Šance

Seděl v pohodlném křesle vesmírného korábu pohroužen ve svých myšlenkách. Kroužil na orbitě kolem Páté planety téhle zapadlé sluneční soustavy a neměl z toho dobrý pocit. Tuhle práci mu byl čert dlužen. Přitom vypadala tak lákavě. Zajímavé mise v nejrůznějších koutech vesmíru nabízely spoustu zajímavých možností. Zvláště díky vynálezu zkrácených tras, kterými přelstili zákonitosti limitní rychlosti světa. Rozhodl by se tehdy jinak?

Asi ne. Vždyť jeho původní život také nenabízel v nepočetné kolonii jeho druhu extra možnosti. Proto se nechal naverbovat a stal se Strážcem vesmíru, jak se jeho funkce jmenovala. Jeho úkolem bylo sledovat inteligentní civilizace ve vesmíru. Vlastně správný název by měl znít rozumné civilizace, jenže jak poznal sám, právě rozumu se mnohdy nedostávalo. Inteligence ano, ta se však zdaleka ne vždy snoubí s rozumem. Spíše naopak.

Byla to jeho třetí mise. První byla docela nudná, narazil na teprve vznikající společenství. Tvorové obývali jeskyně, neuměli číst, psát ani počítat a v boji o potravu na sebe útočili klacky a kameny. Druhá mise byla o mnoho zajímavější, ale v nejlepším ji musel opustit a oletět sem. Na žádné předchozí dlouho nepobyl, což mu vrtalo hlavou. Nebyl by logičtější dlouhodobý, systematický výzkum, než aby ho každou chvíli střídal někdo další? Odvážil se zeptat svého nadřízeného, Koordinátora Strážců, jak se tato honosná pozice nazývala.

„Tvoje práce je ideálně nastavená,“ odpověděl mu Koordinátor. „Střídání objektů je nutné, jinak bys mohl podlehnout stereotypu a časem přehlédnout jevy, které jsou pro naše výzkumy zásadní. Kromě toho je rizikové příliš si zvyknout na tamní svět.“

On sám byl pro domorodce neviditelný. Technika jeho vesmírného korábu byla natolik sofistikovaná, že unikala všem technickým vymoženostem místní docela pokročilé civilizace. On viděl všechno, oni nic. A to, co viděl, ho nijak netěšilo.

Jednalo se o úrodnou planetu oplývající mořem a třemi kontinenty se spoustou lesů, hor, zvířeny a rostlin. Zdrojů měla dostatek, dokázala uživit všechny. Jenže život na ní idylický rozhodně nebyl. Byl svědkem pár lokálních konfliktů mezi zeměmi. Nechápal, proč se místní kmeny nedomluví mezi sebou, vždyť takhle si škodí jenom sami. Jenže teď to bylo horší. V jedné zemi se vyprofiloval vůdce neskutečně arogantní a mocichtivý. Zamýšlel proměnit místní bojůvky v něco mnohem horšího. Fatálního. Zneužil technického pokroku ve svůj prospěch. Toužil dobýt celou planetu jen pro sebe. Nevypadalo to dobře.

V současnosti se na planetce rozkládalo osm států. Nedávno jich bylo devět. Jenže ten sousední Diktátor před pár oběhy kolem hvězdy zabral a poručil místní obyvatelstvo zmasakrovat. Ti, co přežili, teď museli otročit pro něj. Strážce vesmíru si říkal, proč to ostatní vládci nechají jen tak, proč se vůči Diktátorovi neohradí, proč se nesemknou a nepohrozí mu… čím? To je přece jedno, čímkoliv, vždyť dohromady jsou přece mnohem silnější. Jenže oni neudělali zhola nic.

Sotva Diktátor vymazal devátou zemi z mapy, uzavřel se sousedními státy smlouvu o spolupráci. Jenže proč o to více zbrojil? To nebylo nikomu divné?

Moderní technologie nabízely Strážci vesmíru netušené možnosti. Dozvídal se o všem, co se odehrává v bunkru a jaké má Diktátor plány. Proč shromažďoval tak velkou armádu a proč vyráběl stále modernější zbraně. Schylovalo se k nevyhnutelnému. Netrvalo dlouho, Diktátor napadl další dvě země a vypukla válka. Strážce vesmíru se smutkem pozoroval hořící budovy, hromadné hroby, zmar a bolest těch, co přežili. Jenže proti tomu byl bezmocný. Ozbrojených půtek pár zažil a spoustu dalších zmapoval v historii planety. Tohle však hrozilo mnohem větším malérem. Vědci z Diktátorova týmu chystali novou zbraň, ještě ničivější, založenou na principu objevu antihmoty.

