Gana XVII

„Vyznamenání za statečnost,“ podiví se. „To je tvoje?“

Přikývnu a uhnu pohledem. V tuhle chvíli mi ten kousek blyštivého kovu přijde tak nějak směšný.

Chvíli si s ním zamyšleně pohrává mezi prsty, ale pak ho strčí do kapsy a obrátí se k ostatním.

„Máte moc energie. Však ona ji z vás Cida vymlátí. Už na vás čeká u jezera. Tak pohněte, převlíknout a makat. Nástup je za pět minut. Kdo bude poslední, dostane dvacet kliků navíc, jasný!“ zadívá se přísně Gabě do očí.

„Ale Korene…“

„Ty dostaneš třicet, beztak máš tenhle bordel na svědomí. A ještě jednou mi řekneš Korene a budeš klikovat dokud nechcípneš,“ sjede ji podmračeným pohledem.

„Ano, pane,“ sklopí Gaba poslušně zrak k zemi. Najednou vypadá schlíple, jako oškubaná slepice. Její bojovnost zcela vymizí, zůstane jen ponížená stárnoucí žena.

„Tak makejte, čas běží. Každá zanedbaná hodina výcviku na bojišti zkrátí váš život.“ Tleskne.

To je popožene k aktivitě. Zakopávají jedna o druhou, když se pokoušejí dostat ke svým věcem, aby nebyly mezi posledními.

Posadím se na posteli a učiním opatrný pokus o hluboký nádech. Bolí to. Plíce zaskučí a v břiše mě píchne. Mám pocit, jako kdyby mě přejel buldozer.

„Ty, půjdeš se mnou. Podívám se, jak moc tě zřídily, a vyzkouším, co ses u stráže naučila. Třeba nebude nutný, abys absolvovala, celý tři měsíce s ostatními zelenáči. A hoď už sakra na sebe naše hadry, v tý oranžový uniformě se staneš akorát terčem, do kterýho se budou všichni trefovat.“

„Ano, pane,“ začnu si roztřesenými prsty rozepínat košili.

„Dobře, ten malý stan naproti je můj. Budu tam na tebe čekat.“

 

***

 

„Takže holčička k nám doputovala od stráže,“ kroutí hlavou, když před ním o pár chvil později postávám a nejistě přenáším váhu z nohy na nohu. On naopak sedí ve skládacím zeleném sedátku a zkoumavě si mě prohlíží. Konečně jsem se převlékla, takže mám na sobě šedou kombinézu a kabátec zateplený vlněnou plstí jako ostatní. Moje minulost už není zřejmá na první pohled.

„Ano, pane.“

„Bývalí policajti to nemají jednoduchý v lochu, lágru ani tady. Vždycky to taky bylo a vždycky to tak bude. Nebejt jich, většina by se sem nedostala.“

„Chápu.“

„Městská stráž není meziplanetárka nebo speciální jednotky, ale nějaký výcvik tam taky probíhá. Jak sis vedla? A chci slyšet pravdu. Není pro mě problém si to zjistit.“

„Mno… bavilo mě to,“ pokrčím rameny.

„Bavilo tě, hrát si na policajty? Připadat si jako velká husťačka v uniformě,“ ušklíbne se.

„Byla to pro mě příležitost odrazit se ze dna. Někam konečně patřit.“

„Tomu rozumím,“ začne si balit cigaretu. „Teď patříš sem,“ zvedne ke mně pohled.

„Hmh.“

„Tady si nehrajeme. Tady se chodí pro smrt.“

Mlčím, co na to říci.

„Na lidech z legie nikomu nezáleží. Dostávají se sem, protože se tu umírá. Můj úkol je zařídit, aby se sto stalo co nejpozději. To jediné, co vám můžu darovat je čas.“

„To zní motivačně,“ ušklíbnu se.

„Někdy i pár sekund může rozhodnout o životě a smrti. Takže mi odpověz na jednu jedinou otázku,“ zapálí si. Malá prostora utone v šedivém dýmu.

Vyčkávám.

„Chceš žít?“

Zaváhám. Bolí mě celý člověk, blbě se mi dýchá a všichni mě tu nenávidí. Vůle bojovat mi absolutně chybí. Nejradši bych se odplížila někam tiše uhynout.

