Vítr a Blesk

jo jo, včera jsem čekal na déšť, ale spadlo to do Jizních Čech, takže nic :D

ozzo, hezký příběh - ale jak to souvisí s tím, co píšu o tom, že je nebezpečný považovat zlo jen za důsledek nevědomosti?

(řečnická otázka)

Zkuste si přečíst tento příběh  z dob rané dynastie Tang (618–907) vypráví o mladém učenci jménem Lu Sheng, který se rozhodne změnit svůj život poté, co se mu zdá u jídelního stolu sen.

Příběh začíná jednoho osudového večera v Handanu. Lu Sheng vstoupí do hostince a usedne za stůl, kde již sedí laskavě vyhlížející starší muž. Bělovlasý muž s klidem naslouchá Lu Shengovu vyprávění o tom, jak už poněkolikáté nedokázal projít státními zkouškami.

Starší muž Lu Shengovi navrhne, aby opustil světské ambice a začal studovat Tao (Cestu). Lu Sheng však tuto myšlenku rázně odmítne. Mladík však netuší, že onen starý pán není nikdo jiný než jeden z osmi slavných nesmrtelných taoistů, Lu Dongbin.

Zatímco čekají, až jim hostinský připraví jídlo ze žlutého prosa, taoista nabídne mladému učenci polštář a mladík ihned upadne do spánku.

V živém snu Lu Sheng vidí sám sebe, jak konečně prochází nejvyššími státními zkouškami! Stává se poté vládním úředníkem, je obdařen bohatstvím a za manželku si bere krásnou ženu. Na vrcholu kariéry je náhle obviněn z korupce a odsouzen k smrti. V dramatickém výjevu císař toto křivé obvinění napravuje a jeho život ušetří. Jak léta plynou, Lu Sheng začíná být široce známý pro své občanské a vojenské schopnosti a jeho rodina si užívá bezstarostného života, slávy a majetku. Poté v 81 letech na závažnou nemoc umírá.

Jak tak sleduje průběh svého života, který se mu odvíjí před očima, Lu Sheng se s trhnutím probudí. Užasle se kolem sebe rozhlédne a vidí, že hostinský ještě ani nestihl připravit mísu prosa. Bělovlasý muž vedle něj se usměje: „Život člověka je právě jako sen, není-liž pravda?“

Lu Sheng náhle pochopí, že nejde o obyčejné setkání. Vzdá se svých světských usilování, přijme Lu Dongbina za svého mistra a začíná se učit Velké Tao.

Výmluva, podobně jako ta, že "vše se děje z boží vůle"... 

teze, že "vše zlé se děje z nevědomosti" mi připadne nanejvýš nebezpečná - obhajuješ tím vlastně všechno zlo... nabízí se otázka - jak to vysvětlíš třeba obětem trestných činů? řekneš znásilněné holce, že si z toho nemá nic dělat, protože násilník jednal v nevědomosti? chm, už to vidím - dotyčná se usměje a řekne: aha, no jo, tím pádem je všechno v pořádku, on za to nemůže...

(čímž vlastně parafrázuji momoi...)

to stejné - rozložíme se na prvky - jasně, to je pravda a v určitých chvílích to může být útěcha - ostatně pro mě je to taky svým způsobem uklidňující - ale ve vztahu k druhým, kterým bylo ublíženo, je to naprosto zcestný přístup - opět - řekneš tohle člověku, který je ve sračkách? netrap se, kámo, stejně se dřív nebo později rozložíš...

nevím, no, prostě jediný, o čem takovej postoj v těchto situacích vypovídá, je zřetelná absence jakýhokoliv soucitu.

Tuláka jsem četl, a co? Jen boj o trochu toho štěstí, ale stejně se každý z nás jednoho krásného  nebo ošklivého dne rozloží v prvky.  

Myslíš že Putin si není vědom toho co dělá? Já si naopak myslím, že vůle je to jediné co může být opravdu svobodné. Doporučuji přečíst knihu Tulák po hvězdách od Jacka Londona.

Vše se řídí vesmírným principem, atom, molekula, buňka, mech, a tak dále až k člověku. Vše spěje k nekonečné blaženosti. Někdo tam "dojde" později jiný "dříve." Ve skutečnosti se neděje vůbec nic zvláštního. Vše zlé se děje z nevědomosti.  

Svobodná vůle  (v rámc našeho i tzv. osudového tubusu) je předpokladem kladného vývoje světa, ..., předpokladem stoupající kvality věčného ducha každého vtělence :):), ..., předpokladem k postupnému našemu postupu ke kvalitám, ...,  k obrazu našeho Otce nebeského... :):).

 ((...)).

(viz také nedávná diskuze u příspěvku Co je osud u zdejší Karla Kaleckého  (K 3) ):    https://www.pismak.cz/dilo/550991/       ).

Sem teď nedávno četla o paradoxech neexistence svobodné vůle... z hlediska třeba páchání trestných činů. Myslím, že tam bylo něco jako: pokud by neexistovala svobodná vůle, jak bychom mohli někoho soudit za krádež nebo vraždu? Vlastně by tahle představa devalvovala jakoukoli lidskou činnost... a v principu (to tam bylo taky) by ani nemělo smysl za cokoliv děkovat... V podstatě se ani nemůžeš zlobit, když tě někdo třeba seřve v krámě, si tak max můžeš říct... chudinka malej, blbej, determinovanej.