Týden v ubytovně U Elektry

Jak ty vlastně ještě vůbec dokážeš stát a předstírat barák aniž by ses nerozpadla, ty přestárlá hnusná iluze budovy? Bleskne mi hlavou, když se poprvý blížim k vysoký kovový brance ubytovny U Elektry v pražskejch Vysočanech. To dvoupatrový papundeklový monstrum, z jedný strany obklíčený kolejemi a z druhý libeňskym zaprasenym brownfieldem a jeho korunnim klenotem - Blešími trhy, mě spolkne a v jeho kuchyni přivítá zhruba padesátiletej správce Libor, róm ve stylovejch teplácích s batmanama.  

Z ubytovacího řádu:

Kouření na pokojích, je přísně zakázáno. Při porušení tohoto nařízení dojde k okamžitému ukončení ubytování ze strany ubytovatele a to bez náhrady.

První mě šokuje a pobaví pračka, nestoudně narvaná v rohu kuchyně. Je na kováky. Vobyč praní 60 kč za 45 minut. Lidovka. Tenhle stroj si tu musel na sebe za dobu, kdy tu pere zesraný dělnický trenky vydělat už pětkrát. Na hajzl můžu prej chodit na správcův, luxusní čistou zamčenou toaletu vybavenou hajzlpapírama a popelníkem. Nesmim zapomínat zamykat dveře.

Obdelníková chodba spodního patra má kromě mejch šest dalších dveří vedoucích do šesti pokojů dvanácti nebohejch obyvatel tohohle zuboženýho domu.

Libora už to tu sere. Platí 14 tisíc za pokoj měsíčně. Do toho pere, uklízí a správcuje. 

Karlovi někdo ukrad z ledničky smažák! Hyenismus! Usmaží si na másle poslední tři vajíčka ke svačince. Po chvíli ubíjející ticho. Vteřina za sekundou cvakajících nástěnnejch hodin přerušená až projíždějícim skuhravym motorákem. Daly by se tu malovat slovy smutný obrazy. Co dramat o prohře a zármutku a ztracenejch životních bitvách by každá jedna špeluňka mohla vyprávět...

Z ubytovacího řádu:

Ubytovatel nenese zodpovědnost za ztrátu osobních věcí nebo hotovosti ubytovaného.

Po ránu kouřim v kuchyňce a přisedá si ke mně Radek. Obří kulatej břuch mu vyleze z pod trička, když dosedá na sténající plastovou židli naproti ke stolu, aby si ode mě vysomroval na cíčko a postěžoval, že ho v krátký nestřežený chvíli, kdy nechal nezamčenej pokoj a odešel na hajzl močit, okradli o celý plato Diazepamů a pětset korun feťácký sousedi z vedlejšího pokoje. Úspěšně spolu ubíjíme ještě další dvě moje cigára a jsem při nich povýšen do role terapeuta - naslouchače jeho životabolu. Diazepam nedávno zdražili, ubytovna smrdí, je to tu drahý a nechutný. Přít se s nim vlastně nelze, nevymejšlí si, jen si prostě jednoduše potřebuje obyčejně lidsky zanaříkat a zanadávat. Jeho monolog zastaví Libor a odcházejí spolu vyslýchat domnělý zloděje.

"Má jít brzo k zemi." Uvede svůj návrat do komunitní kuchyně / kuřárny Libor vracející se z neúspěšnýho lovu na diazepamový lapky, zapálí si žváro a následuje další litanie nad strastmi života ubytovnového. 

Z ubytovacího řádu:

Ubytovaný je povinen umožnit vstup do pronajatého pokoje. V opačném případě má ubytovatel nárok na násilné vniknutí do pokoje. Náklady s tím spojené jsou účtovány ubytovanému.

Můj pokoj č. 6 je "suite présidentielle", na místní poměry honosná komnata, kterou budu celý týden obývat sám. Jeden a půl metru široká, tři metry dlouhý štangle s holejma bílejma zdma vyplněná postelí, dvěma plastovejma černejma židlema u malýho stolku a bílou ikea skříní v pravym rohu mísnosti. Za velkym oknem, který se nedá otevřít co pět minut s chraplavym rachotem projíždí vlaky a osvětlí na krátko prostor pokoje silnym halucinogeně probleskujícim světlem svejch reflektorů. Zářivka v mym noblesnim apartmá funguje na časovač s odezvou zbruba 3 sekundy a podobně rychle se i vypíná. Nechce - li tedy obyvatel pokoje trávit čas ve tmě, musí se neustále pohybovat. Nicméně matrace je příjemně tvrdá, postel čistě povlečená, pokoj vycíděnej, navoněnej dokonce. Obývala ho přede mnou prej postarší manželská dvojice, její současnej osud není Liborovi po mym dotazu znám.

Další osazenstvo ubytovny se kterym se setkávam - rus Albert a pupkatej bulhar Yanis, toho času kroutící si tu šestej, resp. devátej rok. Legendy. Starousedlíci. Štamgasti. Zedník Albert a řidič Yanis oba pracují jako kontraktoři na zavolání, nejistý to zaměstnání. Oba při hovoru nepouštějí telefon z ruky, co kdyby přeci jen zazvonil a oni dostali pozvánku k práci na druhý den, Velikonocům navzdory.

Z ubytovacího řádu:

Návštěvy v prostorách ubytovny jsou přísně zakázány. Porušení tohoto zákazu znamená okamžité ukončení ubytování a to bez náhrady.

Tři dny pak nenapíšu ani čárku. Zamiloval jsem se do paní Veroniky a trávil všechen čas s ní či flirtovánim s ní...láska je práce na plnej úvazek...

Z endorfinovýho opojení mě vytáhne sobotního rána až Profesor. Působí jako fotka žáby ve vesmíru, jako velikonoční vajíčko nalezený nepoškozený v hlubinách Mariánskýho příkopu, jako pověstná pěst na oko. Potkám ho po ránu usazenýho v kuchyňce u rozevřený Bible zapisujícího si z tlustýho poznámkovýho bloku do macbooku, pokoutně mračícího se zpoza elegantních šedejch brejlí nasazenejch na pyšnym velkym nose končícim v klenbě silný mozkovny ohraničený hřívou šedavejch vlasů. Krize bydlení vyhání pražský intelektuály na periferii. Zde v příkladu zaměstnance Národního muzea, kterej si nemohl dovolit se svym platem nic jinýho než sdílenej pokoj v tomhle panelovym libeňskym monstru.

Elektra má jít brzo k zemi a s ní i velká část zástavby okolo balkánem vonících Bleších trhů. Ať jsem už zapředl hovor s opilym zedníkem Albertem, či intelektuálem Profesorem, zmínka o nejistý budoucnosti ubytování zaznívala jako echo pochybností ze všech úst.

Tak až tenhle doslova hmatatelnej kolaps rezidenčních kapacit za pár let vyžene i naše právníky a doktorky do dělenejch pokojů podobnejch ubytoven, začneme se jako společnost snad konečně víc zajímat o to, jak dostupnym je pro nás v Praze právo na bydlení.