Gana

Nenávidím halenky. S límečkem, desíti knoflíky, decentním modrým proužkem a rozhalenkou. Spárovat rukávy, přišít ty knoflíky, zaobroubit okraje. A zase znovu a znovu. Jednu po druhé, desátou po deváté, devadesátou devátou po devadesáté osmé. Od úsvitu do soumraku, pod zářivkou, s rozpíchanými prsty oblepenými náplastí, aby se bílá nezašpinila mojí krví. Šicí stroj prozpěvuje monotónně svoji každodenní odrhovačku a mně se chce utéci někam hodně daleko. Problém je, že není kam. Nikde nestojí o holku z jižního pobřeží, co ani nedokončila místní jednotřídku.

Sakra! Do háje, teď mi to ujelo. Steh je křivý jako Durinina huba. Nesmí si toho všimnout, nebo mě seřve, že jsem zkazila látku. Musím to rychle vypárat, aby se na to nepřišlo a nestrhla mi prachy, nebo mě rovnou nevyrazila. Práce na dílně sice stojí za kulový, ale pořád je to lepší než barvírna nebo pole.

Uf povedlo se. Nikdo nic nepozná. Doufám.

„Už zase vydloubáváš nitě a snažíš se zakamuflovat svoji nesoustředěnost?“ zaslechnu zvonivý Kalpin hlas. Čtu z něho obavu. To ona mě sem kdysi doporučila.

Kalpa je moje o dva roky starší ségra a je úplně jiná než já. Sice nás mámě kdysi dávno udělal stejnej fotřík, ale pochybuju, že na světě existují dvě rozdílnější povahy. Kalpa je hodná, poslušná, trochu bázlivá holka, která neumí říkat NE. Nedokáže se poprat ani poslat nikoho do hajzlu. Chce mít všechno v pořádku a s každým ve svém okolí dobře vycházet. Nenávidí stresy a konflikty. Svoje krásný dlouhý, tmavě fialový vlasy schovává pod šátkem a oči klopí k zemi, aby nikoho nesváděla nebo neprovokovala, jelikož je vdaná a už zase těhotná. Čeká další dítě. Tříletého Japeho jí hlídá máma a roční Sorna klimbá ve vaku, co má přivázaný na zádech. Nejstarší Azula jí vloni umřela na otravu.

Kalpa tu pracuje, aby se uživila. Vyžírka Bosor, za kterého ji před šesti lety provdal náš vykutálený fotřík, je totiž neskutečný lempl a místo toho, aby makal a vydělával prachy, tak chlastá a sází na kohoutí zápasy. O živobytí se tak musí starat chudák ségra. Je mi jí líto, ale může si za to sama. Prostě včas nedokázala říct důrazné NE.

Vždycky byla taková ustrašená, poddajná ovečka. Do dneška si pamatuju, jak jsme ještě jako malý smráďata chodily na skládku hledat kovy. Mě to tam hrozně bavilo, protože na kovech šly trhnout slušný prachy, ona z toho ale byla hrozně vystresovaná. Spěchala rychle vždycky domů a prosila mě, ať se tam nevracíme, že se nám tam může něco stát. Jenže mě to místo přitahovalo jako nějaký magnet. Člověk si přišel jako lovec nebo zlatokop, když se mu z něčeho podařilo vyšťourat wolfram, kobalt nebo měď.

Těch lovců a zlatokopů tam ale bylo samozřejmě víc. Třeba banda trhanů z druhého břehu Lady. Takovej namachrovanej gang dvanáctiletejch blbečků. Jenže měli nože, železný trubky a opasky pobitý cvočkama. My jenom prázdný ruce.

Jednou nás zmlátili, že jsme se domů vrátily celý zboulovaný a plný modřin. Ségra se tenkrát zařekla, že se tam už nevrátíme. Jenže jsme byly nejstarší a musely už domů přinášet nějakou tu minci. Jinak by nás zase pro změnu zbil otec. A žebrat se nám nechtělo. Nebo alespoň mě ne. Přišlo mi to ponižující.

Přemýšlela jsem o tom celou noc. Nechtěla jsem se vzdát a vyklidit pole. Musela existovat nějaká cesta. Nějaký způsob, který by ochránil dvě holky před bandou agresivních pitomců. Potřebovaly jsme spojence. Jenže takové, kterým nebudeme muset platit za ochranu provizi.

Kalpa mě přesvědčovala, že jsme jenom dvě holky, co se neumí bránit a tudíž ten flek musíme přenechat silnějším. Jenže mě se nic přenechávat nechtělo. Byl to náš flek!

