Uvnitř

Klára opravdu neměla buňky na matematiku. Vážně ne. Snažil se jí vše vysvětlit pěkně po lopatě, ale nebylo to snadné. Byla nesoustředěná, oči ji lítaly pokojem a pořád se ptala na něco jiného, než by měla. Přesto tenhle kšeft bral. Doučování za peníze.

Mělo to dva důvody. Jednak žil jen s matkou, otec dlouho bojkotoval výživné, posílal je se zpožděním, nebo vůbec. Máti pak musela lítat po úřadech a domáhat se doplatku. Nebyli na tom finančně právě nejlépe.

Ten druhý důvod neuváděl, ale ve své podstatě přebil ten ekonomický. Klára se mu líbila. Měla štíhlou, oku lahodící postavu, černé vlasy splývající do pasu a tmavohnědé oči, hluboké jako Mariánský příkop. Nosila krátkou sukni a vykrojené tričko, pod nímž málokdy rozeznal podprsenku. Prostě byla děsně sexy.

Na něm samotném by holky nic tak extra přitažlivého nenašly, ale měl jednu výhodu, které hodlal využít. Byl třídním premiantem na matematiku a deskriptivu. Ve znalostech na něj nikdo neměl. Bohužel na holky to nezabíralo, znalost těchto obávaných předmětů prostě nikdy nebyla přitažlivá jako například hraní na kytaru.

Hloupá ona nebyla, to ani náhodou, matematika byla také jediným předmětem, v němž plavala. Takže by byl trapas mít ve třetím ročníku na gymplu jedničky, sem tam dvojku a zrovna z matematiky trojku. Díky šťastnému řízení osudu ji měl na doučování.

Určitě nebyla hloupá, s hloupou holkou by ho to ani nebavilo. Jen nesmírně nesoustředěná. Oči jí lítaly po jeho úsporném pokoji, na poličky, na knihovnu, prostě všude. Je pravdou, že její přítomnost ani jemu nedávala šanci na soustředěnost.

„Tak bylo ti to jasný?“ zeptal se pro jistotu, když hodiny ukázaly šestou večerní.

„Ale docela jo, Petře,“ pronesla nepřesvědčivě.

„Takže zase za týden? Platí?“

„Jo, vždyť jsme se tak domluvili.“

Oddechl si. Obával se nejhorší varianty, a sice že by všechno skrečovala. Jenže příští ročník už bude maturitní. To znamená celý rok hodiny s Klárou. Snad do té doby něco vymyslí, aby nebyly jen a jenom o matematice.

Přešla k poličce, která tvořila dominantu hned za jeho postelí. Byla zaplněna podivnými předměty, některé vypadaly docela ošuntěle.

„Co máš tady za věci? Kde jsi je vyštrachal? Někde z kontyšu?“

„Kdepak. To jsou trofeje z mých výprav.“

„Z jakých výprav?“

„Starý baráky. Takový, kde už léta nikdo nebydlí. Vždycky si nějaký vytipuju a prolezu je od sklepa až po půdy. Na památku si vždycky vezmu něco zajímavýho.

„Ty jo, fakt?“ vykulila oči.

„Baví mne to. Vždycky jsem celý napnutý, na co narazím.“

„A není to nebezpečný?“

„Trochu jo. Musím dávat dobrej pozor, aby na tebe něco nespadlo, nebo abych se někam neprobořil. Proto je to moje tajemství. Teď i tvoje, tak věřím, že mne před mámou nepráskneš.“

„Nejsem práskačka.“

„Chceš se podívat na fotky? Lepím si je do takovýho alba.“

„Jo, sem s ním,“ ožila rozhodně víc, než když ji zadal příklad. Sice spěchala domů, ale pár minut navíc ji nespasí. Když, tak řekne doma, že jí nejela šalina.

Zpod postele vytáhl kufr a chvíli se v něm přehraboval. Vytáhl z něj tlustou knihu.

„To je taková moje kronika objevitele,“ pronesl hrdě a všiml si, jak její zvědavost ještě vzrostla.

