Houpavá zoufalost tajně sní o naději

I.

zoufalost je houpavá 
vlaštovku vyvrhli z hnízda na šikmo
 s jejím pádem vylili mléko k snídani 
těsně nad zemí omdlela
déšť ji uzemnil
neposunul 
nevzkřísil 

ten pocit jde vždycky nahoru a dolu
vidíš holku v lodžii 
jak si pálí jednu cigaretu za druhou
 upíjí víno - jedno jak kyselé
nic jiné ji neuspokojí
 víno ji chutná jak sám život
když dojde kapka 
nitro ochudí 

o poslední malou špetku 
chybí chuť duši

II.

pampeliška chmýřím mnoho slibuje
signál výdechu pro budoucnost
nic se nesplní ale co kdyby 
přece jen 
tak fouknu a zhoupnu se v mládí
šum občas zazdí hlasitý zvuk 
vlny tě ošumí sem tam do špinava
dětství je Sázava a Luka 
když miluješ přírodu 
stačí jen dýchat

jen se nepředýchat aby mě nebolela hlava

III.

když jsi zoufalá
chceš si hrát s lidmi na metafory 
 až se ti rozjitří v kapalině dech
smutek unudit slovy 
v papíře prázdnotu naplnit tiskem 
a všichni ti lidé tě rozjitří 
možná obejmou a na rozdíl od tebe nikdy nezrudnou
stále  nad obočím bíle čistí  

myšlenky každého nezatmí
příběh nenajdou i kdyby sebevíc dělali fóry

IV.

zoufalství dřív znalas jen z filmů 
zmáčklas figurku
 a čůralas škvírkou gumové srnky v bazénku
hračky - tvůj ledovec, tvá časem slizem utopená dětská smrt
a cedníkem prsty 
či sítem vylovit havěť
stane se teď
dětství se dá odžít létem a bazénem 
máma tě naučila
umýt si nohy spolu s larvou komárů
nejedna můra ti pošpinila polštář když jsi ji spolkla 
mohla ses koupat 
cítilas, že tohle je ten 
v dětském žargonu 
"nejexluzivněší den"

V.

 první beznaděj bývá
vtipná pro dospělé 
bála ses chlapeckých kalhot
kdykoli se kamarád převlékal do plavek
raději jsi oslepla
pak dětskou sukýnkou rozevlálas u pumpy
chuť na slovo a cukr na dlani bez vůně těla
a co  bych teda v budoucnu
 dělala jinak než pila a pila? 
dnes už jako kdybych zapomněla

kde jsou dnes všechny ty listy kapradí? a pampelišky přání
kam padl míč, který jsem kopnutím dmýchla 
nad ohanbí hlavy?
komu ublížili mé první 
potácivé sny?
a kolik mužů mi na rány - aniž bych chtěla - poskytlo dlahy?
styděli se - ne že ne - že jim vytáčím hlavu až do kořínku 
- klíště komůrek
mám dlaně jen aby se vířily
a nikdo ani "nemek"

VI.

už nelze odestát své jsoucno 
všechno se to stalo tak rychle a smířlivě
i kdybych řekla "ne, každý šperk ti na kůži nezůstane
zezelenáš ze své vlastní hanby"
trochu chmýří zůstane v ústech 
dám si doutník jen abych se v trubce 
zauzlila 
 a žádný komín už nekřičel místnost bez dveří
už nikdo dnes neumře 
a v posmrtný život chci - ale zrovna dneska nevěřím

zahraju naoko 
že pořád jsi tu hrající na flétnu a někde okolo tebe sněží
květinky dráždící sítnici ve větru 
že pořád jsi tu a doutnáš mnou 
čistý, opojený, bez vůle 
nahý a precizní 

VII.