S povzdechem vypnul obrazovky a nachystal se ke spánku, který nepřicházel. Po dlouhém převalování vstal z postele a pohlédl do hlubin pod sebou. Záblesky, jež prosvítaly skrz mraky svědčily o tom, že boje ještě zintenzivnily. Vzdychl a přemítal, proč ho celá situace tolik rozrušuje. Tohle je jen jedna z miliard civilizací ve vesmíru, které se rodí i zanikají, tak proč je tak rozhozený?

Jenže mu bylo těch tvorů líto. Fascinovalo ho, jak dokázali navzájem spolupracovat, vytvářet hodnoty, stavět města, pronikat do tajemství vědy. To u svého druhu neznal. Jeho druh byl zvyklý na samotu, každý pracoval individuálně dle přesných pokynů, které dostával od svých Koordinátorů. Jen si občas sdělovali informace přes obrazovku, a to pouze pokud bylo potřeba.

Mnozí z těchto domorodců se tak snažili, usilovně budovali své domovy a teď mají shořet jen kvůli umanutí jednoho šílence? Strávil s nimi tolik času, jejich společenství ho zaujalo. Byl skálopevně přesvědčen, že na téhle planetě vybudují plně funkční civilizaci, kterou posunou k dokonalosti. Emoce v něm přímo bublaly. Už toho měl dost. Proč být jen pasivním pozorovatelem, proč má jen tak přihlížet kolapsu? Na planetě, kterou zkoumal předtím, se téhle emoci říkalo soucit. Etický kodex vesmíru nic takového neznal. Zakazoval jakékoliv vměšování do cizích civilizací. Měl jen pozorovat, monitorovat, do ničeho se neplést. Ať se na planetách odehraje cokoliv. Proč také? Vždyť jeho druh žádné emoce nezná a díky tomu je tou nejdokonalejší formou inteligentního života ve vesmíru. Tak kde se v něm ta vnitřní bouře vzala? Jak to, že je pro něj najednou tak těžké přihlížet hromadnému zabíjení?

Poslal hlášení svému Koordinátorovi, který je bez jakéhokoliv komentáře převzal.

Nedělat nic, jen přihlížet. Jenže co kdyby? Co může pokazit?

Zapnul přístroje a zjistil, že Diktátor ve svém podzemním bunkru právě usnul. Postupně v něm vzklíčila myšlenka, které se zprvu bránil. To přece nejde, vždyť by porušil veškerá pravidla své funkce. Nikdy se nenechat vidět, znělo mu v uších. Smí jen monitorovat, sledovat, nic víc ho nemá zajímat. Jenže proč by to nešlo? Co se stane, když se rozhodne jinak? Vždyť se jen pokusí. Je to pro dobrou věc. Pro záchranu téhle civilizace.

Připravil komoru pro teleportaci. Spotřebuje tak nesmírnou spoustu energie, ale toho přece nemůže litovat. Stačí jen naprogramovat a zmáčknout klávesu…

*

Diktátor procitl z mrákotného spánku. Dnes toho stejně moc nenaspí. Promítal si v hlavě večerní poradu. Musel zvýšit hlas, aby je trochu rozpohyboval. Válečná fronta se na jeho vkus posunula příliš málo. Seřval generály, kteří se před ním třásli jako ratlíci. Je mu jedno, jak to udělají, ale hlavně ať pohnou. Chce vidět výsledky!

„Je mi jedno, kolik přitom zařve bytostí! Mobilizujte, víc, ještě víc, i pronárody, které jsme osvobodili!“ hřímal. „A taky chci nejnovější raport o své nové zbrani, nejničivější ze všech, bombě posledního zásahu! Ta nám definitivně vyhraje válku! Ať ti líní vědci hejbnou zadkem, co jim tak dlouho trvá?! Určitě je mezi nimi nějaký sabotér! Jestli do týdne nebudou hotovi, přijdou tresty!“ Řval na celé kolo a.pomyslel si, že by nebylo od věci pro výstrahu někoho z nich popravit. Hned ráno to gardě rozkáže. Ať si ho třeba vylosují. Ano, tak to udělá. Není na co čekat.