Pomohla mi tehdy náhoda. Lépe řečeno Rafan. Našla jsem ho jednou zvečera za příkopem na splašky. Okolo krku měl obmotaný ostnatý drát, vrčel na všechny okolo a vypadal zbídačeně. Jinak to byl kus pořádného zvířete, ze kterého šel strach. I já ho tehdy měla. Velké, kostnaté psisko s drátovitou srstí a ostrými vyceněnými zuby ve mně příliš důvěry nevzbuzovalo. Byla jsem malé vyhublé pískle a klidně mi mohl prokousnout hrdlo.

Jenže mně ho přišlo líto. Navíc kdyby se mi ho podařilo ochočit, znamenal by cenného spojence pro naši malou válku. Kradla jsem tudíž doma zbytky a dávala mu je tak dlouho, dokud si na mě nezvyknul.

Nejdřív vrčel a cenil tesáky. Ale já neustoupila, byla jsem vytrvalá, dokud se neuklidnil a nenechal na sebe sáhnout. Když jsem mu ale odvazovala drát z krku, tak se leknul a škrábnul mě zuby do předloktí. Naštěstí jsem uskočila včas, takže to nebyla příliš hluboká rána. Chvíli jsme se na sebe dívali. On nejspíš očekával bití. Já, že se na mě vrhne. Místo toho ale přišel a začal mi tu ránu olizovat.

Od těch dob jsou z nás přátelé. Stal se mým věrným ochráncem a to nejen na skládce, ale úplně všude. Dodnes hlídá náš domov na levém břehu Lady.

Ono je dobrý se nebát a nevzdávat věci. Člověk se pak cítí líp.

„Měla by ses snažit žít víc v přítomnosti a ne furt myšlenkami bloumat někde jinde,“ navrátí mě do reality ségřin vyčítavý hlas. Kalpa je v realitě pořád. Nic jiného ani nezná.

Já realitu nenávidím. Ráda sním o jiném životě. O životě ve velkém městě, kde místo fabrik a montoven odrážejí sluneční svit vysoké prosklené domy. Kde místo bzučící džungle s bodavým hmyzem v pečlivě zastřižených parcích usedají na květy motýli. Kde ženy mohou studovat a následně vykonávat daleko příjemnější práci než my tady.

Sním o světě, kde u air-portů přistávají meziplanetární vznášedla a rozvážejí bohaté Niziry po Unii Středu. Sním o žlutém písku a červeném moři na Mazuru II., o exotických zvířatech prohánějících se po modrých planinách mihotavého Ataru nebo o levitaci v nízké gravitaci Buxu. Bože jak ráda bych se podívala na jinou planetu. Nebo alespoň do nějakého pořádného města. Jenže na letenku nedostanu povolení a na tak dlouhou cestu si tady jen stěží vydělám. Z té mizérie, co tu bereme, mi zbývá sotva na jídlo a pár blbostí. Navíc musím platit fotrovi nájem za postel v chatrči, kterou nabubřele nazývá naším domovem. Zní to děsně, ale já nemám kam jinam jít. Samotná ženská tady neuspěje. Buď se musí vdát, nebo žije u rodičů. Nic mezitím tu neexistuje. To jen ve městech jsou ženy svobodné a volné jako ptáci. Tady jsme sto let za opicemi.

„A proč jako? Nesnáším tuhle šedivou, stereotypní přítomnost!“ odseknu.

„Jsi blázen. Měla bys být ráda, že máš práci a snažit se ji dělat, jak nejlépe umíš. Ne furt něco předělávat,“ praví Kalpa a moralisticky stáhne rty do přísné čárečky. Ona stehy nikdy nepředělává. Jede mechanicky jako hračka na klíček, všechny stehy ve vzorné lajně a práce jí neskutečně ubývá. Vždycky byla manuálně zručnější.

„Nezáleží mi na týhle práci. Nenávidím ji. Nemám důvod se o cokoliv snažit,“ trhnu rameny vzhůru. „Beztak tu košili bude nosit nějaká rozmazlená kráva z města. Párkrát si ji vezme, a pak ji vyhodí do kontejneru pro charitu. Zpátky se nám vrátí jako blahosklonný dar. Obnošená, potrhaná a ušmudlaná. Nám, co tady bavlnu pěstujeme, zpracováváme a barvíme, až je z toho zničený všechno okolo a na polích nám kvůli tomu nic neroste. Nám, kteří se od rána do večera hrbíme nad šicím strojem, se vrátí už jenom opotřebovaný odpad!“ vyhrknu rozrušeně.

