Lucy

LUCY

Je květen. Jedu na bruslích na cyklostezce v parku. Je to tady fajn pro ježdění na kole, koloběžce i bruslích. Dnes se tu poprvé od mého častého bruslení pořádně narváno. Může za to to pořádné vedro. Nejsem z toho moc nadšená, protože na cyklostezce můžou chodit všichni, i já tu venčila dříve Boba! Ten může být rád, že tu svojí dlouhou páteř na krátkých nožkách vynese v nejbližším okolí. K mému překvapení tu, ale dvě skupinky teenagerů sedí i na zemi. Vždy kolem nich nerada projíždím. Nevím, co si o nich mám myslet. O tom jejich chechtání. ¨

               „Fůj, ta je hnusná, bych nechtěla, kámo…“ slyším koment na svoji adresu. Proč, když někoho pomlouváte musíte to říkat nahlas? Ptám se sama sebe. Je to skupinka holek oblečených v topíkách a kraťasech. Teda dvě mají legíny. Jedna dokonce galaktický, celkem hezký. Projedu asi čtyřikrát okolo nich, po pátý to nevydržím a dvě udělají provaz nebo rozštěp. Super. Na tohle je cyklostezka jako dělaná. Je mi jasný, že se snaží o mírnou provokaci. Cítím, jak nemůžu dýchat. Jeden kluk z druhý party jde schválně za mnou. Snažím se jet co nejrychlejš. Nádech, výdech. Dojedu k lavičce pořádně se napiju. Vyndám knížku z batůžku, přečtu dvě stránky. Vydám se na druhou stranu stezky. Vychutnávám klid, a to že můžu zkoušet různé obloučky na bruslích. Tohle miluju. Dojedu k lavičce a vydám se domů. Příště vyrážím dopoledne! Nebo zkusím slalom přes gymnastky?