Gana XIII.

„Víš o tom, že padělání dokladů je trestný čin?“ položí znenadání otázku.

Hrkne ve mně. Vozidlo poposkočí. Žaludek mi zkroutí strach. Je chytřejší, než jsem si myslela.

„Spousta lidí to neví, přitom se na tom dobře loví činnost,“ pokračuje.

„Cože?“ otočím se k němu prudce.

„Třeba támhle ti dva bezdomáči, co se potácí okolo kontejneru u zastávky. Vsadím se, že to jsou náplavy bez ID.“

Někde uvnitř mě něco žuchne. Ze srdečního svalu mi spadne obrovský šutr.

„To bychom je měli asi zkontrolovat,“ pravím s úlevou.

„Jsem rád, že se ti chce makat. Spousta nováčků je líných jako čuňata.“

„Ne, líná to já nejsem. Udělám, co mi kdo řekne.“

„Tak zabrzdi a jdeme na to.“

 Dupnu na brzdy příliš prudce, až oba málem proletíme čelním sklem. Leknu se, že mi za to vynadá, ale místo toho se samolibě usměje. Evidentně mu udělalo dobře, jak rychle jsem vyplnila jeho příkaz.

Bezdomovci jsou rodilí Nizirové, ID však nevlastní ani jeden z nich. Starší z obou mužů se dokonce nachází v pátrání pro nesplacené dluhy za ošetření na pohotovosti. Oči mladšího neuroticky těkají sem a tam. Má rozšířené zornice a bulvy se mu nepřirozeně lesknou. Vypadá, že je nastřelený dávkou.

Před feťáky nás varoval už Rastan na taktice. Že si na ně musíme dávat pozor, jelikož jejich jednání může být nepředvídatelné a potenciálně nebezpečné.

 Zatímco Plamel kontroluje starého a zapisuje si jeho iniciály do digitální tabulky, mladému se znenadání zaleskne něco v pravici. Zaútočí bez varování.

Na nic nečekám a rychle tasím elektrický obušek. Instinkty z výcviku mi zafungují bezchybně a muže zasáhne ochromující výboj. Padne k zemi, kde sebou začne zmítat, u pusy se mu objeví pěna.

Plamel sebou překvapeně trhne a chvíli na situaci otřeseně zírá. Mladík v křečovitě sevřené dlani svírá desetipalcový nůž.

 „Na nováčka to nebylo špatný,“ sjede mě uznalým pohledem.

Spokojeně se usměju. Dnešek vypadá na parádní den.

Poté společnými silami útočníka zpacifikujeme. Kroutí se a řve. Je úplně mimo. Když ho rveme do pout, máme s ním co dělat. Starší jej smutně pozoruje. Lustrací vyjde najevo, že jde o jeho otce. Oba skončí v zamřížované části vozu.

„Náplavy a přistěhovalci špiní tohle město,“ praví Plamínek rozrušeně, když se vracíme zpět.

Mlčím. Příběh zadržených mi na jednu stranu přijde dost smutný. Oba jsou od téhle chvíle v pěkně hajzlu.

„Snad ti jich není líto?“ povšimne si můj nový kolega. Má postřeh nic mu neuteče.

„Nee… to ne,“ zalžu.

„Na soucit a lítost zapomeň, nebo tě sežere zaživa. Tuhle práci si nesmíš brát osobně. Čistíme tohle město a každej čistič, se občas ušpiní,“ zasyčí jako had.

V ten moment mi dojde, odkud ho znám. Kdysi dávno se přichomýtl k Serenině náklaďáku a pečlivě jí kontroloval podvozek. Kdyby mě tenkrát našel, byla bych dneska pěkně v hajzlu taky. Z té představy se mi udělá špatně. Strach, který tenkrát pulzoval celým mým tělem, mě na chvíli ochromí. Do tváře se mi nahrne krev. Modlím se, aby si toho nevšiml.

„Co s nimi bude? Na Vesmírnou legii nejsou dostatečně zdatní,“ zeptám se raději. Potřebuju rozpustit ten nechutný svíravý pocit okolo žaludku.

„Půjdou do lágru a tam zkapou,“ praví bezcitně. Vypadá, že jim takový osud vysloveně přeje.

Mám, co dělat, aby ovládla obličejovou mimiku a nedala na sobě znát pocit zhnusení, který ve mně jeho slova vyvolala. Vzpomenu na slova těhotné Ruby: Až se staneš jednou z nich, budeš zavírat takové, jako jsme my. Měla pravdu. Jen jsem nečekala, že tak brzy.

„Co se mračíš?!“ povšimne si mého zachmuřeného výrazu. „Chci město čistý a bezpečný pro sebe a svou rodinu. Je na tom snad něco divnýho? Přistěhovalce sem nikdo nezval, přišli sami a znají zákony, které tu panují. Když je odvezeme za plot, vlezou sem hned zpátky. Jedině strach je udrží dostatečně daleko. Orben není pro všechny.“

Mechanicky přikývnu, i když se mi jeho slova příčí.

