4.     V uniformě uklízečky

 

Můj nový domov je jakýsi objekt smontovaný z vyřazených přepravních kontejnerů. Jsou přivařené k sobě a vstupuje se do nich pomocí žebříků.

„Tady budeš spát,“ ukáže můj nový zaměstnavatel na jednu z přízemních ubikací.

„Myslela jsem, že v Orbenu se bydlí v domech,“ nedaří se mi skrýt zklamání.

„Smraďoši bydlí tady. Je to levné a praktické. Nechal jsem dovnitř zavést proud, takže se tu dá topit i svítit. Umývárny jsou támhle,“ ukáže kamsi za sebe, kde stojí tři podlouhlé buňky. Ještě nějaké otázky?“

„Ne.“

„Tak se běž vychrápat. V šest je budíček,“ pokývne mi. A aniž by se obtěžoval představit mým novým kolegyním, nastoupí do své nablýskané káry a zmizí.

Osamím před zavřeným kontejnerem. Vůbec netuším, jak mě jeho obyvatelky přijmou a jestli mi vůbec budou věřit, že tu mám dneska v noci spát.

Zhluboka se nadechnu a zabuším na vlnitý plech.

Netrvá dlouho a dveře se rozrazí do stran.

„Kdo tu vopruzuje tak pozdě v noci?“ vystrčí ven rozcuchanou hlavu jakási buclatá tmavovláska s mezerou mezi předními zuby. Na sobě má puntíkatou noční košili, která se jí viditelně nadouvá těhotenstvím. Za ní vykukují dvě další holky.

„Ahoj,“ přešlápnu nejistě z nohy na nohu.

„Co tu chceš?“ zeptá se baculka nepřátelsky.

„Mám tady dneska spát. Váš šéf mě přijal do práce.“

„Aha,“ zarazí se a začne si mě měřit od hlavy k patě. „Říkal, že za mě bude hledat náhradu,“ povzdechne si nevesele.

Jen pokrčím rameny.

„Tak se vysprchuj a hadry hoď do pračky. Je u ní i sušička, ráno to budeš mít suchý. Pokud jsi přijela z venku, tak bys nám sem mohla zanést nějakej habrajz.“

Koukám, že jsou tady na čistotu všichni vysazení.

„Mezitím si můžeš půjčit tohle,“ podá mi jakési červené triko s vydroleným nápisem. „Já se do toho už nevejdu,“ hlesne smutně.

„Díky,“ pokývnu jí.

„Nemáš zač. A pospěš si. Ráno brzy vstáváme.“

„Jasně,“ nenechám se dvakrát pobízet. Čapnu tričko a vyrazím k umývárně.

Za chvíli už na sebe nechám tryskat proud horké vody. Je to příjemné. Na poličce stojí několik flakonků s mýdlem a šamponem. Tak se pečlivě vydrhnu a obleču na sebe půjčené tričko. Je vyprané a příjemně voní. I já už konečně nejsem cítit jako smraďoch. Uleví se mi. Ještě rychle vyházím obsah tašky do pračky a podle návodu namačkám čudlíky. Začíná se mi tu líbit. Tenhle svět je úplně jiný, než jsem zvyklá. Takový čistý a voňavý. Musím sem za každou cenu zapadnout.

Když se vrátím, holky na mě čekají. Nechaly pootevřeno, tak se protáhnu mezi dveřmi a zaklapnu za sebou petlici.

Sedí uprostřed malé prostory na jakémsi umělém koberečku a o něčem spolu tlumeně hovoří. U zdi jsou přistrčená čtyři prostá lůžka s matracemi a pokrývkami. V pravém rohu je jedno dosud zastlané. Podle všeho bude moje. Protáhnu se kolem nich a nastrkám pod něj prázdnou tašku.

„Se snad zuješ, ne?“ zamračí se jedna z dívek. Dlouhovlasá štíhlá světlovláska s krysími zoubky, které na mě nepřátelsky vycení.

„Jo jasně,“ stáhnu rychle boty a nacpu je pod postel.

„Škrpály jak nějakej voják. Ty se snad chystáš k Vesmírný Legii, nebo co,“ zašklebí se třetí z holek. Malá zrzka s téměř průsvitnou pletí a výrazně fialovými rty.

