Gana XIV.

„Poslední dobou s i s Albou vůbec nerozumíme,“ poznamená Yawor, když spolu o noční vyjedeme na kopec Réval. Je to asi nejvyšší místo ve městě a za dne se stává oblíbeným cílem rodinných výletů. Díky tomu se vrcholku nachází parkoviště, bufet a několik hřišť. Občas se tu v  dřevěném atriu uprostřed noci schází fetky a rozdělují si svůj lup, který nakradli dole ve městě, aby měli na dávky. Dneska tu však nikdo není. Jen my dva.

Odstavím vozidlo a vypnu motor, jen rádio nechám tlumeně hrát. Je odtud nádherný výhled na centrum. Tak blyštivé a magické v záři potulujících se měsíců. Nazair jich má dvanáct, my však vidíme jenom šest. Další se nachází na druhé polokouli.

Zatímco dole jejich záři stírá světelný smog, tady úžasně vynikají. Každý z nich se od hvězdy odráží jiným způsobem. Dva jsou v úplňku, ale čtyři další vytváří srpky menší než půlměsíce.

„To je mi líto,“ otočím se k němu. Tmavé oči se mu odráží od rozsvícené palubky a výrazně se lesknou.

„Nemusí, jsme každý jiný. Jen si to uvědomujeme až teprve teď. Alba je tak měkká a až dětinsky idealistická. Vůbec nezná život. A já cítím, jak vedle ní měknu taky. Jsem jako sulc, pudink nebo želé. Nenávidím to. Všechny ty její dorty, bábovky, knedlíky, omáčky. Když jsme žrali na základně energetický gely, bylo mi daleko líp.“

„Já rodinu nemám. Nevím jaké to je,“ skousnu si kůžičku na malíčku. 

„Jsi tak svobodná, nespoutaná. A pevná,“ dotkne se letmo mojí paže. Je léto máme jenom trička. V jeho hlase postřehnu stín závisti.

„Jsem sama, a tak cvičím, abych se nějak zabavila.“

„Nikdo tě nepotřebuje.“

„Právě,“ zamračím se.

„Mě potřebuje pořád někdo. Abych sestavil botník, přivlekl nákup z obchoďáku, dovezl malýho na trénink. Alba ani neřídí. Bojí se toho. Bojí se všeho.“

Ještě nedávno jsem se bála řídit taky, takže raději mlčím.

„Hnusí se jí zbraně a myslím, že i moje práce.“

„Kdyby ses jí hnusil, ta ti nedělá tak krásný dort.“

„Neříkám, že se jí hnusím přímo já. Spíš to, co dělám. Má úplně jiné názory. Je to tak naivní. Vůbec není schopná vidět realitu,“ poposedne nervózně a pak se mi dlouze zadívá do očí. „Poslední dobou mám pocit, že žiju, jen vedle tebe.“

Zamrkám. Tak nějak nevím, jak si to vyložit. V malé prostoře zhoustne vzduch.

„Když odešel můj parťák k meziplanetárce, myslel jsem, že je to konec. Že už budu střídat jen samý lůzry, který mi polezou do prdele, aby se dostali do auta. Jenže pak ses objevila ty. Tak nadšená a odhodlaná, před ničím necouvnout. A nejednou mě práce zase baví. Můj svět opět funguje,“ propálí se mi tmavé blesky až na dno duše.

Chci něco říci, ale nevyjde ze mě žádný zvuk. Místo toho jen překvapeně otevřu pusu.

Zničehonic ucítím na krku pár letmých doteků jeho chladných prstů a v pootevřených ústech jeho jazyk.

Má suché rty a nekompromisní přístup.

Vstoupí a odmítá odejít. Druhá ruka se mi ocitne ve výstřihu. Zabloudí pod sportovní podprsenku a stiskne. Ví kam sáhnout, stejně jako když někoho prohledává.

Proti mé vůli mi unikne slastný sten. Najednou jsem měkká já.

Můžu se bránit, ztropit scénu, udělat bordel, ale místo toho se tomu podvolím. Na sebeobranu nemám dost sil. Nebo sebevědomí?

„Já ale nechci děti,“ hlesnu, když mi umožní na chvíli se nadechnout. Bojím se těhotenství jako čert kříže. Navíc za těchto okolností.

„Neboj se, není mi patnáct,“ zavrtí hlavou, jako co si to o něm myslím. Oči se mu lesknou, působí, jako kdyby měl horečku.

Zmáčkne čudlík, sedadlo odjede dozadu a sklopí se. Převalí se na mě. V klíně ucítím tlak.

Jeho prsty mi pomalu rozepínají opasek a jazykem už zase bloudí…

Nikdy jsem neměla muže. Až dosud jsem si od nich držela odstup. Vědomě je od sebe odpuzovala.