Nad posteli měl mapu planety, kde každého dne vyznačoval novou frontovou linií. Až do boje vstoupí bomba posledního zásahu, bude jeho úsilí korunováno. Bude mu patřit celý svět. Vepíše se do dějin planety. Stane se nejvýznamnější osobností v celé její historii. Postaví mu tu nejvyšší sochu, jaká kdy byla postavena.

Místnost před ním se rozzářila mihotavým světlem plápolajícím jako plamen svíčky. V jeho středu se zhmotňovala podivná postava. Byla dvakrát tak velká jako on a hlavou se dotýkala stropu.

Diktátor vytřeštil zraky a chtěl odhodit přikrývku. Ta však byla těžká jako železný sarkofág a nedokázal s ní pohnout ani o milimetr. V zoufalství hrábl po pistoli položené na nočním stolku. Jenže ani ji nedokázal zvednout.

„Nenamáhej se, tohle nefunguje,“ řekla mu postava. „Abychom mohli spolu hovořit, zmrazil jsem čas. Všechny věci neživé jsou spoutány nesmírnou gravitační silou, s kterou nic na světě nepohne.“

„Kdo jsi, co tu hledáš?“ Diktátorův hlas prozrazoval špatně skrývaný strach.

„Jsem Strážce vesmíru a přicházím za tebou.“

„Odkud? Odkud že jsi?

„To místo nemůžeš znát, nemáš ani tušení o hlubinách vesmíru. Jsem jedním z vyslanců té nejdokonalejší civilizace. Monitoruji život na planetách, na těch, kde se rozvinul inteligentní život.“

Přišel sis nás podmanit?“ vyděsil se Diktátor.

Strážce zavrtěl hlavou. „Kdepak, to nemám v úmyslu. Přišel jsem se tě jen na něco zeptat a o něco tě požádat.“

„Co chceš vědět?“

„Proč vedeš tu hroznou válku, která ničí životy vašeho druhu?“

„Co je ti po tom?“

„Chci to vědět. Zajímá mne všechno, co nedokážu rozumem pochopit.“

„A k čemu ti to bude, když nás nechceš zabrat?“ zeptal se nedůvěřivě Diktátor. Nevěřil mu ani za mák. To tak! Sám vždycky tvrdil, že na své sousedy nezaútočí. Přece jim nebude říkat pravdu, to se na útok připravili!

„Odpověz na mou otázku. K čemu ti to je? Necháváš měnit úrodné pláně ve spáleniště. Města měníš v sutiny. K čemu ti pak budou trosky, jaký užitek budeš mít ze zničeného území, které si překreslíš na mapě?“

„Tohle že nechápeš? Vždyť je to jasné! Já je osvobozuji. Ta oblast patřila nám, než si ji přivlastnili oni, než vyhlásili svůj vlastní stát. Mám na ni právo. Tam ti barbaři si nezaslouží žít. Jsou primitivní, nenávidí nás, jen zamořují povrch mé planety. K čemu si je budu hýčkat? A jaká spálená země? Postavím tam nová města, lepší. Osídlím je svým národem, který přinese prosperitu celé planetě.“

„Nemluvíš pravdu. Hranice se překreslovaly stokrát. Ano, část toho území vám patřila, ale jen na chvíli a před stovkami let. Naopak polovinu tvé země v minulosti zabírala jiná říše.“

„Jenže já jsem povolaný. Já jsem spasitel. Až vyhraji, zavládne všude mír.“

„To si myslíš?“ pronesl trpce Strážce vesmíru. „Víš, tohle není moje první mise. Je mou třetí. Naposled jsem byl na jedné pozoruhodné, krásné planetě plné oceánů, hor a zeleně. Když jsem ji sledoval, zuřila tam šílená válka. Jeden vůdce také chtěl dobýt celý svět a bylo mu jedno, jak. Způsobil smrt a utrpení mnoha lidem. Jiní lidé proti němu povstali, nakonec si sám vzal život v bunkru, kam se uchýlil. Mimochodem, jeho bunkr byl velice podobný tomu tvému.“