„Holky nechte ji. Je tu nová, musí bejt v hajzlu,“ praví smířlivě baculka. „Já jsem Ruba,“ podá mi pravici. Má ji teplou, trošku zpocenou. Rázný stisk však naznačuje, že se jedná o přímého člověka.

„Gana,“ pokusím se o úsměv.

„Támhleto je Ulina, ale my jí říkáme Myš, páč má zuby, jak nějakej hlodavec,“ začne představování Ruba. A tohle je Dora, mrkne na zrzku. Pochází ze severu a je to pěknej šizuňk. Bacha na ni nevrací prachy, když si půjčí,“ ušklíbne se.

„Drž laskavě klapačku, nemusíš hned ze mě dělat přede všema krávu. Tak jsem ti nevrátila pár stovek. Za chvíli budeme brát, dostaneš to zpátky. Nemusíš se bát,“ přimhouří oči Dora.

„Myslíš tisíc,“ vypálí vztekle Ruba.

„Já žádný prachy nemám, jsem úplně švorc. Těžko si ode mě někdo půjčí,“ pokusím se zabránit gradující hádce. Je to tu pěkný slepičinec.

Všechny tři se ke mně otočí.

„Ono švorc budeš i po vejplatě. Tady se bere kulový,“ ušklíbne se Ulina.

„Jak to, kolik?“ zajímá mě.

„Po tom, co ti Gubacak odečte nájem, tak ti zbyde sotva tisícovka.“

„U nás jsem brala pět set. A to bez nájmu. Tisícovka je dobrá.“

„U vás to možná byly prachy,“ ušklíbne se Dora. „Jenže tady jsou holka úplně jiný ceny. Oblíkáme se z hrabáku a jídlo kupujeme z výprodeje. Na nic lepšího nemáme. O zboží z obchoďáků, kde uklízíme, si můžeme nechat leda tak zdát. Stejně tak o restauracích, kinech, divadlech nebo operách. Makáme od rána do noci a za odměnu jíme prošlý žrádlo a spíme v týhle díře.“

„A k tomu víme, že ten skunk vyčůraný za nás inkasuje patnáct tisíc za každou,“ vloží se do toho Ruba. „Tuhle jsem našla v koši zmačkanou fakturu. Nám dá tisícovku a sám si nechá čtrnáct dalších. Pak se není co divit, že má takhle drahý fáro a barák s bazénem. Hajzl.“

„Aha,“ polknu. To jsem si tedy moc nepomohla. Z bláta jsem spadla do jímky plné hoven. Smradlavých a mazlavých, jako celý můj život.

 

***

 

Další den nás malý oprýskaný transportér rozváží na naše pracoviště. Je nás tu namačkaných asi deset. V jednu chvíli vůz přibrzdí, Ulina rychle vyskočí ven a vyběhne k impozantní budově radnice. Je to rozlehlý bílý dům se zdobnými ornamenty a velkými okny. Dora nás opustí u velké prosklené kopule s nápisem Plaza Astronomia – Nákupní Centrum.

Zvědavě si vše prohlížím. Je to tu takové čisté, oslňující. Ulice zde jsou rovné, bez děr a prasklin, lemované širokými chodníky, na nichž se začínají hemžit první lidé. Tu a tam se mezi vysokými domy objeví malé náměstíčko či upravený park.

Krámky na kolonádách vytahují žaluzie a prodejci vysouvají ven regály s vyrovnaným zbožím.

Všimnu si dvou vysokých zelených postav s vyzáblými končetinami. Právě vyrovnávají ovoce a zeleninu na malý pultík. Překvapeně otevřu ústa.

„Parchanti zelený, přivandrovalí,“ odplivne si Ruba, sedící natěsno hned vedle mě.

Pár zbylých holek, které jedou s námi, začne přikyvovat. Padne i několik nadávek.

„Koho tím myslíš?“ položím zvědavou otázku.

„Koho asi. Nevidíš tam ty Bellany. Nebo jsi snad naivka, co je na jejich straně?“ zamračí se.

„Ne, to rozhodně ne. Jen je vůbec neznám. Na jihu jsou jen Nizirové. Nikdo z jiné planety se tam nikdy neobjevil.“

„Nikdy jsi neslyšela o Bellanech?“ podiví se Ruba.

