Gana XVI.

Soud proběhne rychle. Bez svědků a obhajoby. Prostě mi nějaký úředník v malé vydýchané místnosti přečte rozsudek, pak mě naloží do velkého obrněného autobusu a ve společnosti podobně postižených nás odvážejí za město.

Na rukách mám pouta a na klopě slavnostní uniformy stále připnuté vyznamenání za statečnost, což působí jako jeden velký špatný vtip. Sedím až úplně vzadu, pod malým zamřížovaným okénkem a zkoumavě pozoruju osazenstvo vozu. Těsně u vstupních dveří dřepí dva podsadití bachaři ozbrojení samopaly a tváří se nepřístupně.

Hned za nimi se na dvou železných podélných lavicích nalézají moji spoluvězni. Mladí i starší. Ženy na sobě mají ústroj servírek, prodavaček, uklízeček, pokojských, striptérek… Muži nejčastěji montérky špinavé od barvy nebo malty. V uniformě orbenské stráže jsem tu jediná.

Všichni mlčí a vystrašeně se okolo sebe rozhlížejí. Nikdo nám ani gestem nenaznačil, kam nás to vlastně vezou. Zda do lágru nebo k legii. Rozsudek zněl – deportace z důvodu identifikačního podvodu. Víc ani tečka.

Dozorci hledí kamsi do prázdnoty. Vypadají otráveně. Zbraně v jejich rukách však působí výmluvně. Když se někdo pokouší promluvit se spolusedícím, sjedou ho nepřátelským pohledem, pročež raději ihned zmlkne.

A tak jedeme mlčky. Cesta ubíhá velmi pomalu. Trvá to dlouho a reliéf krajiny se zvolna mění. Míříme k severu. Teplota klesá, nadmořská výška naopak stoupá. Někteří pospávají, jiným strach a stres z neznáma neumožní zavřít oči. Neuroticky podupávají nohama, chvějí se zimou nebo rozšířenými zraky hledí před sebe.

Pomalu přichází tma a vůz stále sviští po vyasfaltované silnici.

Zírám z okýnka a vztekle si koušu kůžičky u nehtů. Obloha potemní a nad obzorem začnou poblikávat první hvězdy. Vykutálí se i několik měsíců a jejich bledá záře mi připomene noci po Plamínkově boku.

Zaskřípu zuby. Nechala jsem si od něj všechno líbit. Poslouchala ho na slovo. Snažila se jej napodobovat. Být jako on. Stal se pro mě na chvíli velkým vzorem. Prolnuli jsme do sebe, napojili se jeden na druhého.

Pak stačil jediný mžik. A přítel se proměnil v odporného zrádce.

Možná to bylo proto, že nikdy opravdovým přítelem nebyl. To jen já ve své naivitě věřila, že je. Ve skutečnosti mu pouze dělalo dobře, jak ho žeru. Vzhlížím k němu. Udělám, co řekne.

Když jsem si jednou postavila hlavu, bezohledně mě prásknul a bez skrupulí odsoudil k smrti.

Vzpomenu na chladné doteky dlouhých prstů a jeho uvnitř sebe. Chce se mi řvát, vraždit, brečet, zvracet. Místo toho jen prázdně hledím před sebe.  

 

 

***

 

Po dvou dnech nepohodlné jízdy, kdy najíst a napít dostaneme jen poskrovnu, nás utrmácené, vyhládlé a nevyspalé vyklopí uprostřed náhorní pustiny roubené ze všech stran vysokými horami. Jejich vrcholky pokrývají ledovce a nad ostrými skalisky krouží několik dravců. Před námi se modrá obrovské jezero, jehož hladina zrcadlí nebe bez mraků. Blízko břehu se tyčí několik podlouhlých šedých stanů, u nichž si muži a ženy v uniformách téže barvy připravují na ohništi něco k snědku.

Svítá. Vzduch je ledový, téměř mrazivý a krutě řeže do plic. Zároveň je však řidší než v nížinách takže se tu hrozně špatně dýchá.

Zalapám po dechu. Zakousne se do mě zima. Stále mám na sobě tenký kabátek určený pro slavnostní události a pod ním světle oranžovou košili. Tohle oblečení mě tu rozhodně nezahřeje. Ostatní na tom nejsou o moc líp. Mnohým holkám navíc chybí i ten kabátek a fialová kůže se jim ježí krupičkami husí kůže. Muži v montérkách tiše láteří a bezradně se rozhlíží okolo sebe.

Ozbrojení dozorci s tmavými kruhy pod očima nám neurvale naznačí, ať se dáme do pohybu.

Nezbývá než poslechnout.

Pohyb to ale není zrovna valný. Díky vzduchu, chudému na kyslík se vlečeme jako želvy s artritidou. Plíce žadoní o smilování a před očima se dělají tmavé kola. Nechápu, proč nás vzali zrovna sem? Copak neexistuje nějaké bližší a příjemnější místo? Nejspíš se nás chtějí co nejdřív zbavit. Tenhle stanový tábor může úplně klidně být i vyhlazovací.