„Vypadáš zlomeně,“ poznamená a vyloví odznáček z kapsy. „Tvůj plán někam patřit se úplně nevydařil, že?“

Nechápu, o co mu jde. 

„Nikdy nikam nepatřím. Jsem takový osamělý pěšák už odmala,“ promnu si oči nad kořenem nosu. Hlavně nebreč, ty krávo, tohle fakt není dobrý místo pustit emoce.

„Kdybych býval tím člověkem co dřív a nepoznal peklo na vlastní kůži, tak bych tě možná vzal kolem ramen a řekl, že to bude dobrý,“ ušklíbne se a potáhne z cigarety. „Jenže ono nebude. Pěšáci v týhle partii umírají. A je jedno, jestli jsou osamělí nebo v týmu. Což ovšem neznamená, že malý pěšák nemůže významným způsobem ovlivnit partii,“ mrkne na mě. Jeho zohavená tvář se tím gestem stane ještě ošklivější.

„Ale já nechci ovlivňovat žádnou partii. Tenhle boj není můj. Už mě zneužilo příliš mnoho lidí, než abych se nechala využívat nadále,“ zaskřípu vztekle zuby. Moje předsevzetí nepřidělávat si problémy už zase bere za své.

„Takže to chceš rovnou zabalit. V tom případě nemá cenu s tebou ztrácet čas,“ vytáhne omlácenou devítku, učiní několik kroků a přitiskne mi ji doprostřed čela. Palcem uvolní pojistku. Nejspíš má pořád v komoře. Co taky jiného tady.

Kov chladí takovým podivně uklidňujícím způsobem. Ještě nedávno bych měla děsný strach. Ten je teď fuč. Přestalo mi na čemkoliv záležet.

„Poslužte si,“ sevřu rty a podívám se mu zpříma do očí. Ta svoboda, když člověk nemá co ztratit, je na jednu stranu hrozně fajn.

Vzpomenu na Horta a jeho prosbu.

Ať jde celý Hort do hajzlu. A s ním všichni chlapi na týhle zkurvený planetě!

„Ty to myslíš fakt vážně, co?“ praví zamyšleně. Zbraň zmizí zpátky v pouzdře. Nechtěl mě doopravdy zabít, pouze vyzkoušet. Kretén.

Jen pokrčím rameny.

„Za co jsi dostala to vyznamenání?“ usedne zpátky do křesílka.

„To je snad jedno, ne?“ nechce se mi o tom mluvit. Nemám zájem se čímkoliv chlubit.

„Zajímá mě to.“

„Zachránila jsem jednu mladou záchranářku z hořícího stanu. Byl to instinkt. Prostě tam vlezla a ten stan se na ni zřítil. Přišlo mi blbý ji tam nechat,“ rozhodím rukama.

„Máš divný instinkty. Většina lidí by tam nevlezla,“ típne cigaretu do plechovky od fazolí.

„Já o tom v tu chvíli nepřemejšlela. Už si to ani moc nepamatuju. Událo se to hrozně rychle. Všude byla spousta kouře, že jsem skoro neviděla na krok. Ležela tam na zemi, v náruči svírala bellanský mimino. Z hlavy jí crčela krev. Trám, kterýmu prohořely výztuhy, jí nejspíš dal pořádnou perdu do palice. Tak jsem ji čapla a vytáhla ven.“

Koren se na mě podívá svým nečitelným žlutým pohledem. Zřejmě si mne zařazuje do nějaké škatule.

„Lidi s nízkým pudem sebezáchovy jsou společností považováni za hrdiny. Mnohdy to ale pouze svědčí o nedostatku rozumu, nebo prostě nemají co ztratit.“

„Já tehdy měla co ztratit,“ ohradím se. „Jen mi přišlo blbý ji tam nechat. Její máma mi pak ošetřovala popáleninu. Byla tak ráda, že její dcera žije. Mělo to smysl,“ urazím se.

„Zachránit život má vždycky smysl. Říkáš, že tahle válka není tvůj boj, ale kdybys získala příležitost se přičinit o její ukončení, neudělala bys to?“ dá hlavu na stranu.

„To je nějaká blbost,“ zamračím se. Co to na mě sakra hraje?!

