2.  Dlouhá cesta za světlem

 

Ono se řekne, že už se nevrátím, ale kam proboha jít? Tady mám práci a domov. Obojí sice za nic nestojí, ale navzdory tomu sem patřím. I když teď už vlastně ne. Udělala jsem krok do tmy a cesta zpátky nevede.

V kapse mám dvě uškudlený stovky a v břiše mi kručí hlady. Oči se mi zavírají únavou, ale nemám kam si lehnout. A k tomu hnusně prší.

Dopotácím se do přístavu. Zalezu do maličké budky na břehu Lady, usednu na tvrdou dřevěnou pryčnu, obejmu si kolena a pak se rozbrečím jako malý smrad.

Před očima vidím bezvládné Rafanovo tělo, otcovy vyvalené bulvy blýskající bezmeznou nenávistí a taky vystrašená očička sourozenců. Všechno nejlepší k narozeninám, Gano. Vítej ve světě dospělých. Lepší oslavu sis nemohla přát.

Je mi zima. Vylovím z tašky zateplenou flísku a neúspěšně se pokouším zahřát. Zuby mi drkotají a vůbec se to nedaří. Kdybych si tak alespoň mohla uvařit alespoň čaj. Jenž na čem a z čeho? Nemám nic. Pár obnošených hadrů, jedny sandály a několik časáků na trávení volné chvíle. To je veškerý můj majetek. Prostě terno. S tím dozajista udělám díru do světa.

Oči se mi začínají klížit. Bylo toho prostě moc. Tělo touží po spánku a utěšujícím nevědomí.

Hodím si tašku pod hlavu, pod sebe nachumlám mikinu a přikryju se bundou. Poslední myšlenka je, aby mě tu někdo nenašel a nezneužil mojí bezmoci. Pak už se jen vyčerpaně odevzdám do světa nočních můr.

Noční můry mě trápí často. Vlastně už od raného dětství. Zdává se mi s železnou pravidelností o jednom starém ošklivém domě s drolící se omítkou a rozvrzanými okenicemi. Ten dům je vysoký skoro až do oblak a mě to nedá a musím do něho vlézt skrz takové hodně temné sklepení. V tom domě je výtah. Také velmi starý, s oprýskanými dvířky, které se otvírají na dvě strany. Vstoupím do něho a netuším, které číslo zmáčknout. Každé patro má úplně jinou povahu. V jednom se nachází úplné hrůzy. Mučí tam lidi, nebo na nich dělají pokusy, jinde zase kanibalové hodují na mrtvolách. Další je plné obludných hemžících se bílých červů, svíjejících se hadů nebo řeřavého uhlí. Jsou tam však i krásné místnosti. Naplněné dobrým jídlem, nádherným luxusním vybavením nebo lidmi, kteří se chtějí přátelit.

Jednou jsem tam našla elixír, po němž se dalo létat. Přišla jsem k jednomu z vysokých oken a vyletěla nad krajinu. Pode mnou se modralo moře, zelenaly lesy a bělaly zasněžené vrcholky hor. Bylo to úžasné, tak svobodné.

Od té doby, kdykoliv se mi onen sen zdá, tak toužím opět najít tu místnost s létacím elixírem. Bohužel jsem zapomněla číslo patra, tudíž pokaždé riskuji střet s nějakou hrůzou.

Moje babička tvrdívala, že sny se nám snaží něco naznačit. Nesou příběhy ukryté hluboko v nás a jsou schopny nám pomoci prohlédnout tajemství naší duše. Jenže, co by se mi sen o hrůzném domě asi tak snažil sdělit? Že když chcete létat, musíte riskovat setkání s kanibaly hodujícími na mrtvolách?

Dneska se mi ale nezdá nic. Můj spánek je hluboký a bezesný, rušený poryvy větru a pleskáním vody o plechovou střechu. Budím se a znovu usínám. Mnohdy silou vůle. Vím, že síly budu v následujících dnech potřebovat. Cítím, že je nutné vypnout emoce a chovat se ryze pragmaticky. Jako mnohokrát předtím. Vypínání emocí jsem se naučila už jako hodně malá. Hlavně emocí strachu. Strach je totiž zlo, které vás paralyzuje. Když se člověk bojí, nikdy nic nedokáže. Když strach vypne, najednou zjistí, že může létat. Možná to se mi snaží povědět ten sen.