jenže je tma  
a zdá se mi těžce opomíjená 
nejdřív ji odmítneš, pak obejmeš, vypustíš, zauzlíš, vydechneš
a vykrvácíš samotu na svém oblém měkkém rtu
vzteklinu si pověsíš 
na prádelní šňůru aby ses až do konce světa 
nemusel bát vody 
nad kopec se nikdy doopravdy nepovzneseš 
je těžko když se kaboníš
dodnes se neví
proč tma na tebe tak prosvítá 

 zapálí si holka cigaretu a zavětří směrem k moři 
solí snídani
 v obličeji démon těžce po ránu
jen trocha chuti a houpání
řekne si holka že vlní se zrcadlo a nikdy se nic nestalo 

a jestli mě neutiší ticho 
nepohoupá těžká pouliční smrt
nezachvěje nosní dírkou pavučina silnic 
za ohbí kostela cítím že zažiju všechno
nebo nikdy nic 
červ zvědavosti praská s první slinou 
odžívá léto 

mám na víc nebo se už všechno dávno stalo mojí vinou?

VIII.

jen jeden ďábel se mnou sdílí to malé hebké ušmudlané světlo
které nemůžeš nikdy
nikomu říct  a jestli se lekáš 
pak tohle všechno 
nikomu nepřej a buduj si v sobě představu
o  malé tyrkysové dámě v roušce aby ji slova nezrychlila úbytek chuti

na zdraví řekne - budeš zoufalá 
zároveň šťastná, nicotná, tmavá a svá 
jako kdybys to neznala
má malá 

IX.

přimhouříš oči
 a necháš si o třešni zhoupnuté přes ret zdát
zoufalství prvních dětských let - padl strom pod kterým sis hrávala na život 
podťala kmen sekera - kde je ta příroda?
taky se ti zdá - že cokoli vezmou z dětství 
se zavětví po nocích do dospělosti?

to nic jen běžím se smetím 
sejdeme se na růžku kdes žila dětství a sbírala bonbón za bónbonem
brouzdala kolej za kolejí
 kde bylas to ty - to ty - ne vždycky jsi to chtěla
a vrány si ctily svého místa 
a vždycky nějak nádherně se smutkem klovaly
 prstýnky do tvaru varhánků - čím taky zhudebnit tu vytrvalou špoušť?
a vždycky ti nějak s obrovským citem  zapletly vlasy
a krákaly nahlas i něžně 
v dielaktu muziku
 kterou sis dávno myslela jen v hlavě
křičely něžně názor o malé vetklé vši 
zázračně znaly cit který se zrcadlí v havraním namodralém peří
jdou za tebou 
věří 
že se svěříš a s houpavou silou 
poletíš zas nahoru 

-  víš že krásy se dějí neustále
aniž bys všemu rozuměla 
a lehkým tanečním krokem si za zázraky šla

X.

někdy se trochu zlobím že všichni ostatní
 mají sítnici z neprůstřelného skla
vidí barvy 
aniž by jim svůj příděl dala kolemjdoucí hvězda
zoufalost je houpavá
ušmudlaná a trávou zelená 
těsně nad zemí jsem omdlela

to nic už víc nedělej
zdá se že s celou tíhou 
vesmír se nad tebou rozhodl zhoupnout
ze spánku obejmeš se a usměješ 

to se ti jenom zdá že jsi pro život tak zoufalá
 tak bílá 
že už víc barev by jitřenka nedomyslela 

XI.

zoufalost je houpavá a hloubá
vlaštovku vyvrhli  těsně před probuzením
 s jejím pádem vylili ze zobáku kapku rosy
těsně nad zemí omdlela
déšť ji rozpustil
neprobudil
nevzkřísil 

ten pocit jde vždycky nahoru a dolu
vidíš holku v lodžii 
jak nalévá jednu sklenku za druhou 
 upíjí víno - jedno jak staré 
nic jiné ji neuspokojí
chutná jak sám život
když dojde kapka 
nitro ochudí 
rosa navždy dětskou duši mírně studí 
chybíš světu 
o poslední malou špetku 
polyká naději 
ta se zalkne s prvním krupobitím až strachem vyprchají myši 
naděje maličká naivní a růžová 
se nechce vzdát nikomu
přesto ji slyšíš /napínáš uši