De-ja-vu

Ten bzukot v ní probudil de-ja-vu hodnou udeření hromu. Taky, že hřmělo a jak! Jen o fous unikla slejváku. Teď ho nechala za dveřmi, ale uvnitř ji čekalo něco daleko horšího. Adrenalin jí rozproudil horkost v dlaních. Zaťukala. Dveře se pomalu otevřely. Vešla dovnitř. Vypadal přesně tak, jak si po telefonu myslela. Aura okolo jejího měsíčního kamene podivně světélkovala. To nevěstilo nic dobrého.

               „Do Malého vozu, Georgi! Ty vypadáš“ křikne a stiskne mu svalnaté rameno. Než stihne zanadávat po pozemsku, zkroutí se bolestí.

               „Pšššt, neříkej moje jméno!“ zašklebí se. Do mléčný dráhy, on je fakt nemocnej!

               „Proč?“ Chce, aby se usvědčil. Je připravená s kýmkoli bojovat, ačkoli ví, že to právě George by potřeboval jednu do zubů, třeba by ho to probralo.

               „Je přímo za tebou,“ ukáže prstem a chytí ji za ruku. Její galaktické nehty zazáří. Otočí se. Kde nic tu nic. Tak jo, dobře. Jsem ochotná s ním tuhle komedii hrát. Je připravena dostat George pryč odsud.

               „Jdeme!“ Nečeká na výmluvy, prostě popadne klíče z věšáku a nepovoluje stisk.

               „Ať tě ani nenapadne se mě pustit!“ vyhrožuje mu. Jinak hodlá jiskřit a to Georgíno nemá rád.