„K nám se zprávy z jiných planet nedostávaly.“

„Bellan je díra. Totálně zničenej svět. Vytěženej, špinavej, hnusnej. Je tam vedro a vzduch skoro nejde dýchat. Umírá se tam brzo a lidskej život nemá žádnou cenu…“

„Něco jako pobřeží.“

„Daleko horší než pobřeží,“ praví bez úsměvu Ruba. „Bellani tu planetu naprosto zlikvidovali. Žít se tam dá jen pod zemí a i tak se v těch místech brzy umírá. Bellan je skládka okolního světa. Místo, na který se zapomnělo.“

„A o co se tam teda válčí?“

„Bohatší Bellani, ještě než došlo k totálnímu zhroucení systému, si zaplatili terifikaci sousední planetky, kterou nazvali Bellan 2 a odstěhovali se tam. Jenže Bellan 2 je o dost menší a nevešli se tam všichni. Takže zhruba polovina obyvatel zůstala dole. Ve světě odsouzeném k zániku, kam UNIE sváží veškerý nebezpečný odpad a dá se tam sehnat práce už jenom v dolech.“

„Ale to je hnus, ne?“

Ruba jen pokrčí rameny.

„Chudý nikdy nikoho nezajímají. Ovšem jen do doby, než si najdou vůdce a začnou dělat problémy. Což se stalo přesně tady.“

„Myslíš Jednookého?“ vloží se do toho se zájmem jedna z žen, sedící před námi.

„Kdo je Jednooký?“ zajímá mě

„Nikdo pořádně neví. Ale před třemi lety se prohlásil za Vyvoleného, zburcoval lidi ze svého okolí a s pomocí opraveného šrotu se vrhnul do války proti svým bohatším krajanům. Od té doby se z Bellanu II. stala válečná zóna.“

„S dopomocí šrotu?“

„Bellan se stal skládkou pro kdejaký bordel, včetně přepravních modulů, ale i vyřazené válečné techniky. Celou jednu generaci se to tam hromadilo. Navíc zásoby radioaktivního utrania, které se používá jako palivo pro meziplanetární lety, tam dodnes zcela nedošly. Některé firmy ho v těch místech těžily ještě nedávno a používaly k tomu za almužnu práci místní chudiny.“

„Nedivím se, že řekli dost,“ poznamenám.

„Dneska umírají ve válce, do který zatáhli půlku UNIE. Obyvatelé Bellanu II. utíkají z napadených území a prosí o azyl v našich městech. Tam pak táboří v okolí air-portů a naše vláda je živí. Dává jim práci a snaží se je začlenit do naší společnosti. Je ano. Nás ne. Lidi z okrajů jsou míň než tihle rozmazlení jinosvěťáci. Nepošlou je makat do dolů nebo do fabrik, ale nechávají si je tady uprostřed svých vymazlených měst. Pro ně zeď neplatí. Kvůli nějakým smlouvám či co. Jsou pro tuhle společnost víc než my, co na ně celý život dřeme,“ vychrlí ze sebe rozzlobeně Ruba.

„Aha. A jak to všechno víš?“

Chvíli mlčí a zamračeně hledí před sebe, poté se ke mně otočí s nenávistným pohledem.

„Můj starší bratr Uve před dvěma lety utekl se mnou z jihu. Šli jsme ruku v ruce za naším společným snem. Překonali mnohé a skoro zázrakem se nám podařilo dostat do města. Já získala práci tady, on na stavbě výškových budov. Půl roku to bylo v pohodě. Jenže pak se porval v hospodě. Někdo se tam do mě pustil a on mu dal za to do huby. Byla z toho velká mela, barmanka zavolala policajty, ti ho vylustrovali a zjistili, že má padělaný ID. Tak ho bez soudu poslali k legii. Asi tři měsíce mi pravidelně zasílal zprávy centrálem. Jenže pak se odmlčel. A mlčí dodnes,“ zlomí se Rubě hlas, fialková tvář jí potemní a do černých očí vstoupí slzy.

„To je mi líto,“ chytím ji za ruku, ale vysmekne se a přimhouří oči do štěrbin.