„Ptám se. Ano nebo ne.“

„Tak samozřejmě že jo. Válka je hnus. Spousta lidí trpí. Jsou zranění, přijdou o domov a pak se musí doprošovat o soucit v místě, kde o ně nikdo nestojí. Berou pak lidem práci a ti je za to nenávidí.“

„Pojmenovala jsi to přesně. Myslím, že dobře chápeš souvislosti. Jsi až nečekaně vnímavá, na holku od stráže. Tak se tě zeptám ještě jednou. Kdybys dostala příležitost být pěšákem, který s největší pravděpodobností bude obětován, ale přesto dostane byť jen maličkou šanci, válku ukončit. Šla bys do toho?“

„Jo.“

Po tváři mu přelétne podivný úsměv, který v jeho podání připomíná spíš škleb. Nějak nechápu, o co mu jde a není mi z toho moc dobře kolem žaludku.

„Dobrá. Tak se podíváme, co tě u stráže naučili.“

 

 

***

 

Papírové makety Bellanů bez tváře s černými terči rozmístěnými v oblasti hlavy, srdce a břicha. Za tím navezený val z písku a hlíny, aby se kulky neodrážely od skal. To je místo, kde nedobrovolní kadeti Vesmírné Legie trénují střelbu.

„Mám střílet do Bellanů?“ vydechnu zděšeně, když mi Koren podá nabitou zbraň. Jedná se o klasický kompakt vyrobený v Orbenské zbrojovce.

„A do koho jiného. To oni jsou naši nepřátelé.“

„Před několika dny jsem dostala vyznamenání za statečnost při záchraně bellanského života a teď je mám bez skrupulí likvidovat?“ nechápu. Anonymní kulaté terče mi přišly o dost sympatičtější.

„Jsou Bellani a Bellani. Jedni žijou spořádaný životy jako my a jiní uvrhli střed Unie do války.“

„Uvrhli Unii do války, protože zůstali ve světě, na který se zapomnělo. Boháči si koupili čistou planetu a chudinu nechali napospas suchu, hladu, znečištění a radioaktivitě,“ vyhrknu naštvaně.

„Na tyhle levičácký názory zapomeň, nebo tě okamžitě nechám popravit za šíření vzpoury,“ zavrčí Koren.

„Je to pravda,“ stisknu rty.

„Pravda, která zabíjí. Tahle pravda do dnešního dne zavraždila několik set tisíc lidí na obou stranách, včetně té naší, a pokud jejímu šíření někdo nezatne co nejrychleji tipec, bude zabíjet dál.“

„Nejen bohatí, ale i chudí se touží dostat z temnoty za sluncem. Raději všechno riskují, ta maličká naděje jim za to stojí.“

„Ta naděje je nebezpečná iluze. Když se blahobyt příliš naředí s chudobou, vznikne chaos, který neuspokojí ani jednu ze stran. Nikdy se lidi nebudou mít stejně. Nejde to. Tak přestaň žvanit nesmysly a začni konečně střílet,“ zavrčí.

Co mi zbývá.

Plynulým pohybem nabiju, a pak vyprázdním celý zásobník do černých středů. Čtyři do břicha, čtyři do srdce a čtyři doprostřed čela. Bez zachvění ruky a dlouhého míření. Půl roku ve výcviku a následné soukromé aktivity mi tu udělaly dobou službu.

„Koukám, že ses ve výcviku neflákala,“ ocení.

„Bavilo mě to.“

„Vezmi si další zásobník a odstup deset kroků nazad.“

Přikývnu a naláduju střelivo do zbraně.

„Můžeš,“ couvne a nasadí si sluchátka.

Do ticha štěknou další výstřely a kulky opět skončí v připravených terčích.

Dojde až k nim a pečlivě si je prohlíží.

„Teď si vezmi tohle,“ podá mi samopal.

„Se  sapíkem to neumím,“ zamračím se, z neznámého mám respekt.

„Nic na tom není. Zalehni, pořádně si to opři o rameno a počítej s tím, že to střílí dávku.“

Poslechnu. Pod břichem ucítím studenou zemi.

Tentokrát mi nasadí svoje sluchátka a boltce si ucpe palci. Poté mi pokývne, že můžu.

Natáhnu, odjistím a pustím střely směrem do terče. Tentokrát v srdeční oblasti papírových figur zůstane pruh provrtaných dírek.

„Do záklaďáku rozhodně nemusíš, na nováčka máš nadprůměrný schopnosti. Zítra ti půjčím odstřelovací pušku. Ta už chce trochu jiný kumšt, ale věřím, že si časem poradíš i s ní.“

„Chcete, abych se stala odstřelovačem?“ nechápu.

