Kujebina

Když jsem se poprvé na tomto světě nadýchla, otevřela oči a pusu k řevu, nezjišťovala jsem, kde to vlastně je.  Měla jsem jiné starosti, jako každý narozený tvor, v mém případě, lidský. Dnes již ani nezjistím, v kolik hodin to bylo, zda byl den či noc, jaké bylo počasí a zda byl sníh. Do Vysokého Mýta, městečka ve východních Čechách jsem se přijela akorát narodit, po krátkém čase jsem se přesunula do svého bydliště v Praze na Pankráci, kde jsem prožila část svého života do roku1968.  Do svého rodného města ke své babičce a dědečkovi jsem jako dítě zajížděla hodně často a později zde i pohostinsky vystupovala na průmyslové škole stavební, řečené “Vodárna”, protože zde byla tradice v oboru vodohospodářském, který jsem studovala.

Po tomto suchopárném začátku budiž světlo, jsme v době, kdy sluníčko poctivě svítí,  má ještě blahodárné paprsky, které zvýrazňují lesk věží kostela svatého Vavřince, vzduch je průzračný, voda jiskřivá a lesy plné malin, jahod, borůvek, ostružin, brusinek a hub.

Vysoké Mýto, typické české maloměsto, svým životem podobné ostatním maloměstům, jen v jiných kulisách. I zde je místní honorace zastoupená paní doktorovou, lékárníkovou, starostovou, továrníkovou, zrovna jako opačná skupina těch nejchudších, místním bláznem, který byl snad dokonce mým vzdáleným příbuzným, kočujícími Cikány, nyní již v kamenných domech, apod. To všechno v raném budování socialismu, kdy se poctivě dbalo na stírání rozdílů mezi zavedenými skupinami a kdy bylo těchto výsledků dosahováno i krádeží a loupeží majetku majetných. Ti co nic neměli, stáli v prvních řadách na funkce, které by je katapultovaly do vyšších pater a kde by se i oni stali novou honorací městečka. A tak zde žilo více skupin honorací, jedna bývalá a jedna soudobá. Byla to léta padesátá.

V tom všem mumraji, kdy lidi zapomínali kam svým vzděláním, pracovitostí a lidskými hodnotami patří, jsme my děti prožívaly své dětství se vším všudy, ve zmatcích, které kolem nás kolotaly. Moje babička chodila do kostela, učila mě zpívat a říkat básničky, naučila mě “Andělíčku můj strážníčku”, ale zároveň apelovala na moji dušičku, ať to nikomu neříkám. Život na maloměstě plynul sice v zaběhnuté koleji, ale zároveň se ty koleje křížily s nově budovanými tratěmi, takže se ještě stále pěstovaly nedělní procházky po náměstí, byť v daleko omezenější formě, koncerty v parku – v Jungmannových sadech v altánu, kde můj dědeček hrál na fagot, ale zároveň hesla, vylepená po městě dávala najevo, že je zde nová doba, která s takovými přežitky zatočí,  a když koncerty, tak smělé skladby smělých autorů, nejlépe vhodných do pochodu.

Živě si vybavuji své bílé perforované sandály s překříženými pásky nad kotníky, zapínané na sponu, zelinkavé šaty s kanýrem nebo bleděmodrobílé se širokým obdélníkovým límcem. Celý týden běhání v trenýrkách či jednoduchých šatkách a plátěných střevíčkách a v neděli pak slavnostní oblečení … Neděle bývala časem setkávání s příbuznými, slavnostně prostřenou tabulí, časem výletů do lesa nebo na místní Tyršovu plovárnu.

Na malém městě se téměř všechno o každém ví, v obchodech prodavači znají převážnou část svých zákazníků a ví co má kdo rád a co kdo nejí, kdo je škudlil, či rozhazovač. Všude se dojde pěšky, důležité zprávy se rozlétnou rychleji v ústním podání než rádiem, či jinými zpravodajskými fantomy. Nevím, kolikrát týdně jsme navečer vzaly s babičkou kropicí konve a šly na hřbitov zalévat osázené hroby, zrovna tak jako babiččiny kamarádky, které se po zalití a pletí květeny na hrobech, sešly u hřbitovní zdi na lavičce, aby probraly to, co nestihly v jiné dny večer na lavičkách pod “štátulí” na náměstí. Bůhví, co si měly stále co povídat, dědeček trpěl, když šli s babičkou nakupovat a potkali jednu či více kamarádek, často to vypadalo, že se ten den bude obědvat až odpoledne … Když jsme potkali paní Koldovou, malinkou buclatou paní v šátku, na křivých nohách, už z dálky se na nás smála a svoji řeč začínala: “Tak jak se máš, Mařko, já, to víš tak do švestek a dost”…

Jenže maloměsto vždy tak malebně nepůsobí. Dokáže být i kruté ať už pomluvami nebo skutečným škobrtnutím člověka, vyčlení jej bez milosti ze svého středu a tento udělá dobře, když změní adresu, jinak je ztracen. Zatajit manželskou nevěru je téměř nemožné, úspěch krásné a chytré ženy neodpouští téměř nikdy. Možná je už všechno jinak. Jsme v úplně jiném století, lidi i na maloměstě mají k sobě dál a nevěra pro ně není žádné sousto …

Za mých studentských časů se kolem páté hodiny odpolední městečko vyprázdnilo, přespolní odjeli a místní, až na malé výjimky zalezli do svých domovů. Společenský život se ubíral již úplně jinou cestou než ten před, a krátkou dobu i po – válečný. Nejhorší bývaly soboty a neděle, kdy se ospalým městem šířila nuda a zápecnictví. Moji spolužáci a kamarádi často na víkend odjížděli domů, do okolních městeček či vesnic, a já bloumala poloprázdným městem a nemohla se dočkat všedních dnů, byť jsem musela ráno brzy vstávat do školy.

Život se svým řádem a chodem na maloměstě se po válce změnil také proto, že zmizely soukromé obchody ve městě dlouhodobě zafixované, protože převážně patřily židovskému obyvatelstvu a jen málo z nich se vrátil z koncentráků, a Ti, co by se mohli svých obchodů ujmout už tak učinit nemohli, protože obchody převzal do své správy lid, všechno bylo všech a … nikoho. Tvář městečka se pomalu měnila, přeci jen to nešlo ze dne na den zavelet a tak jsem ještě zažila i staré nápisy nad obchody, podloubí na Pražském předměstí, které bylo později zbouráno, váhu ve spořitelně na náměstí, kde jsem možnost vážení své dětské osoby považovala za atrakci a útulnost maloměsta bez paneláků.

Každé maloměsto má své orientační body v podobě věží kostela, náměstí, hřbitova, škol, parků, továren, obchodů, kde se prodává úplně něco jiného než kdysi, ale stále se tam říká původním jménem vlastníka, jako třeba “U Dittrichů”, co byl původně hostinec a dnes je prodejna s hadrama.

Mé rodné maloměsto založil král Přemysl Otakar II. O slavných rodácích, kterých je opravdu hodně, napsal dost objemnou knihu Dr. Augustin Andrle a nazval ji „Osobnosti Vysokého Mýta 1310 – 2001“. Některé z nich jsem dokonce znala.

Vysokému Mýtu se přezdívá Kujebina, Mejťákům se říká Kujebáci.