Víra v nesprávného boha 5/2

Akra nesla dítě v náručí a broukala veselou melodii. Šla lehkým krokem. Občas se pokochala pohledem do dokonale černých očí nemluvněte. Vypadalo šťastně. Zaměstnané neustálou očistou malinkatých prstíků nejevilo žádné známky neklidu.

         Dítě muselo mít velikou cenu, když si o ně řekl sám král Meshif  XIV. Akra v jeho blízkosti pociťovala přímo posvátnou náladu. Nevěděla proč, ale všude kolem cítila neviditelnou sílu. Připadal si jako mořská panna, která sice lehce prokluzuje vodní říší, avšak okolní tlak jí stále připomíná svou nezkrotnou sílu. Byla ještě mladá na to, aby si uvědomila co činí. Jaké svírá bohatství. Jednou se bude akorát proklínat, že zmeškala šanci na změnu osudu celé říše.

         Nyní se ale cítila bezstarostně, povznesená nálada ji vedla k nedalekému cíli. Zámek spatřila ještě za světla. K bráně se ovšem dostala pod tíhou noční oblohy. Král ji očekával. Brána se otevřela ještě než k ní došla. Pár ozbrojených vojáků ji dovedlo přes kruhové nádvoří k nenápadným dveřím. Po točitém schodišti vystupovala sama. Zdálo by se, že stoupá do věže. Když dospěla k dalším dveřím, uvítalo jí stříbrné světlo mladého Měsíce deroucí se štíhlým okénkem. Opravdu jedinečná noc. Prostoupil jí zvláštní neklid. Pohlédla do hlubokých očí dítěte. Byla jimi doslova hypnotizována. Už se chtěla otočit k odchodu, když se dveře nehlučně otevřely.

         Vstoupila tedy do rozlehlé místnosti osvícené několika loučemi. Hned u dveří na ni čekal stařec v županu - králův kouzelník. V křesle pod rozlehlým oknem seděl druhý muž. Mladík v dlouhém, kouzelnickém plášti s hvězdami, s vysokým kloboukem na hlavě - kouzelníkův král.

         ?Copak děvenko?? optal se starostlivě starý kouzelník. ?Nevypadáš dobře. Měla by sis odpočinout.? Otcovsky ji pohladil po vlasech a opatrně přebral nemluvně z dívčiných rukou.

         ?Ohó,? zavyl kouzelník. ?Už vím proč vypadáš tak sklesle. To dítě má skutečně silnou auru. Úplně mne vysává,? dodal trochu laškovně, avšak s respektem v hlase. Kouzelník si prohlížel nevinnou tvářičku. Postoupil k mladému králi a ukázal mu je.

         ?Nic na něm není,? konstatoval panovník. ?Necítím žádné zvláštní síly.?

         Akra stála ve dveřích a toužebně hleděla ne dítě. Chtěla ho. Vykročila jistým krokem a s nezřetelným mumláním na rtech si z malého váčku vysypala trochu vzácného prachu do dlaně.

         ?Ale, ale,? otočil se k ní stařec a ona náhle ztuhla. ?Přece sis nemyslela, že ti to vyjde. Jsi ještě mladá,? promlouval k nehybné. ?A nemáš potřebné zkušenosti. Výchova tak vzácného tvora je nad tvé síly, i nad mé.? Významně se odmlčel a pokýval hlavou. ?I nad mé,? opakoval s žalem a otočil se ke králi. ?Králi, tohle dítě může vychovat jen žena prostého rodu. Žádná kouzla, žádné síly kromě vlastních citů jí nesmí vládnout.?

         Král jen pokrčil rameny ve výmluvném gestu - budiž, stejně si myslím, že kolem toho děláš velkou vědu.

         ?Tvůj čas jistě přijde, mladá Akro, jen se modlím, abys neudělala stejnou chybu jako dnes. Moc tohoto dítěte je nad tvé síly.? Celý projev dokončil teatrálním mávnutím ruky. Jemný prášek vypadl z její dlaně a na zemi vytvořil dokonalé zrcadlo. Akra se jen zamračila a ono se rozpadlo v mnoho střípků.