Na každé stránce bylo datum. Začínala před dvěma lety. Vždycky nejprve snímek příslušného domu nebo továrny a pak další, jak to vypadá uvnitř.

„Docela strašidelný,“ vydechla. „Proč si to nedáváš na Instagram?“

„Nemusí to vidět každý. Ještě bych se dostal do problémů, není to úplně legální. A ještě by se mi kluci posmívali.“

„Taky pravda. Já to nikde neřeknu. Ale mám jednu podmínku.“

„Jakou?“

„Vzal bys mne někdy s sebou? Viděla jsem pár takových fotek na netu a vždycky jsem si říkala, že to musí být suprový, takový místa prolýzat.“

„Fakt bys šla?“ nemohl uvěřit.

„Jasně. Určitě je to zajímavější než matematika.“

„Dostaneš se v noci ven?“ zeptal se s obavami.

„Proč v noci?“

„Chodívám na průzkum, když má máma noční. Dopředu si ten objekt obhlídnu, abych věděl, že tam opravdu nikdo není. Ze začátku jsem totiž narazil na nějaký bezďáky a nebylo to moc příjemný.“

„A proč nechodíš ve dne?“

„V noci to má tu správňáckou strašidelnou atmosféru.“

„To zní zajímavě. Hele, já už musím letět. Tak za týden.“

„A zítra ve škole.“

Doučování pokračovalo, ale k jeho zármutku se o jeho koníčku už ani slůvkem nezmínila.

*

Asi po měsíci ho překvapila.

„O víkendu jedou rodiče na nějaký relaxační program do Luhačovic. Budu sama doma. Nemáš v plánu prošmejdit nějakej barák?“

S nadějí i obavami se vrhl k mobilu. To by tak scházelo, aby jim tohle nevyšlo. Byl rozhodnut se třeba tajně vytratit z domu. Osud mu však ukázal příznivou tvář. „Máma má v sobotu noční. Takže to platí?“

„Jasně. Budu se těšit.“

„Počkej, to není všechno. Musíš se na takový průzkum náležitě vybavit.“

„To budeš mít přece na starosti ty. Jsi na to profík.“

„Především potřebuješ starý hadry. Něco fakt hnusnýho, co můžeš totálně zasvinit. Normální oblečení by sis dorasovala. Beru si na to vždycky to nejhorší, co mám. Převlíknem se ale až na místě, takhle bychom mezi lidi ani do tramvaje nemohli. Taky nějaký starý boty, který se můžou bez obav zničit. Máš čelovku?“

Zavrtěla hlavou. „Budu mít mobil.“

„Dobře. To nám stačí.

*

Dali si sraz na zastávce. Poznal ji už z dáli, čekala pod sloupem veřejného osvětlení a choulila se do bundy. Zamával na ni. Z blízké hospody se ozývaly hlasy lidí, pro které bude sobotní noc opravdu dlouhá, stejně jako v non stopu na opačné straně ulice. Ve společnosti opilců se nikdy necítila volně, a tak doufala, že spoj přijede co nejdřív.

„Kam jedeme?“ zeptala se.

„Nech se překvapit.“

Noční spoj přijel za pět minut. Vystoupili na konečné. Přešli kovový most a kráčeli silnicí, podél které se rozkládaly rodinné domky s obrovskými zahradami. Ponořené do tmy, jen v málokterém zahlédli světlo. Napravo líně tekla řeka, v jejíž hladině se občas zrcadlil měsíc, pokud vykoukl zpoza mraků. Jinak zde vládlo naprosté ticho, narušované pouze jejich kroky. Za domky se ve stráni rozkládal hustý les.

„Tady to je,“ pronesl. Zastavili se u ozdobného, rezavého plotu. Pozemek za ním kdysi býval výstavní zahradou. Teď představoval území, na které celá desetiletí lidská noha nevkročila. Když zapnul čelovkou, spatřili polorozpadlý altánek, betonovou skruž porostlou popínavým plevelem a šeříky, rozbujelé v rozvětvené stromy připomínající v listopadovém nečase tlejícího kostlivce.

