Pavučiny-ukázka z právě vydané knihy

Netušil, jak dlouho takto ležel. Náhle procitl a prudce se posadil. Musel mít mikrospánek. Venku panovala hluboká noc a když měsíc zakryla mračna, nebylo vidět ani na pověstných pár kroků. Odložil oblečení na židli a ponechal si jen košili. Zalezl pod přikrývku a pokoušel se znovu usnout. Jenže před jeho očima stále a dokola defilovaly hrůzné výjevy, kterých se nemohl zbavit. Jolana umírající mu v náručí. Milan na oprátce, odmítající zemřít. Joachim, kácející se k zemi po úderu Brisovy sekery. Ohnivá exploze a zoufalý nářek Kristýniných dětí pronikající až do morku kostí. Zacpal si uši, jako by to mohlo pomoci. Zvuky pocházely z jeho hlavy, nebylo úniku.

Neměl ponětí, kolik je hodin. Mohl rozsvítit a kouknout na hodinky, ale nechtělo se mu. Nechtěl narušit tmu, jež ho ukrývala. Cítil se přetažený, unavený, potřeboval spánek jako sůl, jenže ten stále nepřicházel. Zaslechl tiché zaťukání. Že by měl halucinace? Posadil se na posteli. Ťukání se ozvalo znovu. Tiše se přikradl ke dveřím.

„Kdo je?“

„To jsem já… Anna Marie,“ zaslechl plačtivý hlásek.

„Stalo se něco?“ ulekl se.

„Můžu na chvilku dál?“

„Moment.“

Po hmatu hledal trenky, naštěstí ležely na zemi hned u postele. Navlékl si je a otočil zámkem.

„Nemůžu usnout,“ řekla dívka nešťastně.

„To já taky ne. Kolik je hodin?“

„Nevím. Nedívala jsem se,“ špitla.

Slyšel, jak tápe ve tmě, až rukama narazila na pelest. Postel zavrzala pod její vahou. Posadil se vedle ní. Měsíc vykoukl zpoza mraků a stříbřité světlo proniklo oknem dovnitř. Přitiskl se víc ke stěně a uvolnil jí místo na lůžku.

„Ty jsi nebyla s Henriettou?“

„Jo. Byla. Jenže ona už dávno spí. Já pořád ne.“

„Je ještě někdo venku?“

„Ten hasič. Spí. Také jsem zahlédla Brise. Musel mne vidět, ale neříkal nic.“

„Je mi to líto.“

„Copak, Martine?“

„Co jsi prožila. Je to hrozné.“

Položila mu hlavu na rameno. Popotáhla.

Nevěděl, co má říct. Trýznily ho vzpomínky, chtěl nešťastné dívce pomoci, ale nic ho nenapadalo.

„Martine?“

„Copak?“

„Můžu u tebe zůstat… jako až do rána? Třeba pak usnu. Hrozně se bojím.“

„Klidně můžeš. Budu tě chránit. Co to kecám, chrání nás Ludvík s Brisem, a taky Filip a Majerová… Sám stejně neusnu, ale když ti to pomůže.“

„Jsi hodnej.“

Mraky vnořily pokoj zpátky do temnoty. Zaslechl šustění šatů. Něco měkce spadlo na podlahu. Zavrtěla sebou a pak se položila na postel. Zachumlala se do přikrývky. Opatrně si lehl vedle ní. Srdce mu bušilo. Prožíval zvláštní pocit. Cítil její štíhlé tělo hned vedle sebe. Pohnula se a chodidla mu opřela o lýtka. Měla je chladná, jako by prošla mrazákem.

„Bude to dobrý,“ pronesl frázi, kterou sám z duše nesnášel.

Otočila tvář k němu. „Ty tomu věříš?“

„Věřím,“ pronesl nepřesvědčivě.

„Kde jsi?“ ptala se.

„Tady.“

Natáhl ruku a setkal se s její dlaní. Vklouzla blíže k němu. Její prsty na své tváři, jemné, nesmělé. Jako kdyby zkoušely, co si mohou dovolit.

