu. Tváří se to, že ne, že je to "odborné pojednání", ale závěr krásně otevře okna.

Není kam dojít.

Vytřu loužičku, seberu hovno. Má pět kilo, nemocné srdce a že nadváhu. Dělá to naschvál, protože šíleně žárlí na Frýdu. Vím to. Máme to vymakané. Nejlepší prostředek likvidující všechno je Alpa. Jinak v pohodě osm kilometrů po kopcích s výmoly. Přiznám se. Nosím ji, zadýchává se.