„Proč mi tohle vykládáš? Proč si vymýšlíš takové bajky? To mne chceš zastrašit?“

„Není mým úmyslem tě zastrašovat. Chci tě jen přimět k tomu, aby ses zamyslel nad důsledky svých činů.“

„Zamyslel? Proč bych to dělal? Já jsem osvícený. Já mám pravdu. O mně se budou učit děti ve škole.“

„O něm se také učí. Jenže nic lichotivého. Považují ho za jednoho z nejhorších tyranů v historii své planety. To bys chtěl?“

„Své řeči si nech. Já sám vím, co dělám nejlíp. Mne budou oslavovat a velebit.“

„Nebylo by lepší složit zbraně a dohodnout se s ostatními zeměmi na spolupráci? Představ si, jakého pokroku byste mohli docílit, kdybyste neutráceli všechny prostředky za ničivé zbraně. Pak by si tě lidé vážili a uctívali tě.“

„Zmlkni, špióne. Jsi jejich vyslanec, snažíš se mne oblouznit, abyste si mou zemi porobili. Nějaká projekce, kterou vaši ďábelští vědci vynalezli. Jsi odtud, to vím. Tvé kejkle na mne neplatí. Jak jinak bys mluvil naší řečí, když jsi údajně z vesmíru?“

„Překladač v mých ústech skládá má slova ve věty v jazyce, kterému rozumíš. Tak přemýšlej. Nechceš být raději sjednotitelem než dobyvatelem? Z vděčnosti by ti stavěli sochy.“

„Ty mi už staví. A budou jich stavět ještě víc. Větší. Všude. Nejmohutnější monumenty na mou počest.“

„Umírají i tví lidé. To si uvědom.“

„No a co? Umírat v mém jménu je pro ně čest. Co je mi po nich? Snadno nechám udělat další. Rozkážu ženám, aby rodily. Ano, budu jim platit za porody. Za každého vychovaného vojáka bonus navíc. Ještě více. Ještě více vojáků. Až můj národ ovládne celou planetu, pak zavládne ráj.“

„Dobře si to rozmysli. Krátí se mi čas, energetická kapsa se vybíjí a musím se vrátit. Než však odejdu, snažně tě prosím. Zastav to vraždění, dohodni se se svými protivníky. Přinese to užitek vám všem.“

Strážcovo tělo postupně bledlo, až se vytratilo docela.

Diktátor vyskočil z postele. Žádná tíha ho už nesvazovala. Zcela rozrušený vydýchával, co právě zažil. Bezpochyby záškodnická akce nepřítele, kdo ví, co za nekalosti vytvářejí ve svých laboratořích. Dokonce si dovolili proniknout až sem, do přísně střežených prostor. Přitiskl si pistoli k hrudi. Cože mi to vykládal?

Pak se pousmál. Co to říkal? Ano, to je ono, to je to podstatné. Vždyť on mi nevyhrožoval. On mne prosil. Prosil mne o mír. Co to znamená? Ano, je to jasné. Já jsem silnější než on. Nemůže mne pokořit, to oni jsou slabí, proto škemrají. Neklamné znamení, že mé plány jsou správné. Teď už se nebojím nikoho a ničeho!

Vyslal signál a během pěti minut se ve dveřích zjevili jeho generálové.

„Zintenzivněte palbu!“ hřímal. „Pošlete do boje další jednotky! A z těch vědců, z těch líných zmetků, vylosujte jednoho a popravte ho! Hned za úsvitu, chci se na to dívat! Vyřiďte jim, že do pěti dnů chci mít bombu připravenou k použití! Takže už žádné výmluvy, ať pracují nonstop ve dne v noci!“

*

Strážce vesmíru se svalil do křesla vesmírného korábu. Cítil se vyčerpaný, doslova na dně sil. Sama teleportace byla náročná, mohli ji používat jen ve zcela výjimečných situacích. Usnul do pěti minut a spal tvrdým spánkem, celé čtyři místní dny a noci.

Sotva se probral, pohlédl na Pátou planetu, vystupující před ním z vesmírné prázdnoty. Nevěřícně zíral na záblesky. Celý rozrušený pohlédl na monitor. Systém zjevil nezpochybnitelná data.