„Bellani jsou hajzlové a nic dobrýho si nezaslouží. Díky nim tady neseženeme pořádnou práci a ještě nás posílají do války, rozumíš tomu?!“

„Rozumím,“ přikývnu. Nechci se hádat. V hlavě mi to ale šrotuje. Pokud to dobře chápu, tak ten konflikt vzniknul, protože se chudí odmítli dál smiřovat se svou úlohou. Prostě jednou řekli dost a vytáhli do boje. Rozhodli se raději riskovat životy, než aby si až do smrti nechali kálet na hlavu tak jako si necháváme my.

 

***

 

Cíl naší práce je poměrně rozlehlá budova se třemi balkony a obdélníkovým bazénem uprostřed velké zahrady, která místy připomíná spíš park. U bazénu jsou rozmístěná dřevěná lehátka a malý zastřešený bar.

„Komu to vlastně patří?“ zeptám se Ruby, když po jejím boku mířím pískem vysypanou příjezdovkou k dvoukřídlým vstupním dveřím. Míjíme květinové záhony, zavlažované ze speciálního systému, který napájí i blízkou fontánu s vysochanými delfíny.

„Uzieru Kukovi, spolumajiteli zbrojovky Octamon,“ zašeptá a upraví si malou čapku, která přidržuje její neposedné kadeře. Obě na sobě máme uniformy Gubacakovy úklidovky. Skládá se z modrých šatek po kolena, úhledné bílé zástěrky a téhle debilní čepičky, která mi moc nesedí a pořád někam odskakuje. Obuty jsme do nízkých lodiček téměř bez podpatku. Vypadáme jako dokonalé služky.

„Zbrojovky?“ vydechnu překvapeně.

„Jo, tomu se teď daří. Výroba zbraní jede na plný výkon.“

„Aha.“

„Není to jeho jediný majetek. Ještě má velké letní sídlo na Mazuru a loveckou haciendu v horách. Dokonce vlastní i soukromé meziplanetární vznášedlo. Jeho dcera mi jednou ukazovala fotky.“

„Dcera?“

„Taková pipka naivní. Jmenuje se Cukra. Však ji poznáš. Má dojem, že zachrání svět, když přestane jíst maso a bude se angažovat v humanitárních neziskovkách. Že tím jako smaže všechny hříchy svého zazobaného papínka, jehož blahobytu ovšem dnes a denně využívá. Nejspíš bude doma. Je léto, má prázdniny.“

Nemůžu tvrdit, že nejsem zvědavá. Nikdy jsem nikoho takhle bohatého neviděla. Prohlížím si všechno s pusou dokořán.

„Zavři tu hubu, nebo ti do ní vlítne moucha,“ usadí mě Ruba pragmaticky.

„Promiň, nikdy jsem nezažila takový luxus,“ přiznám, když vstupujeme do dveří. V prostorné chodbě nás zastaví ochranka. Mladý chlápek v černé uniformě se zbraní za pasem.

„Zdravím, Rubo,“ zívne. Vypadá rozespale. „Kdo je tohle?“ stočí pohled ke mně a docela dlouho na mě zírá.

„Moje nová kolegyně. Vystřídá mne, až se to konečně narodí.“

„A kdy to bude?“

„Za čtyři měsíce. Už aby to bylo, sotva se vleču,“ povzdechne Ruba.

„Tak ať je to zdravý,“ popřeje. „Všichni ještě chrápou, tak se chovejte tiše.“

„Neuč vránu krákat, vím, co mám dělat. Nepolezeme jim do ložnice.“

„A ty se jmenuješ jak?“ mrkne na mě kluk z ochranky.

„Gana,“ špitnu.

„Dobrý jméno,“ uchechtne se a cvrnkne do zbraně, kterou má za opaskem.

„Hm, děkuju,“ usměju se nejistě. S muži to moc neumím, až dosud jsem se je snažila spíš od sebe odpuzovat.

„Líbíš se mu, to já poznám,“ pošeptá Ruba, když spolu míříme do kumbálu s košťaty.

„Jo?“

„Ale dávej si bacha. Chlapi se chtějí člověku především dostat mezi nohy. No a pak to končí takhle,“ přejede si po břiše.

„A s kým to máš?“ neodpustím si zvědavou otázku.