„Chci, aby sis uměla poradit s různejma zbraněma, včetně nože, struny, plamenometu nebo granátometu. Pak dostaneš sérii mých speciálních lekcí. Mám totiž takovej malej, tajnej plán. Jen mi k němu momentálně chybí vhodnej člověk.“

„Plán? Jaký plán?“

„Všechno se dozvíš v pravej čas. Že umíš střílet, ještě neznamená, že jím budeš ty.“

„Byla jsem docela dobrá i v grapě, boxu…“

„Uvidíme,“ zchladí moje nadšení. „Zase si tolik nefandi, furt jsi jenom jedna zoufalá holka z okraje. Výhoda však je, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci.“

V hlavě mi zasvítí červený vykřičník.

„Kde berete tu jistotu, že do toho půjdu?“

„Pokud na sobě mákneš a projevíš náležitý schopnosti stát se použitelným jedincem pro moji věc a uspěješ, získáš náležitou odměnu.“

„Jakou?“

„Čestné občanství v kterémkoliv městě budeš chtít a volný pohyb po všech ostatních metropolích, včetně svobodného opuštění planety. Získáš legální ID měšťana až do konce života.“

 

 

***

 

 

 

Pokud žíznivému poutníkovi uprostřed pouště ukážete oázu, vlije mu to do žil nové síly, i když to bude jen přelud fata morgány. Jsem na tom dost podobně. Ještě před pár hodinami jsem byla plně rozhodnutá vše vzdát a klidně se nechat sejmout, než opět dělat někomu šaška. Nyní se však objevil nový smysl - čestné občanství. O něčem takovém se mi nesnilo ani v těch nejoptimističtějších snech. S čestným občanstvím budu moci nastoupit do jakékoliv školy. Nebo se třeba přihlásit k meziplanetárce, zkusit kariéru kriminalistky, pilotky, záchranářky…

„Kam tak zasněně civíš?“ luskne mi před očima prsty Koren.

Je pozdní odpoledne a slunce se pomalu sune k obzoru. Za chvíli bude večer a s ním přijde mrazivá noc. Moje první noc v tomhle děsivým místě.

Koren neplýtvá časem. Stojí naproti mně a v dlani třímá gumový obuch, dost podobný tomu, co používal i Krcha. Tenhle je jen o něco delší a omlácenější.

Jeho hlas mě navrátí do přítomnosti.

„Nyní vyzkoušíme tvou fyzickou připravenost. Tak se předveď, co v tobě je,“ zaútočí bez varování. S Krchou má ledacos společné.

Reflex zafunguje a uhnu prvnímu úderu. Guma mi zasviští kolem hlavy.

Koren však příliš neotálí a zkusí to z druhé strany. Zmizím z dosahu další rány a třetí vykryju předloktím. Při čtvrté mi však dojde dech, do plic se zařízne bolestivý pocit a obuch mi dopadne na žebra.

„Špatně se tu dýchá,“ zasípu a snažím se co nejrychleji zpracovat bolest.

„To místo je vybraný schválně. Na Bellanu je vzduch řidší než na Nazairu, když si zvykneš tady, tam nebudeš mít problém.“

„Ještě jsem se neaklimatizovala, přivezli nás ráno.“

„Někomu to trvá delší dobu, někdo si zvykne hned, jiný vůbec.“

„Doufám, že nebudu ten třetí případ.“

„Takoví umírají mezi prvními.“

Paráda.

„Čím dřív se s řidším vzduchem naučíš pracovat, tím pro tebe líp. Budu tě trénovat, jen pokud to bude mít smysl. Pokud ne, vrátíš se k ostatním. Jasný?“

„Jasný,“ hlesnu. Vracet se k ostatním nechci za žádnou cenu.

„Výborně, tak se nenech zasáhnout. Hbitost je pro ženu tvojí síly jedinečnou zbraní. Nejdřív tě naučím uhýbat, potom zabíjet. Zákeřně, jako had. Na přímej konflikt nemáš váhu. Chápeš?“

„Chápu.“

„A ještě jedna věc. Nechci vidět slzy. Vojáci nebrečí. Ani když umírají, nebrečí. Rozumíš?“

„Rozumím.“

„Nenávidím slzy, jsou znakem slabosti. A slaboši jsou pro mě ztráta času.“

Taky nenávidím slzy. Nejvíc ty svoje.