Válka pokračovala neztenčenou silou. Fronta se posunula ještě hlouběji do vnitrozemí obou napadených zemí. Nechápal, proč se nespojí, proč jim nepřijdou na pomoc ty ostatní. Copak si neuvědomují, že budou příští na řadě?

„Proč? Proč si jen nedal říci?“ zašeptal zklamaně. „Vždyť jsem mu ani nevyhrožoval, snažil jsem se ho přesvědčit vlídným slovem. Moje argumenty byly pádné, logické, nezpochybnitelné. Tak proč na ně nedal? Proč dělá stejnou chybu?“

Jedna ze sond mu poskytla detailní náhled. Diktátor stál na vrcholku svého sídla, obklopen nejvěrnějšími generály. Mnohatisícový dav pod ním skandoval „Vítězství! Vítězství“ a přidával název země. Za jásotu davů se otevřel poklop a z něj vyjel stříbřitý předmět. Podobal se štíhlé střele a nebyl ani moc velký. Nesl však smrtící obsah.

„To je ta bomba,“ vydechl. „Proč, jenom proč?“ Vyťukal na klávesnici další pokyny a na monitoru se mu zjevila spousta čísel. V šoku na ně hleděl.

„Vždyť to je špatně! Špatně jste to spočítali, máte tam chybu! To nemyslíte vážně… to snad… jste se zbláznili…“

Potřeboval se teleportovat, teď hned, učinit ještě poslední zoufalý pokus, zabránit nejhoršímu. Jenže to nešlo, ještě se mu nedostávalo potřebné energie. Ještě by musel pár místních měsíců počkat. Jenže to už bude pozdě. Už bylo pozdě.“

Se zatajeným dechem sledoval, jak se kovové monstrum vysouvá a startuje k nebi. Ozval se svist, sotva slyšitelný, ale o to hrozivější. Pouhá chvilka, než prolétlo celou trajektorií a dopadlo na hlavní město jedné z nepřátelských zemí. Obrovský záblesk prozářil celou planetu a učinil z ní žhnoucí kouli, spalující veškerý život. Nastal konec.

Strážce vesmíru seděl na křesle a pak naplněn smutkem odeslal stručné hlášení Koordinátorovi. Jeho mise dopadla tragicky, čeká ho převelení jinam.

*

Na palubní desce zablikalo červené světlo a probralo ho z letargie. Signalizovalo, že na cestě je kosmická loď z ústředí. Co po něm tak urgentně chtějí? A proč letí zrovna sem? S křížkem po funuse chtějí zkoumat zničenou planetu? To může sám, k tomu nepotřebuje žádnou asistenci. Přístroje ukazovaly, že se někdo urgentně dožaduje spojení.

Na monitoru se objevila tvář Koordinátora Strážců. Tvářil se přísně.

„Co jsi to provedl?“

„Já? Já nic… na planetě vypukla válka. Oni sami si ji zničili.“

„Mám nahlášen případ teleportace. Jak sis ji dovolil použít? Dobře víš, že funkce Strážců vesmíru přísně zapovídá ukazovat se příslušníkům cizích civilizací, natož zasahovat do jejich dění.“

„Ano, to vím. Jenže…“

„Jenže co? Přesně tohle jsi udělal. Jak mi to vysvětlíš?“

„Nepřál jsem si, aby tahle civilizace zanikla. Zvykl jsem si na ni, chtěl jsem pozorovat, jak se vyvíjí, jaké činí pokroky. Měla tak dobře našlápnuto, mohla dokázat tolik věcí. Chtěl jsem jim jen pomoci, jenže jsem neuspěl. Je mi moc líto, jak to s ní dopadlo.“

„Co si to dovolil? Jak ses opovážil porušit zásady etického kodexu vesmíru? Měl jsi jen přihlížet, co se bude dít a ne se zaobírat osudem jakýchsi barbarů! Copak na nich záleží? Tvým úkolem není zachraňovat civilizace, které si to nezaslouží.“

„Nebýt onoho Diktátora, k žádné tragédii by nedošlo. V jiných světech dokázali přežít, i když si také prošli temnými časy… Za pár set oběhů kolem hvězdy by se třeba dostali na naši úroveň.“

„Jak tě vůbec může něco takového napadnout? Tihle primitivové, aby se dostali na naši úroveň? Na naši úroveň se nedostane žádná vesmírná civilizace! My jsme nejvyspělejší! Nad nás nikdo není!“