„S jedním řidičem. Jmenuje se Kubis Rilka. Má rád velký kozy,“ vycení přední řezáky v úsměvu. „Dokonce tak moc, že si mě chce vzít. Vlastní sice jenom garsonku na splátky, ale je to rodilý Orben. Sňatkem s ním se vyvážu z tý otročiny u Gubacaka. Bude ze mě Rilková. A začnu žít v opravdovém bytě.“

„Tak to gratuluju,“ hlesnu. „Já před jedním sňatkem zdrhla.“

„No jo, ale smraďoši z okraje a rodilí Orbenové, to je jiná liga.“

„Nazýváš své bývalé krajany smraďochy?“ podivím se.

„Jistě. Člověk musí za minulostí udělat tlustou čáru, aby se mu nevracely vzpomínky na rodinu a tak. Už nejsme smraďošky, ale Orbenky. Musíš tomu začít věřit. Jedině tak budeš přesvědčivá.“

„Když já mám pocit, že nepatřím ani tam, ale ani sem. Je to tu všechno tak jiné.“

„Zvykneš si. Na lepší se vždycky zvyká rychle, za pár týdnů už ti to ani nepřijde. A za několik let si tady třeba taky najdeš chlapa. Jen si nech narůst delší vlasy. Takhle krátkým strništěm nikoho moc nepřilákáš.“

„Když já nikoho lákat nechci,“ založím si ruce na prsou.

Jen protočí oči v sloup a vrhne na mě útrpný pohled, jakým se díváme na malé děti, které ještě neznají život.

 

***

 

 

Pracujeme zhruba čtyři hodiny. Vytřeme chodby, vysajeme prach, umyjeme několik koupelen, vyleštíme stroje v přízemní posilovně, uklidíme barový pult po včerejší pijatice a zrovna když vracíme umyté sklenice zpátky do prosklené skříně, ozve se za námi jemné zakašlání.

Otočím se.

Stojí tam holčina zhruba v mém věku, na sobě noční košili a přes ní hedvábný župánek. Tenké pramínky světlých vlasů má ještě zmuchlané, jelikož nejspíš před chvílí opustila postel. V růžových očích se jí ještě bělají hrudky ospalek.

„Dobré ráno,“ pozdraví.

No ráno, za chvíli bude poledne.

„Dobré ráno,“ usměje se Ruba a poníženě skloní hlavu. Neznám ji takhle.

„Dobré ráno,“ zopakuju po ní. Hlavně nevyčnívat a nepřidělat si problémy.

„Neudělaly byste mi citronádu? Kuchařka má dneska dovolenou a máti nejspíš odjela ke kosmetičce. Není tu nikdo, kdo by mi s tím pomohl,“ praví nešťastně.

Mám co dělat, abych nevyprskla smíchy. Ta holka je stejně stará jako já a nedokáže si ani udělat pití!

„Ale jistě. Budete do toho chtít led, nebo raději tříšť?“ táže se okamžitě Ruba.

„Nevím, asi nejlépe nic. V noci jsem zapomněla otevřené okno a nejspíš jsem nastydla. Trochu mě škrabe v krku,“ odkašle si.

„A nechtěla byste raději čaj nebo horkou ovocnádu?“ snaží se pomoci Ruba.

„Ne, mám hroznou žízeň. U čaje je otravné, že člověk musí dlouho čekat, než vychladne.“

„Dobrá, hned ji přinesu,“ opustí moje kolegyně velkou obývací halu a kvapně vyrazí do kuchyně.

Osamím s tou divnou bohatou holkou.

„Vy jste tu zřejmě nová, nikdy jsem vás tu neviděla?“ obrátí se ke mně.

„Ano,“ hlesnu a nejistě přešlápnu z nohy na nohu. Hlavně neudělat nějakou hloupou chybu.

„Ona Ruba co nevidět porodí, je praktické, že přivedla včas náhradu. Škoda, docela jsme si na ni zvykli. Nechápu, že s tím děckem musela tak spěchat. Vždyť je strašně mladá. Má život před sebou. Ještě si toho mohla tolik užít. To kupříkladu já mám tolik plánů. Chystám se cestovat až do těch nejvzdálenějších koutů vesmíru a taky studovat meziplanetární právo. Jednou bych se ráda stala úspěšnou političkou UNIE. Podílela se na tvorbě důležitých zákonů a ovlivňovala budoucnost světa. Aby byl co nejspravedlivější,“ zasní se.

Mám, co dělat, abych udržela neutrální výraz. Je toho tolik, co bych jí ráda vpálila do obličeje, ale místo toho strategicky mlčím.