         ?Ještě než nás opustíš, Akro.? Král povstal a přešel k ní. ?Chtěl bych ti poděkovat a říct, že si vážím tvého skutku. Odměnou ti budiž dohled nad městem Křížem, které je nyní bez kvalitní Bílé moci a je sužováno neustálým neštěstím. Na cestu dostaneš koně a dvanáctičlenný průvod. Plus nějaké ty poklady, jako obvykle.?

         Tohle ji mohlo potěšit. Přesto věděla, že tady přichází o mnohem víc. Zatím je mladá a nemá velkou moc, ale jednou se zajistě setkají a pak se ukáže zač stojí tenhle králův šašek v županu. Šašek v županu, to se jí povedlo, musela se nad sebou pousmát.

         ?Jsem rád, že jsi plna humoru a také se těším na opětovné setkání.? Kouzelník ji vzal za strnulou ruku a políbil ji na prsty. Jedna nula pro mě, myslel si dostatečně nahlas, aby Akra mohla pohodlně zachytit tuhle provokativní myšlenku. Otočila se doslova na podpatku a ve spěchu seběhla schody.

         Kouzelník za ní zavřel a na chvíli se zamyslel. Dovedl by si představit  život s takovou ženou. Za nějakých tři sta let bude možná dost starý ne to, aby si vybral nevěstu. Nezbývá mnoho času.

         ?Teď mi ukaž, co je na něm tak zvláštního,? naléhal král. Kouzelník položil dítě na stůl a rozpletl dečku, do které bylo zabaleno. Něco podobného očekával, i když ne v takové míře. Byl fascinován. Král byl na druhou stranu znechucen. ?Kdo mu tohle při Delli provedl??

?Delli ti nepomůže, králi. Poznávám ten rukopis,? ušklíbl se kouzelník. ?To je Naso a tenhle maličký je jeho nový stoupenec v tomto světě. Je to Necromancer, temný čaroděj.? Pronášel kouzelník s vážnou tváří. ?Ale podívej jak je smutný,? roztál jako poslední sníh. ?Určitě má hlad. Musíš mu co nejdříve najít kojnou. Potřebuje hodně pít, aby byl silný a rychle rostl. Nemáme mnoho času. Zanedlouho se do tvé země začnou sjíždět lidé pod vlajkou našeho milovaného Pana. Stoupenci takzvaného dobra.?

?Proč je nemáš rád, Cinico? Sám jsi přece stoupence dobra a také podléháš Panu. Jestli je tohle dítě tím, co říkáš, pak bychom ho měli spíše zabít, nemyslíš?

?Nemyslím, králi, vím to. Musíme se o ně postarat. Neuvědomuješ si jaká síla ti leží u nohou. Osobně budu klidnější, když bude vyrůstat pod mým dozorem. Své přátele, měj nablízku, ale nepřátele ještě blíž. Kdybych ho ztratil, kdoví kde a jak by byl vychován. Takhle mám šanci, že mu vštípím některé dobré zásady, které jsem tebe nenaučil. Třeba to, že nemaříme lidské životy a tohle je přece člověk, ať už vypadá jakkoli. Navíc je dočasně nesmrtelný, nemá smysl plýtvat silami.?

?Jak to myslíš, dočasně nesmrtelný??

?Tak jak to říkám. Již jsem ti říkal, že Necromancer je vždy jen jeden. Tady leží doslova nepoužitý, co myslíš, že se stalo s tím minulým? Zemřel. Tenhle ale nemůže zemřít dříve, než dospěje. Rovnováha by byla porušena. To je ale zhola nemožné. Jakmile dospěje bude tak silný, že jej nebude snadné zabít.?

?Jakto, že nemůže zamřít, podívej jak je bezbranné. Vždyť neumí ani mluvit, aby odříkal potřebná zaklínadla.?

?Nic jsem tě nenaučil. Temní neodříkávají zaklínadla. Oni si je prostě pomyslí. Což já mohu u těch běžnějších také. Pokud mi stále nevěříš tak si ho vyzkoušej zabít. Nemohu ti ale slíbit, že ujdeš Nasovu hněvu.?

?Jak myslíš.? Kapituloval mladý král. ?Jsi si jist, že nám nemůže ublížit??

?Zatím ano. Jakmile u něj rozpoznám příznaky Charakteru, pošlu jej na Cestu.?

?Věřím ti a tímto ti jej svěřuji do péče. Vše potřebné i tu svou kojnou, obstarej sám, já mám jiné povinnosti.?