„Kde máš ten barák?“ zeptala se stísněně.

„Až přelezeme plot, tak ho uvidíš. I ve dne se téměř ztrácí pod vegetací. Tady touhle brankou prolezeme, drží jen na čestné slovo. Napřed se ale převlečeme.“

„Dobře, ale napřed se otoč,“ pronesla větu, kterou si zrovna nepřál slyšet a položila na zídku svůj batůžek.

Stejně je tu tma jako v pytli, pomyslel si, ale neodvážil se namítat. Převlečení byli v cuku letu. Chladný vítr, který pronikl na pokožku, jim způsobil husí kůži.

„Můžeme,“ hlásila Klára.

S námahou otevřel branku a nepříjemný skřípot jim zalehl uši. Kráčeli po polorozpadlých dlaždicích, prodírajíc se šlahouny planých růží a šeříkovou záplavou. Teď ho viděli. Temná, cihlová vila bez omítky, jejíž okna zlověstně zírala na nezvané vetřelce. Otřásl se zimou a nebylo to ani počasím, ani tím, že před chvilkou stál před plotem jen ve spodním prádle. Vždycky se na tyhle akce těšil a užíval si šmejdění na dávno opuštěných místech, kde se čas zastavil. Tady to bylo jiné. Až do morku kostí se mu vkrádal strach. Přistihl se při myšlence, že nejraději by se obrátil čelem vzad a vrátil se do své útulné postele. Bylo to jen tím, že je tu s Klárou a sám má největší obavy, aby ji nevyděsil a už navždy se na něj nevykašlala?

„Vypadá to tady děsivě,“ pronesla stísněně, když došli před vchodové dveře. Stáli před zasklenou verandou. Posvítil dovnitř. Moc toho neviděl. Sklo bylo špinavé a čelovka jím nedokázala proniknout. Rozpoznal jen jakési staré židle poházené v koutě a rozpadávající se otoman.

„Jak se chceš dostat dovnitř?“

„Jednoduše. Vždycky existuje nějaký vchod.“

Pro všechny případy měl v batonu kladívko. Nebylo potřeba. Na opačné straně zjistili, že všechna okna jsou vybitá, zůstalo po nich jen pár střepů. Vyšvihli se na okenici a nahlédli do kuchyně. Stará kredenc pokrytá tmavými skvrnami, v poličkách zaprášené talíře a další rozbité na kousky na podlaze. Pomohl Kláře dovnitř. Dlaně si otřel do kalhot. Vrstvy špíny se stejně zbaví až doma ve vaně. Zdálo se mu, že je zde ještě chladněji než venku. Od úst jim šla pára.

„Kdo tu asi bydlel?“ zeptala se Klára.

„Nemám tušení.“

Vedle dřezu visel kalendář. Hleděli na soupis dnů dubna 1945. U některých byla vepsána písmena, ale netušili, co to znamená. V koutě cosi zašramotilo. Klára s sebou trhla.

„Tady někdo je.“

„Klídek, to jsou jen potkani. Těch jsem už v takových barabiznách viděl spousty.“

„Brr, je to tady děsivý.“ Pohlédla na displey mobilu. „Není tady signál. To nechápu,“ zakroutila udiveně hlavou.

Ocitli se na chodbě, odkud stoupaly točité dřevěné schody do prvního patra. Opatrně zkoušel každý schod. Naštěstí nebyly shnilé. Nahoře byla ložnice, ještě se starými peřinami. Čpěly zatuchlinou, močí a rozkladem. V posteli zahlédli spoustu roztroušených bobků, nejspíše od hlodavců. Na nočním stolku objevil bronzovou sošku atleta. Pečlivě ji očistil kapesníkem. Na podstavci bylo německy něco napsáno. Nejspíš trofej z atletických závodů. Strčil si ji do kapsy. Na poličce se bude vyjímat. Kdo ví, třeba má i historickou hodnotu.

