Dávno

Vzpomínám na ticho

jsem v probuzeních

a voda má

blíží se k moři

jsem pták, který se bojí výšek

a mlčenlivý rybář, co nahazuje třpytky do stínů

a loví ve tvých tůních

na červy políbení a vranky slibů

dravce tvé, co ve tvých očích vyplouvají k hladině

když pod šaty zas chytám do rukou ty chladné pstruhy v punčochách

a z trolejí sněží modrý sníh jisker

tam ve městech

kde psi obcházejí kaluže s naftou

a pinklové nalévají svěcený rum prokletým básníkům

a funebrákům s rukama od smrti

a tak říkám si

že už dlouho jsem neplivl žebrákovi do dlaně a neposlal ho dělat

dávno, že jsem nenechal ujet poslední vlak

nedal ti pohled do očí hluboký jako hrob

a už dlouho, že jsem nerozdělal oheň