Myšlenky mi přeruší ostré světlo.

Zamrkám. Vůbec nic nevidím. Jen oslepující jas, který bodá a téměř bolí. Zacloním si oči předloktím a snažím se zorientovat.

„Copak tu děláš, děvenko?“ ozve se nakřáplý hlas. Jde o tlouštíka v uniformě místní plavební společnosti. Nejspíš noční hlídač.

„Čekám na ranní spoj,“ zalžu. Ve skutečnosti nevím, jestli mám prachy na jízdenku do sousední vesnice.

„Žádný nepojede. Čekáš tu marně. V tomhle počasí společnost žádnou loď nevypraví. Lada je rozvodněná a hrozí, že se brzy vyleje z břehů. Být tebou, tak jdu radši domů,“ zareaguje tlouštík. Myslí to dobře. Z jeho hlasu cítím chuť poradit. Zároveň je však ostražitý. Na bezdomovce tu není nikdo zvědavý. A já jsem se bezdomovcem stala před pár hodinami.

„Ráno tu už nebudu, nemusíte se bát. Zkusím si odtud najít jinou cestu,“ ubezpečím ho.

Nervózně přešlápne z nohy na nohu. Pak se ale uklidní. Pořád jsem přece jenom holka.

„Tak dobře. Se svítáním ať už jsi ale pryč. Šéf tady nerad vidí nežádoucí spáče. Nechci problémy.“

„Rozumím. Ráno tu už nebudu.“

Doufám.

 

***

 

Ráno je nevlídné, mokré a studené. Pršet nepřestalo a k tomu ještě fouká nepříjemný vítr. Slunce je sice za mraky, ale přesto svítá. Není čas tu dále otálet. Je potřeba zvednout kotvy. Naházím saky paky do tašky a mizím. Lada se proměnila v nepřátelský živel a samovolně se rozlévá do krajiny. Nechci, aby mě strhla sebou.

Opustím azyl přístavní budky a vydám se nazdařbůh pryč. Už zase se brodím bahnem až po kotníky a válčím s poryvy větru, který mi vhání do očí proudy vody.

Povšimnu si, že liják zatopil barvírnu a do kraje prosakuje obrovská duhová skvrna. Má takovou jedovatou barvu. Radši ji obejdu velkým obloukem.

Najednou stojím u plechového skladiště, vedle něhož parkují náklaďáky, které se za pár hodin začnou plnit zbožím.

Náklaďáky…

V hlavě mi blikne smělý nápad.

Ty vozy zamíří do města. Skladníci je napěchují výdobytky našeho snažení a vozidla vyrazí vstříc té opravdové civilizaci. Do světa prosklených věžáků, luxusních obydlí, upravených parků. Do míst odkud se dá odlétnout na jinou planetu. Ty náklaďáky jsou tím elixírem v temném domě. Jízdenkou z bídy, chudoby a beznaděje. Jen to chce nemít strach.

Vezmu za kliku jednoho z přívěsů. Je zamčený. A další stejně tak. Řidiči netouží, aby jim tam někdo v noci lezl. Nedivím se. Obejdu jeden vůz za druhým a zkouším štěstí.

Nemám ho. Nikam se nedá dostat. Veškerý nákladový prostor je pod zámkem, anebo tu stojí prázdné korby, či odpojené tahače. Oslovit posádku si však netroufám. Muži ještě beztak chrní a nechci je budit. Nepřijde mi to vhodné, ani bezpečné.

Bezcílně bloumám po parkovišti a v duchu si nadávám.

Co sis jako, ty blbko, myslela? Že to budeš mít tak snadný? Že si usmyslíš výlet a hned se povezeš? Skončíš jako žebrák bez domova, kterého ve škarpě znásilní drbani. Na samotnou holku si každý troufne. A teď už nemám ani toho psa.

Najedou mi je smutno. Samota na mne dolehne jako těžká deka a už chci zase bulet. Radši ten knedlík, co mi roste v hrdle, spolknu, než mě celý zadusí.

Žádný výlet se neuskuteční. Místo toho půjdu do práce a celý den budu otravovat Kalpu, jestli mě nechá u sebe přespat. Jenže nenechá. Bosor mne nesnáší a nemám právo ji do něčeho takového nutit. Už tak má starostí až nad hlavu. Musím sežrat, co jsem si navařila až do posledního hořkého sousta.