Tohohle jsem přitáhla, aniž bych něco takového měla v úmyslu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že někdo jako on může chtít zrovna mě. Že ten, který si na pravidlech tolik zakládá, je najednou bez skrupulí poruší.

„Tvojí ženě to ublíží,“ napadne mne náhle.

„Ty jí o tom snad povíš?“ ušklíbne se, když mi rozepíná kalhoty.

„To v žádným případě.“

„Tak proč by jí to mělo ubližovat,“ stáhne mi je ze stehen spolu s kalhotkami.

Nasadí si ochranu a najednou je uvnitř.

Zabolí to.

Pak začne hřát.

A pak…

Zavřu oči.

Podvolím se.

Přijmu to.

Nechám nás prolnout v jedno. Přizpůsobím se jeho pohybům.

Jsem přizpůsobivá holka z pobřeží.

 

***

 

Od chvíle, kdy se to stalo, se náš vztah nenávratně promění. Už nehledáme činnost, ale místo, kde si to udělat bez nežádoucích zraků veřejnosti. Makáme ve dne a noci se promění v hřiště naší sexuality.

Plamínek jako, kdyby se mě nedokázal nabažit. Vyhledává každou volnou chvíli, kdy nemáme žádné oznámení, a pak si mě bere. Když je po všem, jeho oči září. Vypadá jako malý kluk, kterému půjčili jeho oblíbenou hračku. Teď konečně smí. Sundat masku, vypadnout z role starostlivého otce, být sám sebou.

„Cítím se s tebou perfektně,“ poznamená dnešní noci.

Už to trvá dva měsíce. Zvykla jsem si, stalo se to součástí mého života. Začala se na to i těšit.

Jsou dvě hodiny po půlnoci a město už dávno chrní. Vedle opuštěného parkoviště s tichým šuměním protéká Orba. Léto pomalu končí.

„Děláme něco zakázaného, něco co se nesmí,“ poznamenám.

„Právě. Víš, on manželský sex je strašná nuda. Ty to neznáš a buď ráda. Člověk si vezme ženskou, co kdysi byla úžasná kočka. Měla odvahu. A nakonec má vedle sebe žok sádla, co odmítá sex. Prý únava, bolesti, hlavy. Spousta práce okolo dětí. Starosti, které zajídá sladkým...“

„Máš krásnou rodinu, važ si toho,“ zamračím se.

„Ty na Albu nežárlíš?“ podiví se, v hlase mu zazní náznak zklamání.

„S Albou žiješ, se mnou šoustáš. Tvůj skutečný život patří jí.“

„Nevadí ti to?“

„Je snad důležité, co mi vadí?“ podívám se na něj s úsměškem.

„Zajímá mě, co si myslíš,“ odtáhne se.

„Co si myslím? Myslím si, že jsi šťastný muž, co má krásný dům, zdravé děti a hodnou ženu. Jen se v tom tak trochu nudíš. Jsi člověk, který něco takového docení, jen kdyby o to přišel. Tvoje rodina tě má přes den a já v noci. Tak jsi nastavil pravidla. Ty vždycky nastavuješ pravidla.“

„Oceňuji, že ty pravidla respektuješ,“ pokývne.

Nic jiného mi nezbývá.

 

***

 

Dalšího dne na noční dostáváme jeden z nejméně oblíbených úkolů. Vartovat v okolí přistěhovaleckého slumu a dohlížet nad bezpečím uvnitř i venku. Zorba si zřejmě povšiml, jak často naše vozidlo postává na opuštěných místech a rozhodl se tomu učinit přítrž.

 Dopraví nás tam těsně se soumrakem a zanechá naši dvojici poblíž bellanských příbytků.

Chvíli se couráme venku, ale pak vstoupíme dovnitř. Zamračeně nasaju vzduch. Důvěrně známý pach moči, výkalů, kazících se zbytků a nevyvezeného odpadu mě zaštípá v nose. Bloumáme s rukama v kapsách mezi improvizovanými ubikacemi, které si tu nevítaní hosté z nouze smontovali. Někteří mají stany, jiní jen jakési brlohy sestaveného ze všeho možného. Stmívá se a noční oblohu rozblikají první hvězdy. Ruch v táboře se pomalu zklidňuje a skrz vypnuté přístřešky se začíná ozývat pravidelné chrápání.

„Člověk maká celej rok jak vzteklej a za odměnu dostane hlídat tenhle bordel,“ mračí se Plamínek jako bouřkové nebe. „Dělat tuhle práci poctivě se vůbec nevyplatí. Beztak naše odměny zase vyžere vedení,“ nakopne vztekle zmačkanou plechovku, až přeletí prašnou cestičku.