„Dneska sis vedla dobře, možná bych to s tebou mohl zkusit nějaký čas po svém boku,“ změní téma.

„Vážně?“ podivím se. Ruce se mi stále ještě trochu třesou a v břiše mi bublají protichůdné pocity. Včerejší den s Kulehem byl šedivý, nudný a jednotvárný. Dnešek naopak plný emocí. Plamínek je pěkný parchant, jenže alespoň něco dělá. Pokud jeho nabídku odmítnu, budu se ploužit po ulicích měsíce.

„Můj stálý parťák odešel k meziplanetárce a já nerad střídám lidi. Se mnou se ale maká, to si zapamatuj. Pokud budeš dávat pozor, můžeš se leccos naučit. Nebojíš se a to mě baví. Nesnáším ženský u stráže, ale tebe snesu. Tak se do zítra rozhodni.“

Váhám jen chvíli. Na jednu misku té váhy posadím šedivou nudu, stereotyp a následnou depresi, na misku druhou akci, která však v tuhle chvíli pořádně zacloumala mými ideály. Tuším, že vedle Kuleha a jemu podobných velmi rychle zhasnu a vyhořím. Ale vedle Plamínka…

„Nemám, co rozmýšlet. Chci poctivě pracovat, být užitečná, zasloužit si mzdu, kterou tady beru,“ otočím se k němu odhodlaně, i když mi srdce skáče v hrudi o sto šest.

Uznale pokývne a spokojeně se rozvalí na sedadle spolujezdce.

„Dobrá tedy. Zkusím to s tebou. Řeknu Ufarovi, ať tě se mnou píše do auta. Když se osvědčíš, ukážu ti, že i tahle všemi opovrhovaná práce má smysl. A když ne, hlídat ghetto s okrskáři můžeš vždycky.“

Má pravdu. Hlídat ghetto můžu vždycky. Ale mně se nechce. Neutíkala jsem ze slumu, abych trávila dny u jiného slumu. Naučím se řídit, a dělat tenhle džob, tak jak se má. Chce to však dokázat jednu věc. Udělat za minulostí tlustou čáru. Zapomenout na ni a stát se konečně plnohodnotným občanem hlavního města.            

 

***

 

„Ruce vzhůru, dlaněmi se opři o zeď, nohy rozkročit!“ dávám příkazy postarší kapsářce, v jejíž manšestrové mošně jsme našli okolo deseti peněženek. Žena je shrbená seveřenka s bílými vlasy, vrásčitou tváří a jedním okem slepým. Cítím, že se nás bojí. Klepe se a bez sebemenšího odporu poslechne, cokoliv jí přikážu.

Uplynuly už rovné tři měsíce a já si pomalu zvykám na novou práci po Plamelově boku. Zjišťuji, že tahle činnost má svoje rizika. Kromě toho, že člověk musí neustále dávat bacha, přináší i určitou moc nad osudy jiných. Je to pro mě nové a někdy mám co dělat, abych to ustála.

Dříve jsem to byla já, kdo se třásl strachy. Bála se vyhazovu, otcova bití, nebo toho že mě chytí. Dnes se mě bojí jiní. Ta moc je svinstvo, nese sebou nebezpečí zneužití. Svádí k překročení pravomocí. K tomu být zlý. Každý v sobě nějakou temnotu máme. Mnohdy se nedostane na povrch, protože není příležitost. Tady je příležitostí hodně. Hlavně v noci, když se nikdo nedívá.

„Dobře vy! Je skvělé vědět, že si stráž neživíme ze svých daní jen na okrasu,“ libuje si muž ve středních letech, sotva mu vrátím zcizené doklady. To on nás na zlodějku upozornil, když jsme si v bufetu kupovali vodu.

Jeho slova mě potěší, a naplní moje vyprahlé nitro tolik potřebným pocitem důležitosti. Konečně si připadám užitečná.

„Dobrá práce,“ usmívá se i Plamínek, poté co zjistí, že je žena kromě krádeží hledaná za pašování drog v tělních otvorech a napomáhání ke kuplířství. „Už dlouho jsem neměl tak šikovnýho parťáka.“

Usměju se. Mám pocit, jako kdyby můj beznadějný život získal smysl až po jeho boku. Vzpomínka na Horta vedle něho pomalu bledne. Už si ani pořádně nevybavím obrysy jeho tváře. Místo jeho smutných šedomodrých očí, se blýskají uhlově černé Plamelovy.