Zahledím se k rozvodněné Ladě. Kdybych skočila do proudu, voda by mě vzala a nikomu bych nechyběla. Měla bych navždy ode všech pokoj. A oni ode mne…

„Hej, kluku, no ty! Pojď mi pomoct!“ uslyším za sebou nakřáplý, skřehotavý hlas. Kouknu vlevo, kouknu vpravo, ale nikde žádný kluk není. Jsem tu sama. Nejspíš to bylo na mě. Opatrně se otočím.

Asi sto metrů ode mne se někdo pokouší vyprostit oprýskaný náklaďák, s plachtou na zádi, který uvízl v bahně. Kola se mu protáčí a nehne se asi o píď. Vozovkám tu mnohdy chybí celé metry asfaltu a zapadnout se dá vcelku snadno.

Vzhledem k tomu, že beztak nemám nic lepšího na práci, vydám se směrem k postiženému.

Z kabiny vyleze jakási postava a s rukama v bok si prohlíží zabořená přední kola.

„Potřebujete píchnout?“ zeptám se účastně.

Řidič se na mě otočí. Má vrásčitou tvář a podmračený výraz.

„Žádnej kluk, ale holka,“ praví bez úsměvu. Při bedlivějším prozkoumání zjišťuju, že jde o starší ženu. Je však takový vysoký kostnatý typ s hrubším hlasem, že to nebylo poznat na první pohled. Přes záda má přehozený dlouhý gumový plášť a vlasy rezavějící stářím schovává v kapuci.

„Berte, nebo nechte bejt,“ pokrčím rameny.

„Neurážej se hned, děvčico. Každá ruka dobrá. Pojď, mám v nákladovým prostoru prkna. Pomůžeš mi je umístit pod kola.

Proč koneckonců ne.

Vynosíme fošny ven a snažíme se jimi zpevnit cestu.

„Já dupnu na plyn a ty se postaráš, aby se to nevzpříčilo.“

Přikývnu a postavím se na levé dřevo.

Žena nastartuje. Vůz poposkočí a sjede dolů.

„To nebylo dobrý. Znovu…“

Pokusím se o větší stabilitu, leč…

„Takhle taky ne, musíš srovnat balanc!“

Tentokrát se zapřu ze všech sil. Vyrovnám rovnováhu a přidupnu prkno v prostředku. Dřevo se ale vzpříčí a málem mě odmrští do bláta.

„Néé, jsi snad úplně blbá?!“

„Možná jo…chjo…“

Jen protočí oči v sloup, ale pak pokračuje dále.

Mordujeme se s tím snad hodinu, ale nakonec se to povede a vozidlo opět stojí na asfaltu.

Jsem celá prokřehlá, mokrá a zablácená až po uši.

„Tak se to přece nakonec podařilo,“ sleze žena od volantu. „Děkuju za pomoc,“ podá mi mozolnatou pravici. Příjemně hřeje a stisk má pevný.

„Nemáte zač,“ pokrčím rameny.

„Jsi celá promočená. Nestůj venku, pojď se ohřát dovnitř,“ nabídne.

Nenechám se dvakrát pobízet. Vyšplhám se za ní do kabiny a usednu na místo spolujezdce. Koženkové sedadlo je už značně prodřené a popraskané, zřejmě už leccos pamatuje.

Rozšroubuje termosku a do víčka naleje horký nápoj. Ve vzduchu zavoní kafe.

„Vypij to, ať nenastydneš. A taky by ses měla převléct. To jsou nápady, courat se venku v takovýhle slotě.“

„Děkuju,“ obejmu víčko dlaněmi. Začínají mi drkotat zuby.

Žena se chvíli přehrabuje v tašce za sedadlem a pak vyloví tlustý vlněný svetr.

„Stáhni ze sebe ty mokrý hadry a obleč si tohle,“ přikáže.

Neprotestuju, shodím ze sebe všechny mokré svršky a na holé tělo navleču kousavou vlnu. Za chvíli je mi lépe a přestanu se i klepat. Zakručí mi v břiše. Zima mi už sice není, ale o slovo se přihlásil hlad.