Paráda.

 

***

 

O chvíli později stojíme shluklí blízko jezera a po očku pozorujeme vysokého kostnatého muže se zjizvenou tváří, který si naši zoufalou skupinku zkoumavě prohlíží. Obchází jednoho po druhém a na každém chvilku spočine pohledem. Hodnotí, zařazuje si nás, zatímco my se klepeme zimou.

Ostrý poryv větru mi vrhne do očí prach. Začnu slzet. Ne nadarmo mají místní obličeje obmotané tlustými bavlněnými šátky a zraky skrývají pod brýlemi z plexiskla. Hřejí si ruce nad neposednými plameny a vrhají na nás škodolibé pošklebky.

„Umí někdo z vás střílet?“ položí otázku zjizvený.

Odpovědí mu je ticho.

Nejistě se rozhlédnu vlevo, vpravo. Nechce se mi lhát, zároveň však na sebe poutat pozornost.

„No?“ zvedne muž hlas a probodne mě přísným pohledem. Má šedožluté nekompromisní oči a jde z něho strach.

„Já ano,“ polknu nejistě. Uniforma o mě prozrazuje víc než tisíc slov. Proč mi sakra neumožnili se převléci. Mohla jsem splynout s davem. Takhle naprosto debilně vyčnívám.

„Městská stráž?“ podiví se. „Co jsi provedla? Pokud vím, tak ke mně zpravidla posílají špatně placenou chátru z okraje, málokdy zaměstnance města.“

„Pocházím z okraje,“ přiznám neochotně.

„Takže podvodnice, jako všichni ostatní.“

Jen pokrčím rameny.

„Na něco jsem se ptal,“ ztvrdnou mu rysy. „Tady jsi v armádě. Tady se mluví nahlas a nadřízeného oslovuje pane.“

„Ano, pane,“ zahučím. Nechci provokovat.

„Dobře, vyzkouším si, jestli tě tam vůbec něco naučili. Vy ostatní se zařadíte do záklaďáku. Nafasujete si hadry, výstroj a půjdete se nažrat. Za rovnou hodinu vás chci vidět pod vlajkou,“ máchne pravicí k vysoké tyči, na níž plápolá kapánek opršelý prapor Nazairu – ornament zlaté květiny v černém kolečku.

„Ano, pane,“ ozve se zhruba z třiceti úst. I ostatní začínají rychle chápat pravidla. Netouží po problémech. Tuší, že cena života je tady daleko nižší a nikdo se s nimi mazat nebude.

 

***

 

Železná palanda, kousavá deka slisovaná z odpadní vlny a proležená matrace. Jedna vedle druhé, vyrovnané tak, aby se příliš neplýtvalo místem. Mezi nimi úzká ulička. To je teď můj nový domov.

Hodím na volné lůžko zelený vak s nafasovanou uniformou a znaveně usednu hned vedle. I v Gubacakově kontejneru bylo víc místa než tady. Vzduch je tu cítit kyselým potem a spalovanou naftou z agregátů, které vyrábí teplo a světlo.

Rozhlédnu se kolem sebe. Na protější posteli sedí žena kolem čtyřicítky a srká z hliněného ešusu horký pokrm. Na nohách má zpola rozepnuté kanady, přes sebe ledabyle přehozený vojenský kabát. Pod očima já tmavnou kruhy z nevyspání a delší fialové vlasy připomínají zcuchanou plst.

„Koukám, že dorazila další várka zelenáčů,“ ušklíbne se a nabere plnou lžíci husté polévky.

Pokývnu jí na pozdrav. Už je to tady. Další představování v novém kolektivu. Ach jo.

 Některé další dívky a ženy z busu, se zabydlují kousek ode mě, až je brzy celý stan plný.

„Odkud jsi?“ položí otázku rozcuchaná a výhružně zabodne do vzduchu lžíci. Kapka polévky jí stříkne na halenu, pod kterou se rýsuje masivní poprsí.

„Z Orbenu.“

„Já z Kyrany, chtěli jsme odtud utéct s mužem na Mazur, ale nepovedlo se. Dostali nás dřív, než se nám podařilo našetřit na letenku,“ praví hořce.

„Na Mazur?“ podivím se. „Proč?“

„Brzo to tu půjde do hajzlu. Nevěřím Bellanům. Začnou se tady roztahovat a válka se přesune i sem. Na Mazur je nikdo nepustí. Přistěhovalci tam mají vstup zakázán. Škodili by turistickýmu ruchu. Měli jsme s Radanem jasný plán. Stánek se zmrzlinou na pobřeží rudýho moře. Chtělo to jen vydělat dost peněz, aby se tam člověk dostal. Jenže jsme měli smůlu.“

„Já se toužila stát modelkou,“ vloží se do toho plačtivě štíhlá blondýnka v krátké sukni. „Jenže místo na molu jsem skončila u tyče ve strip-baru. Před týdnem tam dorazila šťára. Šéf jel v drogách a někdo ho prásknul.“

„Zasraný fízlové,“ odplivne si zamračeně rázná tmavovláska, která se mezitím pružně vyšplhala naproti na palandu. Je zhruba v mém věku.

