A já budu zas moct

Ležím si tiše v nesvém těle,

nehybně obnažená až k morku

pro svůj vnitřní zrak.

Bez vlády

zápasím s tím, co je klišé.

Tak ležím tiše, jen tunelem hlavy 

mi projel už popáté vlak.

S hukotem potím své repete stavy, 

jsem žena -

tělesná schránka -

zbytnělý vak.

Uvnitř si skučím, moct zacpat uši

pro zvuky víkendů, nářky, 

pro z všeho zlost.

Zvuky, co mučí,

když pár let táhne se na věčnost.

Ležím si tiše. Čekám, až tělo 

opustí chlad. Až se mi vrátí 

a já budu moct 

a já budu moct

a já budu moct se vyplakat.

A já budu moct vstát.

A já budu moct

psát.

A já budu moct

jít spát.

A já budu moct ...