Jen

A nebe je jak zamaštěný papír od sekané

jinej by řekl, že svítá

a že poslední hvězda se chvěje kdesi nad Egerem

jo to je moc hezké město

a v horách nad ním jsou pravé maďarské bufety

kde Maďaři hulí jednu za druhou a pijí jako duhy

a pak když přestane pršet vidíme je i my

a vzduch právě stojí jako fronty na dámské záchody

čas přehodil výhybku a za chvíli vjede do stanice budík

pak zavoní káva a všechno se někam pohne

někdo přistoupí ve stanici narození a druhý je na zastávce smrt

v ten okamžik přestupů

a my co máme ještě kousek cesty před sebou se díváme do krajin ve směru kolejí

a v jídelňácích pak snídáme u oken s žižkovskými dvorky a himálajskými stíny

vodou z flašek, co se fasují v lepších vlacích bych naplnil hned několik měsíčních moří

tolikrát jsem už kamsi jel

že je nechávám v síťových kapsách sedadel těch přede mnou

ale pomodlím se za duši vody té

kterou zavřeli do plastového vězení a zamknuli víčkem, které tě škrábe po tváři

jako když kněz dává poslední pomazání

a políbím tě se zadrženým dechem, jako když jsem se poprvé potopil až ke dnu

a vím, že otisky mých prstů na tělech žen si porovnají v nejvyšším registru hříchů

jednou

však dosvědčíš mi, že nekradl jsem

a jestli

tak aby bylo chleba tvých rtů do úst jen