Prošli postupně další pokoje. Z jejich stěn na ně shlížely portréty dávno mrtvých lidí. Na svou dobu to musela být honosná vila. Rozložité křeslo lákalo k posazení, kdyby nebylo tak špinavé a z prohlodané látky nevyhřezla kovová pera.

„Hele, tady bydlel nějakej nácek,“ upozornila ho Klára.

Mezi krbem a skříní viselo několik zarámovaných fotek. Vévodil jim portrét muže ve středních letech v nacistické uniformě, kterého fotograf zachytil právě ve chvíli, kdy hajloval. Měl krátce střižené vlasy a chladné, bezcitné oči, z jejichž pohledu jim i po tolika letech mrazilo. Jako by hleděli do studny plné přízraků. Pocítili závan strachu, plíživé nebezpečí, které jako by číhalo v každém koutě nevlídné vily. Ke všemu se neznámý potkan ohlásil dalším hlodáním.

Kolem portrétu byly zavěšeny další snímky, skupiny lidí v uniformách a na pozadí zvláštní ponurá budova. Uprostřed měla věžičku a do vchodu, připomínajícího vstup do středověkého hradu, vedly koleje. Potom stejná skupinka lidí před souborem kamenných domků a otevřenou železnou bránou, nad kterou kovová písmena tvořila nápis „Arbeit macht frei“.

„Já už vím, co to je,“ vydechla Klára a sevřela mu dlaň. Měla ji studenou jak z mrazničky. „Tohle je Osvětim. Byla jsem tam se základkou. Na to se nedá zapomenout.“

„Zřejmě to byl nějakej dozorce nebo velitel koncentračního tábora,“ dovtípil se. „Na fotce vypadá jako masový vrah. Doufám, že došel spravedlivému trestu.“

Jestliže se dosud cítil nesvůj, teď se jeho pocity ještě prohloubily. Nechtěl však vypadat jako zbabělec.

„Projdeme zbytek místností a vypadneme,“ navrhl.

„Hlavně se nikde nezdržuj,“ podotkla.

Nad prvním patrem byla ještě půda. Vstupovalo se na ni otvorem na stropě. Byl u něj přistavený žebřík, jako by je lákal, jen pojďte dál a nahlédněte, nahlédněte do samých útrob vší zloby nenávisti a krutosti, kterou vám mohu nabídnout.

Půda byla téměř prázdná. Pouze v rohu stála dřevěná truhla, vedle ní se válela rezavá vojenská přilba a ve zdi spatřili několik děr po spadlých taškách. Na dřevěných trámech bujela plíseň, která je za dalších pár desítek let rozloží na mazlavou hmotu a zborcená střecha přispěje k definitivnímu zániku tajemného domu.

„Podívej, co je tohle?“ Chytila se ho ještě pevněji, až se mu její nehty bolestivě vryly do dlaně. Zvedl hlavu a spatřil trám. Na něm se houpala oprátka. Nevisela, ale houpala. Sem, tam. Tam a sem. Nedovedl si to vysvětlit. Nebyl zde průvan, v tíživé atmosféře se nepohnul ani jediný atom zatuchlého vzduchu. Nedávalo to žádný smysl. Zmizeli z půdy rychlostí, jako by měli v zádech celou armádu strašidel. Během okamžiku stáli opět v kuchyni.

„Dělej. Kde trčíš?“ pobízela ho.

Náhle se otočil zpět. „Ještě jsme neprošli všechno.“

„Já už v tomhle zatraceném baráku nezůstanu ani vteřinu. Potkani, nácek a k tomu houpající se oprátka. To mi fakt stačilo.“

„Ještě jsem si nevyfotil všechno. Zbývá suterén.“

„Dobře,“ vzdychla. „Ale pohni.“

„Můžeš tu na mne počkat.“

„Počkat? Tady? Sama? Ani náhodou! Odejdeš a mně něco odnese.“

„To je tím prostředím. Půlnoc, hodina duchů. Racionálně se nemáme čeho bát. Dům je prázdný, nikdo tu nebydlí,“ přesvědčoval více sebe než ji.