„To nemůžeme vědět. Neznáme celý vesmír.“

„Jenže známe naši hodnotu. Copak jsi kdy slyšel, že součástí mise Strážců vesmíru je zabránit válkám? K čemu? Nezajímají nás. Měl jsi je nechat na pokoji. Že se zlikvidovali navzájem, jejich vina. Škoda je jen té jejich planety, mohla nám zajistit veliký profit. Kdyby se jen tak pobili mezi sebou, se svolením ústředí jsme se tam mohli za čas ukázat. Přistáli bychom tam jako Bohové, uctívali by nás, všechno jejich nerostné bohatství by patřilo jen nám. Dobře víš, jak je pro náš rozmach potřebujeme.“

„Jen proto? Byl jsem tam jen proto, že ji potřebujeme vytěžit? To přece můžeme jakoukoliv mrtvou planetu. Těch je nespočítaně.“

„Nerozumíš vůbec ničemu. Museli bychom vybudovat celá zařízení. Kdo by je stavěl? My přece dozorujeme a řídíme. Kdežto tam je vše už vybudováno. To oni nám musí sloužit. Právě tohle je naše pravé poslání, které dává smysl.“

„Domnívám se, že především by nám mělo záležet na inteligentním životě ve vesmíru. Je tak vzácný.“

„Nepochopil jsi vůbec nic. Udělal jsem chybu, že jsem tě na tuto funkci doporučil. Nehodíš se na ni. Svůj úkol jsi nesplnil. Už nepatříš k Strážcům vesmíru, s okamžitou platností jsi z ní sesazen. Ba co hůř, přístroje mi ukazují patologické symptomy ve tvé psychice. Ale tohle zvládneme. Pošlu tě na pozorování a specialisté opraví tvůj mozek. Jsi příliš slabý na to, abys reprezentoval naši dokonalou rasu. Veškeré emoce jsou pro náš druh zapovězeny, právě díky jejich eliminaci jsme dokonalí.“

Bývalý Strážce vesmíru vstřebával jeho slova. Vanul z nich takový chlad, až ho zamrazilo. Jako by miliony zmařených životů neznamenaly vůbec nic. Byly a už nejsou. Nic víc. Jen proto, že ta planeta byla zajímavá? Že v té jejich, vypleněné do mrtě, došly veškeré zdroje? S odporem pohlédl na mravní kodex vesmíru, který na něj shlížel z protější stěny a nikdy nemizel. Zmocnilo se ho podezření, které každou minutou sílilo.

„Chtěl bych se ještě na něco zeptat. Ten vyprahlý kus skály, který byl naším původním domovem… Opravdu jej zničily přírodní síly? Tak mi to bylo vždy prezentováno?“

„Nemáš právo klást otázky. Tvým úkolem je poslouchat a plnit rozkazy, nikoliv přemýšlet. Máš monitorovat určené planety a podávat hlášení, nikoliv uvažovat nad něčím, co se tě netýká. Vyčkej na můj přílet, nebude to trvat dlouho.“ Obraz zmizel.

Tak to je konec, konec mé tak nadějné kariéry, přemýšlel. Za chvíli se tu objeví můj šéf, budu postaven před tribunál. A co bude dál? Co se se mnou stane, až mi opraví mozek? Budu to vůbec ještě já? A jaká mne ještě čeká kariéra? Na podřadném postu někde na hranicích vesmíru?

Jako všichni jeho druhu byl nastaven na bezpodmínečnou poslušnost. Poslušnost dokonalému systému dokonalé civilizace. Jenže jak tak čekal na svého Koordinátora, na svůj osud, do mysli se mu vloudil červíček pochybností a sílil. Opravdu je to nutné? Musím vždycky jen poslouchat rozkazy, jež jsou mi předkládány? Co když nejsou správné, co když se sami ti nejdokonalejší mýlí? Co takhle se pro jednou zařídit podle sebe? Co když správnější je neposlechnout a rozhodnout o svém osudu sám? Chvíli takhle rozmýšlel, až se odhodlal k činu.

