Boty, botky, botičky
Takto jsme si hráli na mém soukromém bloku, možná ještě něco doplníte vy.
Pojďte se mnou zavzpomínat na boty, tedy na slavné boty, které dostaly svá jména. Už mám paměť děravou, tak možná něco vynechám.
Zimní vysoké boty(40.
Ach ty ženy...
Artur Mandloň, jako každý večer, přečetl svému částečně zdegenerovanému otci, potomku starého šlechtického rodu, před usnutím, další kapitolu z objemné knihy majetku Mandloňových, sepsanou historikem až do 15. století. Jeho otec, Kristián Mandloň z Mandloňova, si takto cvičil paměť a zároveň denně měnil závěť, co komu z široké rodiny odkáže. Artur věděl, že na něj připadne nejvíc, protože ho papínek viděl nejčastěji, kdežto na jeho vlastní a nevlastní sourozence už taťka pomalu zapomínal.
Trpaslíček
U mě v hlavě bydlí trpaslíček, který obsluhuje obsah mého mozku. Je to takový poťuchlík, piškuntálek, který mi dělá naschvály.
Mluvím, mluvím, samozřejmě většinou moudra a najednou konec, trpaslíček nedodal správné slovo. Chvilku to okecávám, ale nic platno, to nedodané slovo prostě slabou náhradou moc nenahradíš, není to ono, nebo ho nenahradíš vůbec .
Příběh růže
Můj kamarád mi přinesl růži.
Krásnou, rudou růži, kterou vybalil z papíru a podal mi ji se slovy.
(Ne nemám svátek ani narozeniny kdy mi růže nosí a jinak ne a proto mě to překvapilo, než mi řekl):
"Našel jsem ji na ulici a považ, kvůli tomu, abych ji zachránil a přinesl ji tobě musel jsem se pro ni sehnout a to jak víš je u mě výkon úctyhodný".
Takový byl můj červen 2014 na Šumavě
Slunce hřeje
Slunce hřeje, pálí až do morku kostí a na moji palici, stále ještě nenosím pokrývku hlavy, ale být na slunci déle, už bych po nějakém slušivém slamáčku sáhla. Ploužím se pomalu, táhnu za sebou rachotící tašku na kolečkách, v ní vezu kedlubny, nové brambory a jahody, panečku, to se budeme mít. Brambory s máslem, tvarohem a šnytlíkem z truhlíku, z balkónu, pak jahody se zmrzlinkou a šlehačkou a navečer kedlubny…
Přes cestu mi peláší malý pavouček, ty tam jsou doby kdy jsem hystericky vřískala a prchala, teď v klidu počkám, až pavouček dopeláší do trávy. Potkávám jezevčíka, který plazí jazyk až na zem, páníčka nikde nevidím, asi se jezevec venčí sám.
Kujebina
Když jsem se poprvé na tomto světě nadýchla, otevřela oči a pusu k řevu, nezjišťovala jsem, kde to vlastně je. Měla jsem jiné starosti, jako každý narozený tvor, v mém případě, lidský. Dnes již ani nezjistím, v kolik hodin to bylo, zda byl den či noc, jaké bylo počasí a zda byl sníh. Do Vysokého Mýta, městečka ve východních Čechách jsem se přijela akorát narodit, po krátkém čase jsem se přesunula do svého bydliště v Praze na Pankráci, kde jsem prožila část svého života do roku1968.