„Tiše, ne tak nahlas, nebo sem přilákáš Durinu,“ zasyčí Kalpa jako had. Bojí se mistrové, nechce problémy.

Chápu ji, a tak zmlknu. Nespravedlnost našeho světa trápí evidentně jenom mě. Když o tom začnu před mámou nebo ségrou, obě mě okřiknou, ať je s tím neotravuju, že to tak prostě je. Že na blbosti nemají čas. Ale mně to prostě děsně štve.

Dneska mi bylo osmnáct. A představa, že celou svoji dospělost strávím tady, na jižním pobřeží, mi vhání do očí vzteklé slzy. Nechci se vdávat. Nechci mít děti s nějakým troubou, který za mě dá tátovi příslušnou kupku yerrinů a pak si mě odvede do svý chatrče, aby na mě vykonal svatební noc.  A tak dělám všechno pro to, aby o mě žádný nestál. Nechala jsem si vlasy ostříhat na ježka a obarvila je na černo. Místo šatů nosím volné kalhoty, které mi přidržuje opasek pobitý cvočky. Páskové sandály jsem vyměnila za kanady, co jsem našla vloni na smetišti.

Ty kanady kdysi patřily k uniformě meziplanetární policie. Vždycky když je obuju, tak si přijdu jako jedna z nich. Dodávají mi pocit, že někam patřím, že na mě čeká něco víc. Nějaké dobrodružství třeba. Já vím, je to bláhové. Ale co už. Každý musí o něčem snít, aby neumřel. Jenom Kalpa ne. Ta už je dávno mrtvá.

 

 

***

 

Prší. Šero se plazí po okolí a krajinu bičují proudy vody. Podrážky se mi boří do bahna a každý krok mě stojí nemalé úsilí. Míjím tržiště, na kterém nebozí stánkaři bezmocně válčí s bleskovou povodní, která jim bere jejich živobytí. Snaží se posbírat rozmáčené potraviny, poházené ovoce a pochytat vystrašenou drůbež. Všude vládne neskutečný mumraj a chaos. Raději se tomu vyhnu, dneska si večeři nekoupím. Spát půjdu hladová. Už teď mi škrundá v břiše a ráno to bude úplná hrůza. Bolí mě za krkem a oči se mi zavírají únavou. Těším se do postele. Vstávala jsem se svítáním a od rána jsem se nezastavila.

V jednom časáku, co se sem po tunách vozí k recyklaci, jsem četla, že obyvatele velkých měst prý začíná trápit obezita. Jsou tlustí a díky tomu nemocní. No aby ne, když nic nedělají a odvážejí odtud skoro všechno jídlo, co za něco stojí. Co hůř, kácejí naše lesy, kde jsme dřív lovili zvěř a sází místo toho svoje plantáže se svým možným. Naši lidi pak na nich dřou za pár šupů, ale to co se tady vypěstuje, mnohdy ani neochutnají.

Políčka s rýží mého fotříka však hnijí díky kalu vypouštěného z výroby a všechno musíme draze kupovat. Nikoho to moc nezajímá. Prý nová doba. Pokrok, plný podnikatelských příležitostí pro některé. Třeba Bosorova bráchu třeba, který vlastní jednu ze spaloven. Smrad je z toho všude okolo, že se skoro nedá dýchat. Ale nikoho tady to nezajímá. Každý je rád, že má práci. Bez práce je totiž hlad. A hladový nikdo příliš dlouho nevydrží.

Opatrně obejdu skladiště, ve kterém se kumulují výdobytky naší práce, aby je odtud se svítáním odvážely kamiony do středu kontinentu. Je to ohromná plechová hala, kterou střeží uniformovaní chlápci se samopaly. Nejsou moc příjemní, když se s nimi člověk setká, tudíž se jim radši vyhnu. Mám svoje zkušenosti. Člověk musí být setsakra ve střehu, aby si ho někdo nepodal. Dneska jsou ale naštěstí zalezlí. Déšť je zahnal pod střechu. Není se co divit, i já jsem promočená až na kost. Jenže co nadělám. Můj domov není úplně za rohem. Bydlím až na břehu Lady. Ve slumu pro chudinu. Můj fotřík není zrovna ve vatě. A taky dost chlastá, rve se a rád sází na kdeco. Nedivím se, že si rozumí s Bosorem.