Vypnul všechny sledovací přístroje. Fialovou identifikační krabičku vyrval ze stěny a rozmlátil ji ocelovou tyčí. Tak přeruší veškeré spojení, ztratí se v hlubinách nezměrného vesmíru. Řešení si zvolil. Vyhledá nějakou obydlenou planetu. Přistane na ní a vmísí se mezi domorodé obyvatelstvo. Vybavoval si, která se pro tyto účely hodí nejlépe. Vzpomněl si na zajímavou Třetí planetu v jisté sluneční soustavě, kterou zmínil Diktátorovi. Neměl z ní tehdy příjemné vzpomínky. Jakýsi Vůdce s knírkem pod nosem tam snil o celosvětové Třetí říši a rozpoutal kvůli tomu krvavou válku. Přinesla desítky milionů mrtvých a děsivou devastaci jejich sídel. Válka právě skončila, když dostal úkol tady.

Prolétl databázi a zadal výpočet nejkratší cesty včetně časových posunů. Zkoumal výsledek. Na to, aby otevřel průlet do červí díry, mu energie vystačí. Zmizí v ní a už ho nikdy nikdo nenajde. Od tamních lidí se fyzicky téměř neliší a čas tam plyne téměř stejně, jak je zvyklý. Až dorazí k cíli, od jeho poslední návštěvy na oné planetě uplyne zhruba pět set tamních let. Vroucně doufal, že bude v pořádku, že se na ní dá žít. Obyvatelé planety se tehdy tolik radovali, že je tomu šílenému běsnění konec. Určitě se z toho poučili, vždyť kdo při zdravém rozumu by chtěl tohle zažívat znovu? A jestli je ani tohle nepřivedlo k rozumu, jestli najde stejné spáleniště, zkusí to jinde. Vždyť vesmír je tak obrovský a času má dost.

Trychtýř se otevřel a kosmická loď zmizela z oběžné dráhy hořící planety.

*

Uplynuly miliony let. Pátá planeta postupně chladla. Žhavé magma ztuhlo ve skály a nad nimi se vytvářeno ovzduší. Za další miliony let se z vysrážených par spustil déšť a trval tak dlouho, až ji celou zaplavil. V oceánu se zrodily a počaly hemžit jednobuněčné mikroorganismy, které se vyvíjely a spojovaly v něco většího, co po nespočet dalších generací brázdilo oceány. Když se tomu postupem času vyvinulo šest nohou, napadlo ho zkusit něco nového. A tak jednoho dne vylezlo z moře na černé, popraskané skalisko a rozhlížeje se kolem sebe třemi očima poznávalo neznámý svět. Zaujalo ho cosi na skalách, co připomínalo žlutozelený blivajz. Připlazilo se k němu a nedůvěřivě kousek pozřelo. S uspokojením zjistilo, že chutná skvěle. Vtom zaslechlo nějaký šramot. Z moře se k němu plazilo něco živého, co vypadalo podobně jako on, jen to mělo osm nohou a čtyři oči. Zvědavě na něj shlíželo a pak se přisunulo blíž. Pokukovalo to po blivajzu, který právě mizel v útrobách prvního tvora. Ten se k němu otočil, zlostně zachrčel a vydal pár divných zvuků, které měly znamenat něco jako „To je moje, jenom moje!“ a „Odprejskni, než tě máznu!“ Druhý tvor se lekl a raději se odplazil o kus dál. Pustil se do jiné hromádky. První tvor ho nevraživě sledoval. Nakonec usoudil, že je dostatečně daleko a žrádla je tu zatím dost, tak se nebude vysilovat zaháněním nevítaného vetřelce. Proces evoluce probudil v jeho hlavě rozvíjející se mozkové buňky, které vyprodukovaly něco v tom smyslu, jako že když se nepodařilo poprvé, v druhé šanci by to mohlo dopadnout lépe. Stvoření nechápalo, co že se nepodařilo poprvé ani co by mohlo dopadnout lépe. Skutečnému myšlení bylo ještě na hony daleko. Důležitý pro něj teď byl jenom onen blivajz. Takové delikatesy se v žádném případě nevzdá a ať se někdo opováží narušovat jeho teritorium. A tak stvoření vypustilo všechny přebytečné zárodky myšlenek pryč. Nač si zbytečně zatěžovat nově se vyvíjející mozek přemýšlením? Teď se pořádně nadlábne a pak uvidí. Však nějak bylo, nějak zase bude.

---