Trávíme spolu hodně času. Probíráme leccos a já pomalu přejímám jeho názory za své. Jinak to ani nejde. Neřadí se k lidem, kterým jde odporovat. Jeho svět má ostře ohraničené mantinely a svou nekompromisní povahou udává směr. Není tak těžké se tomu podvolit. Snad poprvé v životě nemám problém někoho respektovat. Plamínek mi nic neodpustí, ale sobě taky ne.  

 „Naším úkolem je ukázat lidem, že městská stráž není jen banda zašíváků vybírajících pokuty za parkování a nedodržování rychlosti, ale nepostradatelná organizace zajišťující ve městě pořádek,“ klade mi na srdce a mě nezbývá než souhlasit. Rozumím tomu, proč se povyšuje nad ostatní kolegy, kteří se snaží strávit směnu někde v chládku - skrytí před očima veřejnosti. Sdílím jeho opovržení nadřízenými, jež se více než o bezpečnost města starají o výši odměn plynoucích z kasy magistrátu. Souhlasím s otevřeným nepřátelstvím k náplavám z Bellanu 2, kteří čím dál více zatěžují finanční systém Orbenu a jejichž ghetta se rozrůstají okolo jako plíseň ve vlhkém sklepě.

Dokonce už i chápu, proč jsou přistěhovalci z okrajů takový problém. Do města se často dostanou, jelikož někdo zneužil jejich důvěřivosti. Když je pak přestane potřebovat, zbaví se jich jako hadru, co vyšel z módy. Oni pak živoří coby bezdomovci, stávají se závislými na alkoholu nebo drogách a dopouštějí se drobné kriminality. Pro nás pak znamenají práci.

 

„Zítra mi bude třicet. Rád bych tě pozval na oslavu do svého domu,“ poznamená Plamínek, když ženu zanecháme v cele předběžného zadržení.

„Vážně? Tak to děkuju, ráda se stavím,“ pokývnu potěšeně. Zatímco od ostatních si drží odstup, mě kdoví proč přijal. Nemůžu říci, že z toho nemám radost. Mám a velkou.

„Nepůjde o nic velkého, jen malá grilovačka v rodinném kruhu.“

„Bude mi ctí poznat tvoji rodinu.“

„Je to taková obyčejná rodina,“ svěsí ramena. V jeho hlase zazní zklamání.

Trochu mě to zarazí.

 

***

 

Dalšího dne stepuju před malým domkem se zahradou a ve zpocených dlaních svírám zdvořilostní láhev červeného. Zvědavě pozoruju pečlivě zastřižený živý plot, posekaný trávník a příjezdovou cestu, roubenou několika košatými oleandry. V hranatých truhlících pod okny čechrá podvečerní vánek květy bílým petúniím.

Stisknu zvonek a nejistě se rozhlédnu po okolí. Zničehonic na mě padne smutek. Tohle místo je opravdový a skutečný domov. Domov jaký já jen stěží vytvořím. Není s kým a pochybuju, že někdy bude.

Ozve se zarachocení klíče a dveře se otevřou. Stojí v nich Nizirka v batikovaných šatech s poněkud kulaťoučkou postavou a dolíčky ve tvářích od úsměvu. Za zády jí vykukují dvě děti. Starší, nakrátko ostříhaný chlapec a tmavovlasé děvčátko s vlnitými vlásky. V buclatých prstících svírá uháčkovanou panenku. Zatímco kluk je postavou i výrazem tváře celý táta, holčička vypadá jako zmenšená kopie své matky.

„Jmenuju se Alba a tohle je Yawor a Baruna,“ podá mi kyprou pravici. Má teplou, hřejivou dlaň.  Ucítím mozoly pracovitých lidí.

 Usměju se.

„Těší mě, já jsem Gana.“

Plamel se mezitím ochomýtá okolo grilu a otáčí maso, aby nezčernalo. Na sobě kostkovanou zástěru, na nohách sešlapané trepky.

Pobavím mě to. Neznám ho tak.

„Ahoj. Rád tě vidím,“ pokývne mi na pozdrav a potře škvířící se vepřové ochucenou čalamádou.

„Máš krásnou rodinu i domov. Jsi šťastný muž,“ vydechnu okouzleně.

Nekomentuje to a otočí se směrem k ohništi.

„Dáš si něco k pití?“ zeptá se Alba, která po těch slovech celá zazáří.

„Pivo?“ pokrčím rameny.

„Skočím pro něj do sklepa,“ nabídne se malý Yawor a vyrazí po trávníku k domu. Zakopne však o rozvinutou hadici a dopadne loktem na obrubu chodníku. Z kloubu se mu vyřine krev. Zatne však zuby a nebrečí.

Otec mu spokojeně pokývne.

Je poznat, že ho vychovává k obrazu svému. Chlapec vypadá jako jeho věrná kopie. Štíhlý s tmavýma jiskrnýma očima. Na sobě má maskáče s kapsami a černé tílko. Přesně takhle chodí oblečený Plamínek na střelnici nebo do posilovny. I já si oblékla kapsáče, i když modré. Nic jiného můj šatník ani neobsahuje. Klučičí vizáž mi zůstala i tady v hlavním městě.