Máti je jeho pravý opak. Typická jižanská Nizirka. Drobná, mírná, s tmavě fialovou pletí, dlouhými vlasy a plachým pohledem. Poslušná, pracovitá ženská, co si nechá všechno líbit. No jako Kalpa. Málokdy se je schopná podívat lidem zpříma do očí. Většinou hledí do země, když něco říká. Jako kdyby se neustále styděla.

Nesnáším to.

Dala mi jméno Ganiela – Andělská. Ale já si říkám Gana – Zbraň. Protože kdo má zbraň, toho všichni respektují a taky se může bránit. Jenže já bohužel žádnou zbraň nemám. Jenom Rafana a ten už je starý. Špatně slyší a taky kulhá. Svoje nejlepší roky má už dávno za sebou.

Kalpa si ze mě, kvůli mojí přezdívce utahuje. Že prý mám být ráda, že mě máma vidí jako andílka a že si to vůbec nezasloužím. Myslím, že mě máma ani Kalpa vůbec neznají. Žijí své předurčené životy a nekoukají se vůbec okolo. Nemají na to čas.

 

Míjím barvírnu. Neomítnutý cihlový barák z nepálených vepřovic a střechou zakrytou eternitem. Tady se obarvují látky, které my sešíváme. Všechno probíhá ručně ve vroucích hrncích. Dělá tu Radif, můj mladší brácha. Ruce má mnohdy opařené a díky výparům dost často kašle. Práce v barvírně je ještě horší než na dílně. Je hnusná a špinavá.

Všechen ten bordel, který tu vzniká, se pak vylévá do Lady, kde díky tomu hynou ryby. S nafouklými břichy plavou na hladině a jejich maso se nedá jíst. Můj děd mi vyprávěl, že ho kdysi živil rybolov. Tyhle časy jsou už dávno pryč. Dneska je voda jedovatá. Zabíjí živočichy i rostliny, které se někteří stále marně pokouší pěstovat v okolí. Daří se jen plantážím na horním toku, jelikož k nim se odpad z výroby nedostane. Ty ale my nevlastníme. Ty patří lidem z města.

 

Začíná padat tma. Přidám do kroku, nechci zakopnout a zlámat si nohu. Brodím se v kalužích až po kotníky, ale kanady zatím drží. Zápach moči a tlejícího odpadu mi napovídá, že se blížím k domovu. Pach slumu nepřebije ani urputný déšť. Kvasí ve vzduchu a zadírá se do nozder. Můj domov smrdí jako skládka, jelikož tam lidé žijí v chatrčích naskládaní jeden přes druhého.

Přeběhnu úzký rozviklaný můstek přes stoku na splašky, který se pod mou vahou nehezky zhoupne, a vyrazím uličkou mezi boudami. Dneska ohniště venku nehoří, déšť je všechny uhasil. Ulička je úzká, s místem se tu šetří, těch co živoří v chatrčích je příliš mnoho a další se rodí zběsilou rychlostí.

Staví se tu ze všeho možného. Ze starých prken, svázaných osekaných větví, vlnitého plechu, petlahví, hadrů, igelitu…

Ubikace mého fotříka, na kterou je náležitě hrd je smontovaná z vyřazených palet, po stranách pobitá PWC. Střechu tvoří pár popraskaných umakartových desek, kterou nedávno vyztužil vybledlým bannerem, takže snad pro dnešek budeme v suchu.

Skrz ledabyle utěsněné díry proniká světlo a zevnitř je slyšet halasný hovor. Otec už nejspíš zase chlastá. Doufám, že nebude vyvádět, jak to umí jen on.

Vtáhnu hlavu mezi ramena a stisknu zuby. Jsem unavená a potřebuju se vyspat, nemám energii na konflikty. Nadzvednu závěs z několika prošitých dek a vstoupím dovnitř. Zaostřím.

Fotřík má návštěvu. U bedny od čaje, který používáme jako stůl, napůl sedí a napůl leží, opřený o lokte, obtloustlý Nizir s hustým knírem. Starý je zhruba jako otec, možná o pár let mladší. Oba jsou opilí a oči se jim lesknou jako olejové skvrny. Mají před sebou ze dvou třetin vypitou láhev destilátu a na prkénku kus špeku, který si ukrajují ostrým nožem. Máti v koutě uspává tříletou Limu, nejmladší z mých sester. Poslední dobou je nějaká nemocná. Trápí ji vysoké horečky a na kůži se jí objevily tmavnoucí skvrny. V noci se budí a mluví ze spaní. Účinné léky ale tady člověk nesežene. Těch pár milodarů, co nám jednou za čas pošlou lidé z velkých měst, okamžitě rozeberou překupníci, na jejichž ceny nemáme. Bojím se o Limu a taky o mámu, jak vezme, pokud to sestřička nezvládne.