Žena beze slova ukrojí dva tlusté plátky chleba a naskládá na ně sýr a salám. Jeden mi podá.

Hladově se do něho zakousnu.

Chvíli mě zkoumavě pozoruje a pak se taky pustí do jídla.

„To tě doma vůbec nekrmí?“ brumlá si pro sebe nesouhlasně.

Mlčím. Nechce se mi mluvit o domově. Bojím se, že bych se zase rozbrečela a to za žádnou cenu nechci.

„Mokrá jsi jak nevyždímaná houba a hladová jak toulavej vlčák. Ty žádnej domov nemáš, viď…“ zadívá se mi do očí. Má je tmavě žluté, téměř hnědé, ale zároveň pronikavé, že se člověku propálí až do střev.

„Ne, nemám,“ hlesnu odevzdaně.

„Nějaká tragédie?“ máchne levicí k rozvodněné řece. V pravici třímá krajíc.

„Tragédie mají různý tváře,“ zamumlám s plnou pusou.

„To máš recht holka. Někdy stačí, že se člověk narodí na blbým místě.“

„Někdy stačí, že se narodí,“ ohrnu nevraživě rty.

„Takhle nemluv. Jsi mladá, pěkná, zdravá. Život máš před sebou. Je jen na tobě, co s ním provedeš.“

„Zase tak moc možností tady nemám. K čemu mi je mládí a zdraví? Že za mě díky tomu fotřík utrží víc?!“ odseknu nevraživě.

Žena sebou kdoví proč cukne a po tváři jí přelétne temný stín.

„Tak odtud vítr fouká. Utíkáš před svatbou, kterou ti naplánovali, a tobě se do ní moc nechce. Nebo se mýlím?“

„Nemýlíte, tak to přesně je.“

„Tak jsi vzala roha a teď nemáš kam jít.“

„No…“ opatrně se podívám, co tomu říká. Většina zdejších žen by mě za to odsoudila a vyhnala z auta na déšť. Tahle ale jako zdejší nevypadá. Působí poměrně sebevědomě a svobodně.

„Rebelka!“ uchechtne se.

„Spíš bezdomovec.“

„Taky jsem kdysi utekla. Svýmu starýmu, protože mě řezal jak žito. Byla jsem tehdy těhotná a nechtěla, aby moje dítě vyrůstalo v bídě a věčným strachu. Byla jsem na tom v tý době daleko hůř než ty. A vidíš, dneska mám tenhle auťák. A každej šulin mi může akorát tak políbit zadnici.“

„To auto je vaše?“ položím překvapenou otázku.

„Jo. Vyvážím s ním z Orbenu lisovanej odpad. Včera jsem to vyházela u spalovny a dneska se budu vracet.“

„To jako do hlavního města?“ vykulím překvapeně oči.

„Co se divíš. Snobáci nechtěj mít u sebe na dvorečku bordel. To že vy tady díky tomu nebudete moct dejchat, nikoho nezajímá. Vlastně ani nevědí, že se to tady pálí. Zaplatí za svoz a mají čisto. Platí docela slušně.“

„A společník na cestu by se vám asi nehodil, co? Kdybyste třeba jako zase někde uvízla, že bych vám pomohla se vyhrabat,“ mrknu na ni nejistě. Jestli mě nevyhodila doteď, tak to zcela jistě udělá nyní.

„Hahá, holčina chce na výlet,“ rozchechtá se opět na celé kolo. Má hrubý chraplavý hlas, který však působí poměrně srdečně. Neposmívá se. Jen si to užívá.

„Spíš nemám na výběr,“ přiznám neochotně. „Vždycky jsem se do nějakého pořádného města chtěla podívat. Jenže, tady si na to člověk nikdy nevydělá. Je to moc daleko. Nikdo z místních po tom ani netouží. Jsou smíření. Berou to jako svůj životní úděl. Vdát se, mít děti a pak dřít až do smrti.“

„A ty se tomu údělu toužíš vzepřít. Myslíš, že ve městě se ti bude dařit líp.“

„No… Ženy ve městě se nemusí vdát. Jsou svobodné. Řídí si svůj život samy.“

„Svoboda má ale i odvrácenou stranu,“ zvážní žena. „Navíc upřímně. O lidi z okrajů kontinentu v Orbenu nikdo nestojí. Co hůř, mají tam zakázaný vstup. Ty doby, kdy nás brali na podřadnou práci, už jsou dávno pryč. Bez těch správných dokladů můžeš skončit i velmi špatně.“

„Hůř než tady?“

Chvíli se na mě dívá poměrně nečitelným pohledem.

