Byt

Ozubená kolečka se přelévala po ruce sem a tam a hledala chybějící svaly, doplňovala ocel a kov necitelným dotykem a pohybovala zbytky prstů a tyhle prsty chytili skleničku plnou rozzuřených šílených plamínků, co pálí v krku a nikdy nepálili na správném místě, nikdy neroztavili kov, který pomalu nahrazoval Viselce, a Viselec nikdy neplakal, nikdy neronil slzy a nechával si je hamižně na povrchu očí a zakrýval duhovky tekutou záclonou, schovával se a schovaný popíjel vodku s džusem, co nepálila na správných místech. Usrkával ve starém pokoji plném plakátu prožraných parazity a stejně starých křesel postavených před společenským stolkem, usrkával a položil skleničku na oprýskané dřevo, rozevřel prsty a nechal jí stát, a s každou vteřinou se po milimetrech rozlézal kov a ustupovalo maso, kdysi ho ve věznici nakazili dozorci upraveným virem pro neposlušné a tohle byl důsledek, ztráta hřejivého doteku a duše, věděl, že je ztrácí, a proto měl oči za záclonou slz.  

“Seru na to, tohle chce zasranou revoluci.” šepot a pohled po nás ostatních v křeslech plných parazitů, za oknem bodavě bojovali neonová světla a svůj kus záře, a já se na něj nechápavě koukal, koukal jsem a on natahoval a stahoval zbytky prstů.  

“Jak to myslíš?” Krysák měl hluboký hlas a zarostlí obličej, dráty a trny vousů lezli po tváři, aby zakryli všechno nápadné, všechno využitelné k útoku, vousy se rozrůstali a cynické tečky v očích sledovali strop, jelikož je ve skutečnosti nic nezajímalo, nezajímal je svět ani revoluce ani pokoj ani my ani drink, ze kterého si přihnul. Pili jsme levnou vodku a levný džus.  

“Není to kurva jasný!? Jen se podívej, co mi udělali. Mám místo kusů těla drátky a za chvíli budu mít elektrické spoje místo duše. Není tohle kurva důvod k revoluci?” Vztek měl v hlase pořád a postupně si ho přestaneš všímat, zuřil s každou slabikou, a proto moc nemluvil, zuřivost vyčerpává. 

“Hele, já tě chápu, ale o jaký revoluci to mluvíš?” Mluvím a pokoj má podlahu z linolea, co z něj už někdo utíral krev, a někdo jiný na něm umřel a další se na něm milovali a nikdo na něm nebyl šťastný, jelikož na sobě mělo neviditelný nápis Poslední stanice, konečná.  

“Prostě revoluci, boji, mluvím o konci tohohle chlastání a vytáhnutí zbraní. My máme zbraně a sílu, tak proč nikdo nestřílí?” Bang, bum, prásk, a znovu, bang, bum, prásk.  

Krysák se uchechtl a uchechtl se hlubokým hlasem, uchechtl se jako ďábelský vojevůdce, který sleduje prohranou bitvu, nezajímal ho žádný výstřel ani boj muže proti muži nebo ženy proti ženě, prostě dál sledoval strop a pavučiny se smrtícími pavouky, pavouky zabijáky, co tě zamotají do sítí a napustí jedem rozežírajícím tvůj vnitřek, a možná v tom viděl metaforu.  

“Čemu se chechtáš?!” Zase ten vzteklý, vysilující ton, po kterém se musel zhluboka nadechnout a sebrat trochu síly k rozpumpování sekundárního srdce uvnitř zbytků duše pohánějící všechen ten hněv.  

“Tomu jakej seš idiot, nic víc.” Pavouk ulovil mouchu a moucha nepřestává bojovat s lany provazochodeckých členovců.  

“Hele čuráku, já to myslím vážně. Je to nutný a víš to stejně dobře jak já.” Na slově Čuráku si dal obzvlášť záležet, to bylo důležitý, hlavní část sdělení, předaného dál poštou hlasivek a vzduchu.  

“Nemůžeš pořádat revoluce bez něčeho novýho. Co bude pak? Hmm? Nějakej další tlustej zmrd, co si tam nakráčí a naslibuje hladovějm jídlo, chudejm peníze a nám volnost. Naslibuje cokoliv, aby se chytil biče.” Uhodil hřebíček na hlavičku, alespoň myslím, problém není ve svrhnutí starého, k tomu stačí armády šílenců a kanalizační základny, kde plánují s krysami další manévry, problém je postavení nového, měl pravdu a Viselec to věděl, věděl to a raději se napil. Místo revoluce se ten večer opil a usnul na zemi vedle vlastních zvratků.