Z matrace, na níž nocuji, se zvedne Rafan a belhá se mě přivítat. Ten prevít už mi opět vlezl do pelechu. Doufám, že nemá zase svrab! Vrtí ocasem a trochu se krčí, jelikož tuší, že provedl, něco co neměl.

„Kde ses courala?“ štěkne po mně otec místo pozdravu. V jeho očích se rozzlobeně blýská. Má je tmavé a nepřístupné, roubené hustým smetákovým obočím. Je to takový ten podsaditý typ se sudovitým hrudníkem a rukama jako lopaty od bagru. Svalstvo na válcovitých pažích už má však povadlé.

„Byla jsem v práci,“ vysunu bradu a přimhouřím oči. Palce zaháknu za opasek. Rafan si povšimne, jak v prostoře zhoustnul vzduch, postaví se mi k levé noze a přihrbí se.

„Takhle dlouho?“ zkrabatí čelo.

„Pomáhala jsem Kalpě. Je teď dost unavená. Za chvíli bude rodit,“ zalžu. Nechce se mi přiznávat, že jsem pár věcí zkazila a musela je párat, což mě kapánek zdrželo.

Chvíli mlčí a místo slov si lokne z plastového kelímku čirého destilátu.

„Tak tohle je ta tvoje slibovaná dcera?“ vrhne na mě zkoumavý pohled jeho host a promne si knír pod kořenem baňatého nosu. Cítím, jak rentgenuje moje promočené oblečení a pečlivě zkoumá, co se pod ním skrývá.

Nejistě couvnu a přejedu zrakem z jednoho na druhého. Celé se mi to přestává líbit.

 „Trochu vzdorovitá, ne?“ ušklíbne se.

Otec něco rozzlobeně zamručí a vrhne na mne výstražný pohled. Po té se s podlézavým výrazem a významným mrknutím otočí ke svému hostu

„Věřím, že si s ní poradíš, Rabsi.“

Polknu. Takhle podobně to kdysi začínalo s Kalpou. Otec pozval Bosora, aby mu ji představil a pak ségru bez skrupulí prodal.

Matka položí klimbající Limu do hamaky a přiblíží se, aby oběma mužům dolila lihovinu. Pak se nejistě usměje. Dívá se u toho však stranou.

„Budeš se muset konečně vdát. U nás nemůžeš zůstat věčně. Už takhle se sem sotva vejdeme.“

Ve spáncích mi začne pulzovat krev. Jsou spolčení, domluvení. A moje slovo tady nehraje žádnou roli. Pokud nic neudělám, za pár měsíců budu těhotná s tímhle hnusákem a zavře se za mnou voda. Všechny sny a tužby v tahu. Zotročí mě, přitáhne otěže a můj život vyhasne, jako když v žárovce praskne vlákno.

„Postavu má ale ucházející, což o to,“ mlaskne chlápek potěšeně. Dívá se na mě způsobem, jako když na tržišti zkoumá prasečí hlavu. Hodnotí, jestli na ní je dost masa a bude mu k obědu stačit. „Vlasy si ale musí nechat dorůst. Nechci manželku, co vypadá jako kluk,“ dodá přísně.

Cože?!

Chce se mi na něj vrhnout a dát mu co proto. Co si to jako dovoluje, prase jedno chlípný! Jsou to moje vlasy a moje tělo. Patří jenom mě. Jenže pokud se otec rozhodl, neudělám nic. Když si něco vezme do hlavy, nepřipustí, aby se někdo vzpouzel jeho příkazu. A bude zlý, že s ním nepůjde dát žít. Jsem v pasti, krysa zahnaná do kouta. Zbývá buď kousat, anebo utéct. Jenže venku leje, za chvíli bude noc a ty zuby by mi taky mohl někdo z pusy vymlátit.

„Ráda bych se vyspala, jsem unavená,“ zkusím tedy raději smírčí cestu a psí oči.

Otec uhne pohledem.

„Vlasy jí dorostou. To není neodstranitelná vada. Horší by bylo, kdyby byla chromá, nebo slepá,“ ignoruje moje přání. Baví se pouze se svým hostem.

„A panna je?“ položí muž zvědavou otázku a oblízne si masité rty.

Co? To si snad dělá srandu? Můj dech se zrychlí a srdce rozběhne na plný kvalt. Sevřu pěsti a stáhnu víčka do škvíry.