„Co vy si myslíte o politice?“ položí otázku.

Polknu. Tohle je podpásovka.

„Nevím,“ pokrčím rameny. „Nevyznám se v ní.“

„Ach jistě, zapomněla jsem, že lidi z vaší ehm… sociální vrstvy, takové věci zpravidla nezajímají,“ praví blahosklonně.

Kde je sakra Ruba s tím pitím. Začínám mít téhle pipiny akorát tak dost.

„Odkud vlastně pocházíte? Myslím, co jsou zač vaši rodiče, jaké jste ukončila vzdělání…“

„Vyučila jsem se jako prodavačka a nemohla kvůli Bellanům sehnat práci,“ vzpomenu na Gubacakův proslov. Vařím z neznámé vody. Pokud se začne zajímat o detaily, jsem v háji.

„Já to tvrdím neustále, že by ti chudáčci měli dostat lepší příležitost k realizaci než tyhle podřadné práce. Vždyť to jsou lidé jako my. Také měli krásné domy, vystudované tituly, rozjetou kariéru. A nyní musí sedět za kasou nebo rozvážet pizzu,“ vzdychne teatrálně.

Hmh, no chudáci…

„Kdyby měli rovnocenné příležitosti v naší úzkoprsé společnosti, nezabírali by pak místo prodavačkám,“ zahledí se mi výmluvně do očí, jelikož se nejspíš touží dobrat opory pro svůj názor.

„To je pravda,“ přikývnu. Jako pravda to zcela jistě je. Z druhé strany nevím, jak by se lidi z její sociální vrstvy tvářili, až by začali brát práci zrovna jim.

„Tak tady je ta citronáda,“ objeví se ve dveřích Ruba. Je celá zadýchaná a na čele se jí perlí několik průzračných krůpějí. V levici svírá velký džbán, v pravici vyleštěnou sklenici.

„Děkuji. Už jsem myslela, že snad nedorazíš a že tady uschnu,“ usedne do velké kožené pohovky a naleje si nápoj, který hned hltavě vypije.

Ruba mlčí, mrkne na mě, že je čas se zdekovat.

„Co ty si vlastně myslíš o Bellanech,“ vypálí holka otázku jejím směrem.

Polknu. To asi nechce slyšet.

„Válka je zvěrstvo. Nesmírně soucítím s jejich nelehkou situací,“ praví Ruba bez sebemenšího uzardění.

„To je hezké, že máš takový názor. Spousta místních Bellany nesnáší. Někteří moji spolužáci, má matka i můj otec. Nadávají na kvóty UNIE a nejradši by je vyhnali všechny pryč. Vážím si toho, že myslíš stejně jako já. Budeš mi chybět, až odejdeš,“ povzdechne si teatrálně.

„I vy mně,“ svěsí Ruba ramena. Pak už se ale pakujeme pryč, jelikož bohaté holčině zazvoní telefon. Vyloví ho z kapsy od župánku a začne s někým vášnivě komunikovat.

 

„Jak je možné, že dokážeš takhle přesvědčivě lhát?“ pošeptám Rubě, když v kumbále mácháme špinavé hadry.

„A co jiného mám asi dělat? Vpálit tý náně, že nebýt zbraní, na jejichž výrobě se podílí její fotr, žádná válka není? Že nebýt Bellanů, tak místňáci mají lepší vyhlídky, než jenom někomu šůrovat barák nebo lejt beton do základů?“ odsekne hořce.

„To by asi nebylo úplně nejchytřejší,“ uznám.

„Ne to nebylo. Tuhle práci musíme dělat v masce oddaných, se vším souhlasících služek. Jinak nás vyrazí. Čím líp se budeme přetvařovat, tím lépe se budeme mít. Občas nám i něco dají. Zbytky z kuchyně, hadry, co se jim už nechce nosit. Někdy i nějakou tu kačku navíc pustí. A prachy nesmrdí. Ty nikdy nesmrdí.“

„No a jaký to bude rozdíl od toho, co jsme žily doma? To nás čeká život jenom se skloněnou hlavou a shrbenými zády?“ zaskřípu nenávistně zuby.

„Někdo se narodí k rozletu, jiný se narodí k hrbení. Tak to prostě je,“ bleskne po mě svýma tmavýma očima. Vypadá s tím srozuměná.

Já si připadám si zrazená.

---