Nenápadně se vysoukám z uniformy stráže a ve vaku hledám něco vhodného na převlečení. Čím dříve se těchhle hadrů zbavím, tím pro mě líp.

„No tebe myslím,“ zaútočí holčina s bujnou tmavou kšticí. „Prozraď, kolik jsi takových, jako jsme my, poslala do lochu?“

Nervózně polknu a bezradně se rozhlédnu okolo sebe. Všimnu si, jak všechny zanechají činnosti a upřou pozornost mým směrem.

„Jen ta největší špína vleze mezi chlupatý,“ ucedí čtyřicetiletá. Položí ešus na zem a výhružně se postaví. Je poměrně vysoká, postavou mohutná.

Sakra.

„Neměla jsem jinou možnost, potřebovala jsem prachy,“ pípnu sevřeným hrdlem.

„Lepší je podvádět a okrádat velkoměšťáky než udávat svoje,“ přimhouří žena zlobně oči a promne si pěsti. Má omlácené klouby, s místy strženou kůží.

Sakra.

Ze všech stran se ozve souhlasné zamručení.

„Chtěla jsem jen začít líp a jinak,“ pokusím se o chabou sebeobranu. Ovzduší ve stanu nehezky zhoustne.

Žena přijde až ke mně, namuchlá si moji halenu do pěsti a trhne vzhůru. Nezbývá než se postavit.

Chvíli si zíráme do očí.

„Tady rychle skončíš, to si zapamatuj,“ zasyčí. „Se zrádci tu děláme rychlej proces,“ napřáhne se k ráně.

Reflexy vycvičené tréninkem grapy mi naštěstí zafungují. Uhnu do strany.

Žena promáchne vzduchem a zavrávorá.

Rychle toho využiju, chvatem se vysmeknu ze sevření a na zápěstí jí nasadím účinnou páku.

„Au!“ zařve.

„Nevyhrožuj mi, umím se bránit,“ přimhouřím oči.

V té chvíli však povstanou další. Dívčiny, mladé i starší. Novicky v civilu i zkušenější vojandy, které dosud poklidně snídaly.

„Nedovoluj si na Gabu,“ zaječí zhruba šestnáctiletá holka s potetovanou oholenou hlavu, její nosní dírky zdobí dvě ocelové náušnice.

„Však my už ti to tvoje zrádcovstí spočítáme,“ seskočí z palandy tmavovláska, která celou situaci vyvolala. „Zasloužíš dostat pořádně na hubu.“

„Jo! Zbijeme ji,“ vřískne rozjařeně potetovaná.

Prudce couvnu, až se udeřím hlavou o rantl postele. Před očima mi zatančí rudá kola.

Čtyřicátnice využije, mojí chvilkové nepozornosti. Vytrhne se a uštědří mi tvrdou ránu do břicha. Udeřit umí, trefí se přesně na solar.

Zlomím se v pase a začnu lapat po dechu.

Tmavovláska nezaváhá ani na chviličku, a chce mě chytit za vlasy. Naštěstí je mám tak krátké, že jí to uklouzne.

Potetovaná se na mě navalí celou vahou těla a pokusí se mě strhnout k zemi.

Ztěžka dopadnu na postel, kde se skulím do klubíčka. Hlavu skryju za předloktím. Nemůžu popadnout dech. Do očí se mi derou vzteklé slzy. Ocitla jsem se mezi svými. Ocitla jsem se mezi nepřáteli. Pocit, že nikam nepatřím, se najednou vrátí a srazí mě na kolena. Orbeni mě odsoudili k smrti a moji vlastní mě teď zbijí.

Na moje žebra a záda začnou dopadat první údery. Plíce se mi trhají na kusy z horského vzduchu a mě nezbývá než bezmocně sípat.

Servou ze mě kabát, hodí ho na zaprášenou podlahu a začnou na něj šlapat. Bezcitně ničí to, co pro mě ještě nedávno bylo tolik důležité.

 

„Co se to tu děje?“ ozve se znenadání od vchodu.

Všechny ztuhnou.

Do stanu vstoupí zjizvený. Tváří se rozmrzele.

„Ptám se ještě jednou, co se to tu děje?!“ zopakuje. V hlase se objeví tichá hrozba.

„Ta nová provokovala,“ ozve se Gaba a urychleně se snaží zapnout pomačkanou halenu a napěchovat prsa zpátky do výstřihu.

Zjizvený na mě vrhne krátký pohled a pak se sehne k zemi, na které se povaluje zdupaný kabátek slavnostní uniformy. Zvedne ho do vzduchu a s čímsi chvíli zápolí. Poté odloupne malý odznak z klopy přední kapsy.

„Vyznamenání za statečnost,“ podiví se. „To je tvoje?“

---