„Do toho nikomu nic není!“

„Nikdo nechce kupovat zajíce v pytli, nediv se mi, děvenko,“ rozhodí žoviálně rukama, zvedne se a začne se přibližovat. Z dechu mu páchne alkohol. Z rozhalenky zpocené košile trčí chumáč místy už prorezivělých chlupů.

„Nejsem na prodej!“ vyhrknu.

Odfrkne si a hodí uraženým pohledem k otci.

„Myslel jsem, že dostanu lepší kvalitu za svou nabídku. Ukázněnější a míň vzdorovitou.“

„Panna je, za to ti ručím. A když měsíc počkáš, dohlídnu na to, aby si nechala dorůst vlasy. Budeš překvapený, jak moc se změní, když jí pořádně domluvím,“ zaskřípějí výhružně fotrova slova jako nehty po polystyrénu. „V téhle rodině se děje, co chci já.“

„To teda ne! Nenechám se prodat jako podsvinče na tržišti. Můj život patří mě a ne tobě. Na mým životě, abys měl za co chlastat, nevyděláš!“ vyhrknu. Moje sebeovládání bere za své. Schyluje se k boji, který nemám šanci vyhrát.

„Gano,“ špitne matka a zděšeně si dá ruku před ústa. V jejích očích čtu pravý nefalšovaný strach. Hledí na mě jako na něco odsouzeníhodného, s čím nechce mít nic společného.

Hluk probere i některé sourozence a zvědavě vystrkují hlavičky ze svých hamak. Není běžné, aby se někdo otci postavil

„Co si to dovoluješ?“ zvedne se, zavrávorá a zatne ruce v pěst. Vypadá zuřivě.

Couvnu, ale za mnou už je jen zeď. Rafan po mém boku začíná tiše vrčet. Vibruje, celý přihrbený a chystá se bránit svoji paničku.

Stisknu zuby a čekám na ránu. Nemá cenu se bránit, bylo by to jen horší. Máma o tom ví své.

Rána nedopadne. Místo toho se Rafan vymrští jako pružina a zakousne se otci do ruky.

Vytřeštím oči. Tohle nedopadne dobře.

„Rafane, ne! To nesmíš! Nech toho,“ vykřiknu.

Zvíře ale zuřivě tahá a odmítá pustit.

Otec vztekle zaúpí a snaží se ho ze sebe setřást. Vůbec se mu to ale nedaří. V náhlém popudu hmátne po noži, kterým si prve krájel špek a bodne. Jednou, podruhé, potřetí.

Rafan zakňučí a pustí. V tu chvíli fotr nezaváhá ani na chvíli, postiženou rukou ho chytí za kůži nad hlavou a bez milosti mu podřízne hrdlo.

Tělo s žuchnutím dopadne na podlahu a pod ním se začne rozlévat jezero krve.

Několik tepů srdce je ticho. Všichni zděšeně zíráme na tu spoušť.

Rozzuřený otec zbrocený rudou působí hrozivě a můj jediný opravdový přítel v tomhle nelítostném světě je mrtvý. Začnou mě pálit oči a v hrdle mi naběhne dusivý knedlík.

„Vypadni,“ procedí mezi sevřené rty. „Vypadni, nebo tě zabiju taky.“

Z očí mu čiší bezmezná nenávist, kterou vyvolalo ponížení před hostem. V pravici stále třímá zkrvavený nůž.

Rozklepu se. Tuším, že když tu zůstanu, dopadne to špatně. Dojdu ke své matraci. Mám vedle ní bednu s oblečením a nějakými drobnostmi. Vytáhnu starou oprýskanou sportovní tašku a mechanicky jako nějaký robot do ní začnu házet všechny svoje věci. Za chvíli mám sbaleno.

Střetnu se s máminým pohledem. Vypadá vystrašeně, nejistě. Bezmocně. V odchodu mi však nebrání. Poté přejedu očima po čtyřech mladších sourozencích a malém Japovi. Nevěřícně na mě zírají. I v jejich ospalých zracích vidím strach.

„Opatrujte se,“ hlesnu jejich směrem.

„Kam jdeš, Gano?“ zeptá se Lima.

„Pryč,“ vhrknou mi do očí slzy. Rychle se však opanuju. „A už nikdy se nevrátím,“ zadívám se otci tvrdě do očí. Prosmeknu se kolem matky, nadzvednu závěs a bez rozloučení opustím svůj jediný domov.

Navždy.

---