Přikývnu a chci něco dodat, když si povšimnu rozruchu na opačné straně slumu. K protějšímu oplocení přijede několik džípů, ze kterých vyskáčou muži skrývající obličeje v černých maskách. Každý zažehne několik Molotovů a vrhne je mezi vypnuté plachty. Ty po chvíli vzplanou.

„Do prdele,“ zakleje Plamel.

„Kdo to je?“ hrkne ve mně.

„Nejspíš jedno z těch radikálních hnutí, kterých se teď všude líhne jak v drůbežárně kuřat. SMRT BELLANU si myslím říkají.“

„Musíme zavolat posily a taky hasiče!“ vyhrknu rozrušeně.

„Alespoň něco dělají, na rozdíl od vlády, která trčí až po kotníky v unijní zadnici,“ dá jasně najevo na čí je straně.

„Cože?“

Z pod hořícího plastu začínají vybíhat vyděšení Ballani. Umělá hmota se velmi rychle stává nebezpečnou pochodní. Připéká se jim k zelené kůži a vytváří ošklivé popáleniny. Radikálové nasednou do džípů a urychleně opustí dýmící žároviště. Až teprve teď stiskne Plamel tlačítko vysílačky.

„Požár v jižní části areálu stanového tábora D7. Opakuji. Požár v jižní části areálu stanového tábora D7…“

Já mezitím vytáčím číslo tísňových linek. Z protější strany se ozývá čím dál více vyděšených hlasů a výkřiků bolesti. Rve to uši. Toužím si je zacpat a utéci odtud. Místo toho se vydám směrem k neštěstí.

„Počkej, nic ti neuteče,“ chytne mě Plamel za rameno.

„Co?“

„Naše práce není zachraňovat, ale dohlížet. Záchranu přenech jiným.“

„Člověk by měl pomoci, když může,“ vytrhnu se mu. Nedaleko zahlédnu malého chlapce, jehož tmavé oči mě zaujaly při příletu. Pláče a vypadá zmateně.

„Člověk by měl pomoci lidem,“ nesouhlasí Yawor s důrazem na poslední slovo.

Zmateně na něho pohlédnu. Až dosud byl mým velkým vzorem, nyní se však otřesu odporem.

Ani já nesouhlasím s dotacemi na bellanskou zaměstnanost, taky mi vadí, že při získání práce dostanou vždycky přednost. Z druhé strany tady trpí a umírají. Abstraktní dav získává obrysy konkrétního neštěstí.

Chlapec kulhavě utíká před rozšiřujícím se žárovištěm, které se rozrůstá bleskovou rychlostí. Vystrašeně křičí nějaké slovo, nejspíš jméno jednoho z rodičů.

Stisknu zuby a vydám se mu na pomoc. Vyvolá vzpomínku na malého synovce Japa. Je to jen pouhé dítě a děti nemohou za válku.

Vylovím z kapsy plátěný kapesník, poleju ho vodou z petlahve, kterou jsme na noc dostali sebou a obmotám si ho okolo dýchacích cest. Plast hoří a zanechává v ústech nahořklou pachuť. Do tmy šlehají vysoké plameny a teplota se nehezky zvyšuje.

Vzpomenu na vyprávění o Jednookém, který celé tohle peklo ze msty rozpoutal. Najednou mi nepřijde jako hrdina, ale sprostý zločinec, zodpovědný za neštěstí mnohých.

„Kde máš tátu?“ doběhnu k chlapci. Do ucha nahodím sluchátko a aktivuji překladač v přední kapse taktické vesty.

„Tttt…tam…“ ukáže hoch. „Šel jsem čurat,“ dodá na vysvětlenou, proč se nachází na druhé straně tábora než šlehající plameny. „Táta říkal, ať chodím do budky,“ zkroutí malá zelená ústa, do smutného šklebu. „Nechtěl, aby nám to smrdělo u stanu jako na záchodě,“ zalijí se temné vypoulené oči slzami.

Sevře se mi žaludek. Místo na něž ukazuje, se stalo ohniskem celého požáru.

Zpod černých, škvařících se celt a igelitových krytin je slyšet nelidský řev. Výztuhy se zhroutí a oheň se propadá dovnitř.

Zacloním si oči a namířím tím směrem baterku. Z tavené umělé hmoty vylézá nějaký muž. Bellan. Pokožku má ošklivě popálenou. Místy se mu na ní nafukují obrovské puchýře. Bolestný výraz v jeho tváři vyjadřuje utrpení blízké šílenství. V dlouhých téměř hmyzích pažích svírá zčernalé bezvládné tělíčko.

To už se nám však do uší zařízne houkání hasičských a policejních sirén. Mezi nimi se prokmitávají lékařské vozy. Nad hlavami nám začnou bzučet vznášedla několika známých komerčních stanic.

