Výškové vzpomínky

Nadechnu se čerstvě posekané trávy a sleduju zapadající slunce. Pohled mi padne na modrý a zelený sud. Na ten první mě postavila babička, ten druhý je plný vody, a taky všelijakých neduhů. Brr. Vzpomínám si, jak jsem se tehdy bála, babičce tý jsem věřila vždycky! Byla jako skála, o kterou jsem se mohla opřít.

               „Řekni mi co vidíš,“ ptala se mě zatímco jsem stála na sudu.“

               „Branku, strom, keř, Bobíka, vosuuu! Babi vosáá. Prosím dolů!“ To léto jsem měla hrůzu ze všelijakého hmyzu. Dnes už se bavím tím, když mi vosa odnese kus šunky. Mám pocit, jako bych tu potkala své staré já. Tehdy jsem měla před sebou první třídu, teď mě čeká čtvrtá. Čas nezastavíš, říkávala babička. To sice ne, ale znám způsob jak se vrátit na chvilku zpět. Vyšplhám na strom. Na ten, ze kterého vždycky tekla smůla a sestřenka mi říkala, ať ochutnám, že je z toho parádní žvýkačka. Neochutnala jsem. I když měla pravdu.

               Jo, tehdy ses měla, žádný starosti. Teď už víš, co škola obnáší! Pomalu se usadím, tak abych nespadla a zavřu oči. Jsem tady a teď. Cítím voňavou trávu, horkost slunce, kůru, smůlu na rukách, klid a mír. Co bude, to bude. Teď jsem na stromě a to mi stačí!