Zilli Schmidtová (1924 - 2022) (jinak též Cäcilie Reichmannová) se narodila v roce 1924 do rodiny, která žila kočovným životem. Ve své autobiografii se vrací jak ke svému útlému dětství, tak k práci podomní obchodnice s textilem a koberci.

Klíčové jsou však její vzpomínky na život v koncentračním táboře v Osvětimi, kde se snažila nejrůznějšími způsoby pomáhat svým příbuzným a zachránit je před smrtí.

To se týkalo také její dcerky Gretel, kterou měla jako velmi mladá a kterou jí pomáhali vychovávat rodiče.

Schmidtová vzpomíná: „Mengele měl o nás vždycky zvláštní zájem. Moje Gretel byla úplně blonďatá a světlá. Vždycky se ptal: ‚Je to cikánka?‘ Říkala jsem mu pak: ‚To je moje dítě. Jestli jsem cikánka já, je ona taky‘.“

Právě Mengele pak rozhodl o tom, že 2. srpna 1944 nastoupila Zilli do vlaku do Ravensbrücku, zatímco ty, kteří zůstali v Osvětimi, nacisté zplynovali.

Po válce

Po skončení druhé světové války mnozí z těch, kdo porajmos (ekvivalent pojmu holocaust) přežili, Sintové a Romové, tajili svoji identitu i to, co za nacismu prožili. Obávali se další perzekuce a také se často setkávali s lidmi popírajícími perzekuci této etnické skupiny ze strany nacistického režimu.

Malá skupina Sintů však s pomocí nepočetných, ale někdy i vlivných etnických Němců, například spisovatelů Heinricha Bölla a Güntera Grasse, bojovala po celá desetiletí v Německu za uznání porajmosu jako součásti genocidní politiky nacistického Německa, za odškodnění za nacistickou perzekuci a rovněž za vybudování vlastních politických a vzdělávacích struktur.