„Dobře, tak jdu s tebou, ale rychle si ofoť co potřebuješ a mizíme.“

Kamenné schody je přivedly do nevlídné místnosti bez denního světla, s venkovní zahradou je spojoval jen úzký světlík. Vévodil ji masivní dřevěný stůl se spoustou přihrádek. Na desce je zaujala lebka bez horní části. Vedle ní stála otevřená láhev se starodávnou vinětou. Obsah byl dávno vyschlý.

„Cetka z pouti,“ prohodil pohrdavě k svéráznému poháru. Klára přistoupila blíž.

„To není z plastu,“ vyjekla zděšeně. Podíval se blíže. Opravdu, nemohlo být pochyb. Byla lidská a vršek lebky někdo odřízl pilou nebo podobně ostrým nástrojem. Za zadní straně bylo vyryté nějaké číslo.

„Podívej! To není všechno!“ Chytila ho za ruku a ukazovala kamsi do prostoru. Zamířil tam čelovkou. V rohu trčela těsně pod stropem závěsná lampa. Visela na lidské kosti, zcela jasně rozpoznali paži a drobné kůstky dlaně s prsty sešroubovanými tak, udržely svítidlo.

„To musel být šílenej úchyl,“ vydechla a ještě pevněji se k němu přimkla. Světlo čelovky klouzalo divoce po zdech, jako moucha zmítající se v pavoučí síti.

„Tam… támhle je ještě něco.“

V rohu vedle starých kamen byla prorezlá železná dvířka, jen metr a půl vysoká. Pokusil se je otevřít. Zaskřípaly, až je zabolely uši. Když pořádně zabral, urvaly se z pantů a s hlomozem skončily na kamenné podlaze.

„Ne, to ne, tam nejdu!“ zaječela Klára a v šoku ukazovala před sebe. Když se pozorněji podíval, sám ztuhl. Za nimi se rozkládala malá místnost asi dvakrát dva metry a metr a půl na výšku. Klaustrofobický dojem nebylo zdaleka to nejhorší. Uvnitř spatřili čtyři lidské kostry. Byly upoutány v kovových řetězech zabudovanými do zdi. Byly čtyři. Jedné chyběla hlava, druhé paže. Obrůstala je zelená plíseň, která ve tmě slabě světélkovala.

„Máš pravdu. Tam nejdu. Vypadneme,“ zašeptal.

Zaslechli drobné pištění. Klára zapištěla ještě pronikavěji. Po schodech vzhůru pelášili čtyři hnědí potkani, jako by měli v patách samo peklo. Nenechali se pobízet a následovali jejich příkladu.

V přízemí ho zastavila. „Slyšíš?“

Zaposlouchal se. Vzápětí pochopil, co tím myslí. Nahoře v patře se ozývaly šouravé kroky.

„Nikdo tam není,“ zašeptal, ale sám tomu nevěřil. Sáhl do kapsy a vytáhl sošku, jako by to byla nějaká zbraň.

Kroky se ozývaly stále hlasitěji a blížily se. Schodiště osvítilo bledé, přízračné světlo. Jako by někdo rozžal staré plynové lampy. Vzápětí zahlédli temnou postavu. Stála u půdy, nebylo jí vidět do tváře, skryté pod přilbou. Pod její tíhou zavrzal první schod. Zaječeli a vrhli se ke kuchyni. Ani nevěděli jak a byli v zahradě. Běželi, jak nejrychleji uměli, ostré větvičky je švihaly do tváří a před sebou měli jediný cíl. Plot, cestu a utéct, co nejdál. Ani nevěděli, jak překonali plot. Petr se ohlédl. Dům už netonul ve tmě. Svítila všechna okna. A z nich vycházela bílá mlha, formující se do podivných tvarů. Blížila se k nim. S křikem pádili po cestě, toužíc po nočním rozjezdu, po ruchu města i se všemi nonstopy, hlavně pryč odtud a nikdy více se sem nevrátit. Klára se ohlédla. Mlžný opar se roztáhl přes celou řeku a pronásledoval je. Táhl se už pouhých dvacet metrů za nimi, připraven je pohltit… a nechtěli vědět, co by se s nimi stalo.

