Bambulko bez hlasu

Vidím tě,
bambulko bez hlasu,
měkce ležíš ve vybledlé peřině,
čníš nad žmolkovým mořem.

Vlna za vlnou,
červeně a zeleně
tě obklopují,
dodávají jistotu tvému majestátu.

Na čí hlavě se tyčíš?
Patříš starci, který odráží živly,
ale zároveň bojuje
o poslední lžíci medu z kontejneru.

Bambulko plyšová,
jsi jako drahokam jeho staré koruny.
Vděčí ti za hřejivé úsměvy,
za každičké oko,
které pookřálo smutkem,
které v kapse vynašlo pár drobných.

Snad ještě vydržíš,
aspoň rok, nebo dva,
snad neopustíš šedivé kopce,
které potřebují tvou krásu.