„Nemám co ztratit,“ vyhrknu zoufale. Tak moc chci, aby mě vzala sebou.

Podivně se usměje.

„Tak jedem,“ zařadí rychlost a nastartuje motor.

 

***

 

Cesta v kabině rozhrkaného náklaďáčku příjemně ubíhá. Ani nevím proč, ale stará řidička ve mně vzbuzuje daleko větší důvěru, než se kdy podařilo mojí vlastní matce. Je tak silná a pevná v názorech. Sebevědomá. Vůbec neklopí zrak k zemi, ale naopak hledí světu zpříma do očí. Je vzorem hodným následování.

Chvíli si povídáme o všem možném, ale pak mě zmůže strašná únava.  Víčka mám těžká, že nejdou udržet otevřená. Cítím se s ní bezpečně. Konečně si mohu dovolit pořádně odpočinout. Opřu se předloktím o sklo, a za okamžik se ocitnu v limbu.

Vzbudím se až o pár hodin později. Otevřu oči dokořán. Už neprší. Slunce stojí v záhlaví a z promáčené krajiny se odpařuje voda. Stáhnu okénko a vyhlédnu ven. Kam až oko dohlédne, se bělají chomáčky bavlníku a proti obzoru černají oblé kopce porostlé čajovníky. Zřejmě projíždíme zemědělskou oblastí. Příroda zde působí méně zničeně než v okolí barvíren a tavíren plastu. I tady to však není úplně bez kazu. Ve vzduchu leží těžký puch tekutých hnojiv a nad hlavou nám vrčí několik práškovacích letadel.

„Už jsi vzhůru?“ otočí se ke mně řidička.

„Jo.“

„Spala jsi tvrdě, muselas být hrozně unavená,“ poznamená skoro mateřsky.

„Včerejšek byl náročný,“ usměju se nevesele.

„Jen odpočívej holka, náročné budou i další dny.“

Její slova mě moc neuklidní.

Chvíli panuje ticho.

„A jaké to je vůbec v hlavním městě?“ přeruším ho zvědavou otázkou.

„Pro lidi jako ty to tam bude tvrdé. Nic nemáš, nikoho neznáš a zákony proti ilegálnímu přistěhovalectví jsou tam nastaveny velmi nelítostně.“

„To jest?“

„Víš kdysi to tak nebývalo. Lidi z okrajů se v hojném počtu stěhovali do Orbenu, zakládali tam své rodiny a snažili se poctivou prací obhájit své živobytí. Jenže jich v jeden moment začalo být moc. Pracovní místa v hlavním městě se zaplnila a ti neúspěšní začali na okrajích zakládat vyloučené osady. Přibírali k sobě příbuzné. Žebrali, rvali se. Chtěli ty samé podmínky k životu jako rodilí Orbenové. Vyžadovali sociální dávky, zdravotní péči, nárok na důchod. Protestovali v průvodech, shlukovali se v různých hnutích. Nejdříve jen neškodně postávali na náměstích s transparenty, ale časem zapalovali auta, rozbíjeli výlohy. Bouřili se. Snažili se všelijak připoutat pozornost vlády, vymoci si práva, co nikdy neměli.

Nedělo se to jen tady, ale všude. V ostatních krajích měli podobné problémy. A tak se sešla velká rada primátorů a ti řekli dost. Konec přistěhovalectví. Konec dobré vůle.

Okolo měst se vybudovaly vysoké zdi a začaly masové deportace. Vznikaly pracovní tábory pro nepohodlné, ve kterých mizeli nejen přistěhovalci, ale i jejich idealističtí obhájci. Dneska je klid. Menšina, co tu nějakým způsobem kdysi získala práci, maká a drží hubu. Snaží se nevyčnívat, nebudit pozornost. Ti ostatní prostě zmizeli. Já i můj syn jsme měli kliku, že jsme přišli už hodně dávno. Oba máme fungující živnosti navíc v oborech, které se místním zase tak moc dělat nechtějí. Já odvážím odpad, on vlastní úklidovku, a tak jsme dostali řádné občanství. Takové štěstí ale zdaleka neměl každý.“

„Aha, takže pokud to dobře chápu, pokud mě v Orbenu najdou bez dokladů, můžu skončit v jednom z těch pracovních táborů,“ zastaví se mi srdce.