„Zahoď to!“ zavřeštěla a hlas jí přeskakoval hysterií.

„Co?“

„Zahoď to! Hnedka!“ Až teď si všiml, že v pravačce stále třímá bronzovou sošku. Rozmáchl se a širokým obloukem ji hodil do řeky. Šplouchlo to a předmět navždy pohltila temná, stojatá voda. Před nimi se konečně zjevily sloupy veřejného osvětlení a konečná zastávka tramvaje. Jenže do nočního rozjezdu zbývalo tři čtvrtě hodiny. Ohlédli se. Mlha je nestíhala, cesta vedoucí kolem rodinných domků tonula v naprosté tmě. Tísnivý pocit, že je odtam sledují čísi zlé oči, přetrvával. Klára se opřela o stěnu zastávky, vytáhla mobil a bleskurychle vyťukala 156.

*

Seděli na zídce, choulili se pod dekou a mladá policistka jim nabízela horký čaj. Ještě se třásli, ale zimou to nebylo. Po cestě se vracel její kolega. Petrovi spadl kámen ze srdce. Trpěl představou, že zmizí v prokletém domě a už nikdy se nevrátí.

„Máte opravdu bujnou fantazii,“ pronesl rozladěně. „Chodit o půlnoci do neznámého domu, to se povedlo. Uvědomujete si, co se vám mohlo stát?“

„Odhalili jsme vraha. I když je tolik let po smrtí… tak to se počítá, ne?“ namítl.

„Normální opuštěný dům. Nic v něm není.“

„Na půdě visela oprátka. Kývala se, aniž tam foukal vítr. A tam dole ve sklepení… lidská lebka, kosti a ta mučírna, nebo co. A nějakým muž, který šel po nás…“

„Ve sklepení říkáš? Vždyť tam žádné není. Možná dříve bývalo, ale je celé zavalené sutí. Trvalo by týden, než bychom se do něj prokopali.“

„A co ta oprátka?“

„Tu jste viděli jen ve vaší fantazii. Neměla by ani na čem viset. Střecha je probořená a trámy shnilé. Mohlo to na vás všechno spadnout.“

„Ale co ty fotografie?“

„Fotografie jako obrazy? Pár jakýchsi fotek v rozbitých rámech leželo na podlaze, ale nikdo už nepozná, co na nich bylo. Dočista je zničila plíseň a houby. Uprostřed pokoje je propadlá podlaha. Měli jste štěstí, že se pod vámi nezřítila.“

„Jenže my je viděli, viď Kláro?“ Dívka souhlasně pokyvovala hlavou.

„A taky mám důkaz.“ Vytáhl fotoaparát a projížděl fotky. Udělal jich více než dvacet. Jenže všechny byly úplně černé. Nebylo na nich vůbec nic. Nedokázal si to vysvětlit. Pamatoval si naprosto přesně, každé místo osvítil bleskem.

„Neměli byste sledovat horory a raději chodit spát hned po Večerníčku,“ řekl sarkasticky policista a ukázal jim mobil. Ten dům poznali, ale uvnitř bylo vše jinak. Kamenné schody do sklepa byly až po vrch zavaleny sutí. Obývacím pokojem prorostl břečťan. Na zemi pozůstatky něčeho, co mohlo dříve být fotografiemi. Nebyl tam ale žádný nábytek, místnost byla prázdná. Spatřili i střechu, vlastně její zbytky. Většina tašek se rozpadla a její střepy se povalovaly na podlaze.

„Nevím, co na to říct,“ řekl užasle.

„Odvezeme vás domů a příště už nikam nelezte. Jistě byste nechtěli, aby vás požárníci tahali se zlomenýma nohama z nějaké díry,“ dodal přísně.