Další úder je velmi rychlý a při neohrabaném pokusu o úhyb mě zasáhne do stehna. Uskočím příliš pozdě. Bolí to, ale jde zvládnout. Kulhavě se odpotácím.

Vrhne na mě pohled plný despektu a zaútočí znovu.

Tentokrát jsem však připravená a uhnu včas.

Na nic nečeká a rána.

Úhyb.

Útok.

Úskok.

Rána.

Kotoul vzad. Bohužel ne tak rychlý, jak bych potřebovala a při pokusu se postavit, mi podrazí nohy.

S žuchnutím dopadnu na břicho. V páteři ucítím koleno. Chytí mě pod bradou a trhne nazad. V ruce se mu zaleskne nůž. Do krku mě píchne ostří.

„Tyhle srandičky do boje nepatří. Možná tak na žíněnku nebo do špatně napsaný akční scény. Ve skutečným zápase o život, tě o něj rychle připraví.“

Chci přikývnout, ale nemůžu se ani hnout.

Pustí mě.

Rozkašlu se. Plíce už zase dostávají zabrat. Navíc mě rozbolela hlava. Nad očima se mi do čela zabodává ostrý střep.

„Vstávej. Hbitost nic moc. Teď mi zkus nějakým chvatem ten obuch sebrat.“

Z posledních sil se postavím. Chvíli se držím dlaněmi v předklonu za kolena. Celý svět se se mnou točí, až dostanu strach, že to se mnou švihne.

„Omlouvám se, potřebuju chvíli, abych…“

Místo odpovědi znovu zaútočí.

Uhnu do strany, díky instinktu, který ve mně vypěstoval Panko, a pak vstoupím do chvatu na zápěstí. Užuž ho držím tím správným způsobem, ale otočí mi to, a za krk opět donutí skončit na zemi.

„Byla jsi moc blízko. Navíc to celý bylo špatně načasovaný. Tenhle chvat funguje, jenom v dobrým načasování. Jinak si naběhneš do průseru.“

„Chápu,“ zaskřehotám. Mezi zuby mi zaskřípe prach.

„Nechápeš nic,“ postaví se.

S obtížemi vstanu taky.

„Zapomeň, co tě naučili u stráže. Celý ten výcvik tam byl hra na něco. Ale tam nahoře, na Bellanu, tam se nehraje. Tam se jede navostro.

Bla bla bla…

Povšimne si mého úsměšku a znovu se na mě vrhne.

Tentokrát však jsem připravená a místo úhybu, se skulím k zemi, skočím mu po holeních a trhnu. Na Krchu to fungovalo. Tady musí taky!

Koren ztratí rovnováhu a upadne na zaprášenou zem.

Rychle vyskočím na nohy a učiním pokus o znehybňovací chvat.

 Soupeř je ale rychlejší a použije to proti mně. Vychýlí mě z rovnováhy, a když upadnu, navalí se na mě, zaklesne mi předloktí pod krk a naznačí lámání vazu.

„Jsi mrtvá,“ poznamená suše.

Jen něco bezmocně zahuhlám.

Pustí mě a postaví se.

Zůstanu ležet na zádech a snažím se popadnout dech. Horský terén není žíněnka na orbenském cvičišti.

„Vstávej, nebo tě zkopu jako neposlušnýho psa,“ uslyším nad sebou. Nejspíš výhružku myslí vážně. Nechce ztrácet čas.

Z posledních sil se vyškrabu na nohy. V plicích mě řeže a v boku píchá. Tahle výška je zlo.

„Cos předvedla, nebylo špatný. Kdybych to neznal a nebyl trénovanej, možná by se ti mě povedlo dostat,“ praví trochu měkčeji, když vidí, jak se proti němu kymácím na poměrně vratkých nohách.

„Měla jsem dobrého učitele.“

„To je poznat. Reflexy nemáš marný. Až si zvykneš na místní podnebí, možná nebude taková ztráta času věnovat ti svou energii.“

„Jo?“ vystřelí mi ego do vesmíru.

„V odhadu jsem se nezmýlil. Až přijde ten správný čas. Věřím, že budeš vhodným člověkem pro mou věc.“

---