Srážka čmeláka Čendy s abstraktním uměním

Čmelák Čenda se na dnešní den dlouho těšil. Opylování řepky olejky už má konečně za sebou a dnes bude moci začít s jetelem. Především na něj ale bude večer po práci čekat včelka Adélka, co má pěkná kusadla, nožky i křidélka. Chystají se společně zaletět si do cukrárny na citronovou zmrzlinu, kterou mají oba dva velmi rádi. 

Čenda se už nemohl dočkat, a proto se přímo vrhnul do práce, aby mu čas rychleji utíkal. Práce mu šla pěkně od ruky, a proto si po několika hodinách pilného opylování uvědomil, že si může dovolit několik přízemních letů nad polem jen tak pro radost. Chvíli nato se již proháněl na plný plyn nad jetelem a poslouchal, jak krásně mu to bzučí. Slastně zavřel oči a oddal se sladkému snění o tom, co jej dnes večer čeká. Když oči po krátké chvíli otevřel, vůbec netušil, kde se nachází. Před sebou viděl změť nejpodivnějších barev uspořádaných do naprosto nevídaných disharmonických struktur. Byl to obraz „Svět pohledem umělce“ abstraktního umělce Bédi, který využil krásného počasí a na poli s jetelem se rozhodl dokončit své dílo.

Čenda pohledem na Béďův obraz zcela ztratil orientaci a neschopen úhybného manévru plnou silou narazil do plátna. Náraz do obrazu jej omráčil, což vedlo k tomu, že jako šílený zamířil k Béďově hlavě a zmateně kolem ní kroužil. Béďa nastalou situaci vyhodnotil jako velmi nebezpečnou a začal kolem sebe máchat štětcem, který zrovna držel v ruce, čímž ale došlo k tomu, že svůj právě dokončený obraz pokryl zcela novými a naprosto neplánovanými tahy.

Když se Čenda trochu vzpamatoval, zahlédl Béďovu pleš, využil ji jako heliport a s trochou opatrnosti na ni přistál. To už se ale z prvotního šoku dostával i Béďa.

„Hrom do čepice, zatracený brundibár,“ zaklel a dále pokračoval v láteření, „člověk se s tím tak dlouhou dobu maluje a během jednoho okamžiku je všechno v čudu!“ (V zájmu autenticity je nicméně nutné dodat, že místo slovesa "malovat", použil Béďa ve skutečnosti poněkud jiný výraz.)  

Pak ale pozorněji pohlédl na svůj obraz a užasl: „Propánakrále, tolik desetiletí jsem po něčem takovém marně toužil a teď jsem toho konečně dosáhnul! Mou ruku mi musela vést samotná příroda! Jen s její pomocí jsem mohl vystřihnout okénko do dusivých závojů každodennosti a překročit hranice lidského poznání!

„Umění je nad životem“ vykřikl ještě Béďa a s blaženým výrazem ve tváři splynul s vesmírem.

„No toto,“ podivil se Čenda, „to mi ani Adélka nebude věřit, až ji to budu vyprávět.“ Pak si ale uvědomil, kolik jetele ještě musí opýlit a usilovně se vrhnul se do další činnosti. Do konce pracovní doby je ještě daleko!

***

Následujícího dne přišly na pole děti, které našly podivný obraz. Obraz děti zaujal, a proto jej odnesly do základní umělecké školy v blízkém městečku, kde byl jako odstrašující příklad vystaven. Není bez zajímavosti, že i přes silnou konkurenci si právě tento obraz mezi návštěvníky školy vysloužil cenu „Mazanice století“.