V hospodách se nekouří

    „Jde zase do basy,“ vykládá o kamarádovi, co se živí krádežemi v obchodech.
    „Já bych to tedy nezvládl,“ říkám já. 
    „Chápu vás,“ říká nám potetovanej chlap u bidýlka před hospodou, kde jsem nucen kouřit s lidmi, s nimiž bych u jednoho stolu neseděl. 
    Nemám už moc zubů, a rád bych si zachoval aspoň ty.
    „Vidíš tu zbraň?“ ukazuje nám pokérovanou ruku. 
    „Bez takový se v lochu neobejdeš, když nechceš dělat čubu.“
    „Já už jsem po přechodu,“ říkám.
    „To TAM,“ a říká to opravdu velkými tiskacími písmeny. „Nikoho nezajímá,“ a pro efekt přetáhne jazykem cigaretu dovnitř úst.

    Kamarád nekouří a tak odběhne, protože nedaleko vidí strom pod nímž je spousta popadaných jablek. 
    Dvě si utrhne ze stromu. 
    Nikdy nejí ovoce, co si sám neutrhne. 
    „Nejsem hlupák jako Adam,“ tvrdí.    
    Taky se tam hned vymočil, protože bere prášky na prostatu a má neustálé nutkání. 
    Podezírám ho, že mu o jablka nešlo. 

    Drsný chlap chce něco dalšího říct, ale popálil se na jazyku. 
    Prská a pokouší se zachovat si důstojnost. 
    „Musíš si věřit!“
    Mám dojem, že to řekl, ale jist si tím nejsem. 
    Jelikož jsem dokouřil, tak se můžeme vrátit ke svému stolu. 
    „Asi jsem si ucvrnkl,“ sděluje mi kamarád. 
        „To se ti ani nedivím,“ zazní nám do zad.

PS.
        Jak se asi cítí lidé, když jim dojdou náboje, když zbude ten poslední a není vyhnutí?