„Obejmeš mne?“

Dotkli se tvářemi. Měla ji zvlhlou slzami. Pohladil ji po vlasech a ona se k němu vděčně přitulila. Sevřela ho pažemi kolem krku. Cítil, jak ho přemáhá vzrušení. Nemohl mu zabránit. Jak dlouhý čas uplynul, když se miloval s Jolanou, jeho jedinou vyvolenou. Jenže touhy se nedají potlačit, nikdy ne na dlouho. Párkrát si ulevil sám, pokud se měl kam uchýlit. I když se kvůli tomu styděl, připadalo mu to nepatřičné ke své zemřelé lásce.

„Martine,“ pronesla něžně a dlaní mu čechrala vlasy. Cítil její dech. Dělila je jen tenká přikrývka. Pokusil se od ní trošku odtáhnout, aby si nevšimla… Jenže ona se přitiskla ještě pevněji. Dotkl se jejích ramen a sklouzl níž na záda. S úžasem zjistil, že nemá tričko.

„Martine,“ šeptala a zkoumala prsty jeho tvář, nos, víčka. Dlaň měla hebkou jako motýlí křídla, klubající se z kukly ven, zkoušející, co dokážou. Probouzející touhu. Připadal si, že je ve snu, že se z krajiny hrůz přenesl do něčeho tak prchavého, krásného, že se musí ihned rozplynout. To není skutečné, to přece nemůže být skutečné. Zešílel z těch hrůz? Nebo se něco stalo a on umřel, aniž by o tom věděl? Je tohle ráj?

Hladili se navzájem, nesměle, něžně, jako když zkoumají neznámou krajinu a neví, jak daleko se mohou pouštět, aby se v ní neztratili. Promnul mezi prsty její ušní lalůček, zdobený malou náušnicí. A pak, přitahováni onou kouzelnou gravitací, která unáší city do kouzelné krajiny rozkoše, se políbili. Nejprve krátce, nesměle, nevinně, pak se vzrůstající touhou, kterou nelze zastavit, stejně jako horskou bystřinu nezadržitelně si razící cestu do údolí.

Líbal ji, jazykem zkoumal nitro jejích úst. Od chvíle, kdy se miloval s Jolanou nic takového nezažil. Nahmatal holé ňadro a jemně je promnul. Zaslechl, jak touhou zasténala. Už mu bylo jedno, že poznává jeho vzrušení. Přikrývka zlehka sklouzla na podlahu. Jako by se stávali jedním rozechvělým, po lásce prahnoucím tělem v rozvráceném světě. S neobratností, ale o to větší vášní nezkušených milenců.

„Martin,“ zašeptala znovu, ve chvilce, kdy se jejich ústa na kratičký okamžik vzdálila. „Martin.“ Líbal ji znovu a znovu, vášnivě, vychutnával dotyky jejího štíhlého těla. Laskal její ňadra, a pak sklouzl rukou k pupíku a níž. Narazil na lem kalhotek.

„Chviličku,“ zašeptala a schoulila se. Lem zmizel a jemné prádlo sklouzlo na podlahu. Mazlili se. Kňourala jako malé kotě, které touží být laskáno. Slyšel její dech u svého ucha a cítil, jak mu dychtivě dlaní vnikla do trenek a stahuje mu je níž a níž. Vmžiku leželi úplně nazí v propletenci těl. Neobratně, ale s o to větší dychtivostí zkusit nepoznané mu hladila penis. A pak explodoval.

„Promiň.“ Pokoušel se rukou setřít mazlavou vlhkost na prostěradle.

„Nemáš za co,“ zavrněla a stulila se mnu do náručí. Snažil se zamaskovat stopy svého selhání.

„To nemusíš. Já vím, co to je,“ řekla něžně a kousla ho do ucha. Znovu ji k sobě přitiskl. Sáhla mu tam dolů a vyvolala další nával touhy. Prozářil jejich vnitřní svět. Chmury odlétly v dál jako stíny noci při rozbřesku. A pak se doopravdy pomilovali.

---