Zápis snu - Na útěku

(Inspirováno povídkami z metra od Alžběty Rývorové (najdete na Varda.blog)

Jdu na vlak. Rozhoduju se, zda pojedu rovně nebo půjdu doprava. Na poslední chvíli vybírám pravo. Na tu druhou stranu nejde nikdo. Na tý pravý vidím z dálky nástupiště. Jsou tu schody a eskalátor, už si nepamatuju, po čem jsem šla. Vydávám se za lidma, kteří míří stejným směrem.

               Jsem někde v nějakém táboře. Přesněji jsme. Je tu naše Lady a taky Filda. Dovnitř se vydávám jenom s Lady a nepřemýšlím kde je F. Jsem vevnitř, tam kam mě poslali. Hledám tu pani, co jí mám zaplatit poplatek. Nikdo tu chvilku není. Rozhlížím se. „Vy jste ta doktorka?“ ptám se té ženy s kudrnatými blond vlasy. Mračí se.

               „Já myslím, že určitě jo. Neděste se mám tu postel!“ Pohled mi padne na letiště. Asi tu bydlí.

               „Můžete zaplatit 120 nebo 150.“ Začnu vyskládávat drobný na stůl. Přestanu počítat, ztratím se v tom.

               „Takže 150,“ zakývá hlavou. Musíme utéct, musíme utéct. Nečuju z tadytoho prostředí nic dobrého.

               Venku s Lady v náručí hledám Fildu. Dostanu nás odsud. Zdrhání přes ploty je moje druhé jméno! Přes širší mříž v plotě. Mám plán. Procházíme kolem velkého psa a já se bojím, aby Lady neštěkla. Potřebujeme jít nenápadnou chůzí pryč.

               Dívám se na auta, bojím se, aby nás někdo nesledoval. Musíme stihnout utéct. V dálce vidím auto, co by mohlo. Přeskakujeme plot k rozevřené chaloupce. Má špičatou střechu. Uvnitř je nějaký pán a dál druhý. Mají tmavou pleť. Na zemi v rohu vidím peníze, jsou to centy. Matně hnědé. Zalezeme do druhého rohu, vidím odstud, ale auta. Což znamená, že můžeme být vidět i my. A tady sen končí.