„Bráška,“ zašeptá chlapec a prstem ukáže směrem k popálenému muži.

Polknu. Vypadá to, že děťátko je mrtvé. Udělá se mi špatně od žaludku, v ústech ucítím kyselé trávicí šťávy. Periferně pohlédnu na svého kolegu. Ve tváři se mu nehne sebemenší emoce. Vše pozoruje chladným, nezúčastněným pohledem. Možná, že se uvnitř i trochu usmívá.

Je mi z něho na zvracení.

„… a tatínek,“ začne kluk kroutit obličej k pláči, sotva jeho očka přivyknou na kužel jasného světla a on spatří tu čirou hrůzu.

„Nechoď tam,“ chytnu ho za mikinu. Plameny se postupně šíří a tábor se proměňuje v nebezpečnou hořící zónu.

„Musím!“ vyhrkne a snaží se mi ze všech sil vytrhnout.

Yawor protočí panenky a pozvedne oči v sloup. Dává mi jasně najevo, že oč se snažím, nemá žádný smysl.

Naštěstí mezi planoucí celty začínou dopadat první proudy vody usměrňované hadicemi orbenských hasičů. Okolí zahalí hustá mlha a neskutečný puch.

Záchranáři v plynových maskách se do té mlhy noří a vyvádějí z ní zmatené a zraněné Bellany, kteří se ještě nestihli zorientovat, v tom co se tu tak náhle událo. Většina z nich spala a po probuzení se dostávají do šoku. Řvou bolestí, křičí o pomoc. Mnozí jsou naprosto hysteričtí a odmítají spolupracovat.

Když přivedou otce malého bellanského chlapce, v očích má slzy a podivně nepřítomný výraz. Sotva mu však z náruče chtějí vzít bezvládné miminko, začne se s nimi rvát. Odmítá ho pustit z křečovitého sevření, nevěří jim. V jeden moment se shýbne k zemi, sebere poměrně těžký kámen a vrhne ho po nejbližším z doktorů. Nehezky to cvakne a muži se zpod masky vyvalí krev.

To probere Ywora z letargie a hmátne po elektrickém obušku. Zmáčkne tlačítko a z tyče odlétne několik jisker. Bleskový výboj zasáhne popáleného Bellana do prsou. Ten zavrávorá a bezhlesně se sesune k zemi. Z úst mu vypluje pár drobných bublinek.

Kluk to vystrašeně pozoruje. Nechápe, co se to s jeho tatínkem tak náhle stalo. Začne řičet jako smyslů zbavený. Cuká sebou a snaží se mi vytrhnout. Když se ho pokouším uklidnit, zatne mi své drobné, ale velmi ostré nehty, podobné ptačím drápům, do kůže.

„Jste zlíííí!“ zaječí. V očích se mu mísí strach s bezmocným vztekem.

Pokusím se ho k sobě přivinout a uklidnit, ale vyškubne se mi a vyrazí ke zhroucenému tělu.

„Ještě si myslíš, že si zaslouží naši pomoc?“ uslyším za sebou výsměšný Yaworův hlas.

„Jsou na dně, bojí se. Copak to nevidíš?“ otočím se k němu rozčileně. Uvnitř zuřím. Jak jen může být tak bezcitný?

„Je to lůza. Nevděční paraziti, kteří nám můžou ještě pěkně zavařit,“ máchne pravicí ke zraněnému záchranáři. Pak mě uchopí za ruku. Z malé ranky po chlapcových nehtech si klestí cestičku první krůpěje tmavě fialové krve.

„Mají strach,“ vytrhnu se. Vzpomenu si na povodně u nás doma. Ty emoce byly totožné.

„Chybí jim úcta a je jen na nás, abychom je ji naučili.“

Jen nevěřícně zavrtím hlavou.

„Co jsi to proboha za člověka?“

Chvíli mě mlčky pozoruje a čím dál více se mračí. Cítím, jak v něm roste zloba. Je to poprvé, co jsem se mu postavila na odpor.

„Myslel jsem, že nás uhnětli ze stejného těsta, ale mýlil jsem se. Jsi slaboška jako moje žena, co sotva vidí děcko, hned je naměkko,“ odplivne si.

„Jsi hajzl! Bezcitná odporná zrůda, která nemá s člověkem nic společnýho!“ zasyčím nenávistně. Vidím rudě. Tuším, že včera jsem byla v autě naposledy a s naším vztahem je konec. Yawor jakýkoliv odpor bytostně nesnáší. Je mi to jedno. Ti lidé tady potřebují pomoci. A je šumák, že jsou odjinud a zelení. Že nám díky špatně nastavenému systému berou práci. Nemůžu je v tom nechat.

---