„To není zdaleka to nejhorší,“ pohlídne na mě žena vážně. „Od té doby, co zuří válka mezi Bellanem a Bellanem II., posílají zatčené přistěhovalce do Vesmírné Legie. A tam to je pro většinu konečná.“

„Eh?“

„V Orbenu se s lidmi z okrajů nemažou a nemají pro ně slitování,“ zahučí temně.

Tak nějak nevím, jestli nasedat k ní do vozu byl dobrý nápad. Jenže co teď? Nechat se vysadit uprostřed zemědělské oblasti a pokusit se žebrat o práci tady?

„Proč jste mě teda brala sebou?“ vyhrknu zoufale.

„Tvrdila jsi, že nemáš co ztratit.“

„No to jo…to nemám. Ale co tam budu dělat? Zatknou mě hned první den a co pak?“

„Můj syn do své úklidovky nabírá lidi, jako jsi ty a umí jim sehnat doklady. Nejsi první ani poslední, která se se mnou svezla,“ poznamená jakoby nic.

„Vážně?“ svitne mi nová naděje.

„Jo. Ta práce není žádnej med a myslím, že ani svý lidi neplatí nijak extra, ale přežít se z toho dá. Když budeš mít zájem, můžu tě s ním seznámit. Nebo si vystup, jak chceš,“ pokrčí rameny.

„Uklízet umím,“ zalžu. Jsem od přírody spíš bordelář, co má ve všem chaos, ale o tom se teď nemá smysl zmiňovat. Prostě se zakousnu a bude ze mě ten nejlepší uklízeč na planetě. Tak!

„Ona to taky není žádná věda. Zvládne ji každej. Navíc nikoho moc nezajímá, kdo mu uklidil barák, kancl nebo stavbu po rekonstrukci. Důležitý je, aby bylo čisto a nebyly problémy. Doufám, že nejsi problémová?“ pohlédne na mě přísně.

„Ne, to nejsem,“ zalžu podruhé.

„Když s tebou problémy budou, můj syn tě vyrazí a ocitneš se bez dokladů a jakýchkoliv prostředků,“ zvážní. „Zůstaneš na ulici a tam tě sebere městská stráž. Lustruje lidi dost často. Primátor si na pořádku zakládá. Pokud nebudeš vyčnívat, nikdo si tě nevšimne. Místní o tuhle práci nestojí, a tak se přivírají oči nad tím, kdo ji vykonává. Dokud nejsou problémy. Chápeš?“

„Chápu. Vynasnažím se vás nezklamat,“ pravím upřímně.

„To bych ti taky radila,“ zamručí si pro sebe.

„Jsem hrozně vděčná, že jste mě vzala sebou. Udělám všechno proto, abyste toho nelitovala.“

„Dobrá budu ti věřit. Pokud mě však zradíš a nabonzuješ, kdo tě do města dostal, najdu si tě a promluvíme si jinak. Znám na to lidí dost,“ přelétne jí po tváři temný stín.

„Jenom idiot kouše do ruky, která ho krmí,“ zadívám se jí odhodlaně do očí. Vzpomenu na Rafana a kaluž krve pod jeho mrtvým tělem. Radši tu myšlenku hned zaplaším. Právě jsem dostala šanci, která se v životě už nezopakuje. Napila se elixíru a získala možnost vznést se k nebi. Byla bych úplně pitomá, kdybych si toho nevážila.

„Lidi často zapomenou, kdo jim jako první podal pomocnou ruku, když byli ještě slabí a bezbranní,“ zamumlá spíš pro sebe než ke mně. „Tak teda jedeme. Budu věřit, že mě má intuice tentokrát nezklamala.“

„Budu ten nejpilnější uklízeč v celém vesmíru,“ ubezpečím ji.

Jen se ušklíbne a přidá plyn. Vozidlo zrychlí, až to se mnou cukne. Úplně cítím ty křídla, co mi najednou vyrostly z paží. Konečně mířím za sluncem.

---