Přijíždělo další auto a vystoupil z něj starší prošedivělý muž v civilním oblečení.

„Tak co se tady stalo? Takový poplach v jednu v noci?“

Policista mu stručně objasnil, o co tady šlo. Ukázal mu snímky v mobilu.

„Aha, ten starý barák úplně u lesa? On ještě stojí?“

„Vy o něm víte?“ zeptala se Klára.

„Ano, byl to svého času známý případ, ale většina lidí, co ho zažila, je dávno po smrti. Bydlel tam jeden esesák, sloužil v Osvětimi, dům zabral jedné židovské rodině, která zemřela v koncentráku. Po osvobození se sem vrátil. Místní se ho báli, povídalo se o něm, že je nebezpečný sadista, šeptanda ještě narostla, když se z okolí poztrácelo pár lidí. Jenže koncem války se toho mezi lidmi napovídalo ledacos. Lidé umírali nebo prchali kamkoliv, do bezpečí. Tenhle to nestihl. Do poslední chvíle věřil ve vítězství Třetí říše. Když byl dům obklíčen, někdo hodil dovnitř granát a zlikvidoval celý sklep. Toho parchanta pak našli oběšeného na půdě. Nábytek a všechno vybavení skončilo po válce kdoví kde, lidé je rozkradli. Dům byl poškozený a nikdo ho nechtěl opravit ani v něm bydlet, kolovaly pověry, že tam straší. To víte, pověrčivost dokáží své. Říkalo se, že vždy o temné půlnoci bloudí vilou a zahradou, protože říše mrtvých ho za jeho kruté skutky odmítla vpustit mezi sebe. Že je prokletý a věčnost stráví v zásvětí. Nikomu se nechtělo vstoupit na jeho pozemek. Proto dům chátral, až zchátral docela. Za pár let z něj zůstanou sutiny. Když jsem navštěvoval rodiče, v létě totiž trávili čas na chatě kousek odtud, chodil jsem kolem něj a vždycky si na ten příběh vzpomenul. Ani my kluci jsme si tam netroufli jít, přestože jinak jsme prováděli různé lumpárny. Nebyl jsem tu dobrých deset let. Nemohu v noci usnout a když jsem se dozvěděl, že právě kvůli téhle vile je vyhlášen poplach, neodolal jsem a přijel se podívat.“

„Děkujeme za výklad,“ vydechl Petr a pohlédl na Kláru. Ta sklopila hlavu.

„Tak mládeži, nasedejte, odvezeme vás domů. Na jakou adresu?“ zeptal se nejmladší policista.

„Můžu zůstat u tebe?“ poprosila tiše Klára. „Sama bych se v bytě bála.“

„Máti se vrací až v sedm ráno, můžeš přespat v její posteli, ráno jí to nějak vysvětlím.“

Během čtvrt hodiny byli doma. Petr zalezl do svého pokojíku a nařídil si mobil na půl sedmou ráno. Byl zmatený. Pořád si dával dohromady útržky dnešní noci. Kousky skládačky zapadaly do sebe, ale vymykaly se zdravému rozumu. Přesvědčoval sám sebe, že podlehli nějakému klamu, společné šalbě. Jenže vždyť všechno viděli na vlastní oči. Nemohly to být halucinace. Proč se pokazily všechny fotografie? Z podivného domu nezachytil vůbec nic. Tohle se mu ještě nikdy nestalo. A věděl, že všichni, kterým by jejich příběh pověděl, by je považovali za blázny.

Zaslechl ťukání na dveře. Dovnitř nakoukla Klára v dlouhé košili, kterou jí na noc půjčil.

„Můžu za tebou? Já se sama bojím.“

Odsunul se stranou a vytáhl z peřináče druhý polštář a deku.

„Teď už jsi u mě, v bezpečí. Je to za námi. A já už hezky dlouho do žádné barabizny nepolezu.“

Stulila se k němu pod přikrývku a on ji láskyplně políbil. Ale to už je začátek úplně jiného příběhu.

---