Alba má na sobě volné, podomácku obarvené šaty. Stejně jako její malá dcerka.

 „Chci pro ně bezpečnej svět,“ cukne hlavou k dětem Plamel. „Čistej! Bez smraďochů a Bellanů. Bezpečný ulice, hřiště i parky. Nikdo jinej než my, se o to nepostará,“ zadrmolí. Je poznat, že už má trochu upito.

Přikývnu. Chápu ho a rozumím mu. Za rodinu, jako je ta jeho, se vyplatí bojovat.

„Pojď, posaď se a ochutnej ovocný dort,“ změní Alba směr diskuze. Vycítím z ní, že podobné řeči nerada slyší.

Nenechám se dvakrát pobízet a usednu za lakovaný stůl z dubového masivu. Veprostřed se vyjímá parádní cukrárenské umělecké dílo. Velký několikapatrový dort plný ovoce, želé šlehačky a malých figurek vymodelovaných z marcipánu do tvaru jejich rodinky. Na vrcholku trčí velká nazdobená třicítka.

„To je nádhera, to ty sama?“ vyvalím oči.

„Ano,“ pokrčí skromně rameny Alba. „Jsem ráda, že to alespoň někdo ocení.“

Pozvednu obočí.

„Yawor se spíš ošklíbá, že od té doby co se oženil, sotva dopne opasek, který nosíval u Legie. Nepatří zrovna k mužům, kteří ocení ženskou práci,“ praví kysele. „Někde uvnitř ho pořád mrzí, že musel armádu kvůli rodině pověsit na hřebík.“   

„Byl jsi u Vesmírný Legie?“ zamrkám překvapeně. Nikdy jsme se spolu o minulosti nebavili. On nekladl otázky ohledně té mojí a já mu to taktně oplácela.

„Ano. Přihlásil jsem se dobrovolně. Dotáhl jsem to až na kapitána. Pomáhal jsem tenkrát potlačovat lokální potyčky na Bellanu 1, ještě než se rozhořely v tuhle proklatou válku. Díky tomu vím, jací jsou Bellani zákeřní parchanti. Nemají koule postavit se člověku čelem, vymýšlejí zákeřné pasti, kladou miny. Kradou technologie…“

„Nechceš toho nechat,“ zvedne hlas jinak mírná Alba.

„Mám pravdu. Kdyby to tam tehdy UNIE srovnala se zemí, nemuseli se nám tu dneska potulovat ty zelený huby.“

„Nemluv takhle před dětmi.“

„Plamínek si lokne piva a rozvášní se. „Mohl být klid, kdyby ty bellanský smraďochy někdo včas sejmul. Ale UNIE tehdy neudělala nic. Kravky z humanitárních neziskovek, co o skutečným životě ví akorát kulový, brečely, že Bellani jsou taky lidi. Mávaly vlaječkama, přebarvovaly se na zeleno. A pindaly do všech médií, že nemáme právo, je zabíjet na jejich území, když je to jediné, co jim zbylo a nemohou se odtud dostat. Tak jsme odešli. Chvíli se tvářili, že budou sekat dobrotu a my jim to sežrali i s navijákem. A výsledek máš dneska tady. Bellan 2 hoří a o ty zelený žebráky se musíme starat my.“

„Utíkají před válkou.“

„Před válkou, která nemusela být…“

„Pomáhat bližním je naše povinnost.“

„Naše povinnost je ochránit naše děti a rodiny, ne se starat o cizí přivandrovalce,“ uzavře Plamínek debatu a jedním hltem vyprázdní sklenici až na dno.

Nezbývá mi než s ním souhlasit. Sice žádnou rodinu nemám, ale chápu, že on chce ochránit tu svoji.

„A co když my jednou taky budeme potřebovat pomoc?“ položí otázku manželka.

Plamel jen něco vztekle odsekne, protočí oči a významně se na mě podívá. Zřejmě hledá pro svůj názor oporu.

Paráda, přimotala jsem se do manželské hádky. Vůbec nevím, jak na to zareagovat. Chápu postoje obou. Yawor se dennodenně setkává s problémy, které přistěhovalectví sebou přináší. Musí ho řešit, je to jeho práce. Dělá ji proto, aby jeho rodina mohla zůstat v bezpečí. V bezpečí, díky kterému se do kontaktu s problémovými osobami nesetkávají. Alba neví, jak smrdí ghetto a čeho všeho jsou schopni lidé, kteří se ocitli v životní pasti. Je to mírná žena, co to s ostatními myslí dobře.

A Plamínek nekompromisní muž, který se nepřizpůsobuje a jak s ním někdo nesouhlasí, přestává ho mít rád

---