Nová povídka

Tato povídka je fiktivní. Osoby a události v ní jsou smyšlené.


Nová povídka

Udělal jsem si na obličej blackmetalový démonický corpsepaint, šel jsem na masopust, tak jsem jediný den v roce zapadl mezi lidi. Masky; masky, které se někdy stávají našimi opravdovými já. Sebeidentifikace, typ chování, zvyk, návyk na zvyk, rutina, automatizace. 

Je pondělí. V práci někdo přes víkend vypnul topení (asi uklízečka, která nevyniká schopností uvažovat, ani svou ohleduplností, ani znalostí základních norem chování). Přišel jsem do práce aktivně jako první. Chodím první, ale první i odcházím. Vykompenzuje se to. Mnoho věcí se dá v životě vykompenzovat. Přišel jsem do kanceláře a je tu asi 5 °C, po týdenní nemoci. Takže si tu chvíli posedět, a zítra zpátky ležet. Ani ne, vzal jsem si bezprsté rukavice z ovčí vlny, které jsem si koupil ještě pro práci na bývalém oddělení zrůd kvůli ledové klimatizaci. Dobře se s nimi píše na klávesnici. Čepice, kapuce, péřová bunda. Chvíli jsem dělal na chodbě, bylo tam tepleji.

Pomalu se začali trousit kolegové a divili se, proč jsem takto oblečený, druhým dechem už však doplňovali, jaká je tu zima, a nový šéf se dokonce zamýšlel, jestli jsem ten mráz nezpůsobil já. Z toho jsem ho ale vyvedl poměrně rychle, protože klimu jsem dal na 30 °C a nechal jsem otevřené dveře na chodbu a do openspace, kde bylo tepleji. Šéf říkal, že dá na klimatizaci zámek z nějaké krabičky od mobilu, což kvituji. Ne každá lidská bytost tento systém pochopí, a pokud ano, ne každá bere ohled na ty ostatní. Šéf dokonce podezříval kolegu Lukáše, že to tu přes víkend nechal schválně vymrznout, protože právě on neustále teplotu v místnosti razantně stahuje a nadává, že tu jsme v sauně. Což si dalších deset lidí nemyslí. Takže den probíhá tak, že každou půlhodinu jde ke klimatizaci Lukáš a pak další půlhodinu někdo z nás dalších jedenácti. S někým se domluvit nedá, a je třeba zapojit jiný typ aktivity. Je to ale pořád lepší mezi vývojáři než na přehlceném marketingu, kde byla etika a ohleduplnost některých (tzv.) kolegů ještě lepší. Jeden z nich, cizinec odněkud z rovníku, stále snižoval teplotu v místnosti, aspoň jsem si ale koupil v Českých Budějovicích v rámci výletu za kamarádkou ty bezprsté rukavice. A ty se hodí i teď. V životě je dobré být připraven. Cizinec na mě mířil půlmetrovým větrákem, létaly mi na zem papíry, nakonec se to ale vyřešilo tím, že manažer se po mých opakovaných stížnostech nasral, megavětrák sebral a odnesl pryč. A to byl prapůvod nenávisti, pomluv a závisti na bývalém oddělení. 

Kolega přišel z jídelny a oznámil nám, že je tam zima a smrdí to tam. Tak jsem mu řek, že je to přesně jako tady u nás v kanceláři, jen tu není mikrovlnka. 

V dialogu s kamarádkou ze severu, psala mi, že ona se v téhle zemi cítí jako cizinec, jsem zjistil, že jsem tu cizinec také. A možná ještě víc než bezohledný kolega z rovníkové Ameriky... Co mě pojí s touto zemí? Krajina. Lidé málokdy. Je to osvobozující. Člověka by ani nenapadlo, jak je jediná věta, kterou si prožije, tak osvobozující. Něco, co prožívá vlastně celý život. Jen to nepojmenovává tak jasně, ty věci jsou v různých situacích, kontextech, míchá se to... a najednou někdo řekne větu, která je tak pravdivá, jako když se ze světla stane tma, nebo z tmy světlo. Nebo z něčeho šerosvit. „Jsem v téhle zemi cizincem.“ Naplno si to vnitřně uvědomit, ten vnitřní exil, který vlastně ani nikde není nativní. Jen ve svém středu. Jen taky občas někde někdy s někým. Ve vzájemné inspiraci, sladění, sdílení, vzácné chvíle a čím dál vzácnější. Krajina, zvířata, (sem tam) i lidé. 

A ono to přestalo bolet, přestalo to vadit. Plná akceptace něčeho, co tu už tak dávno bylo. Jedna věta mi zkvalitnila život. Jedu mikrobusem, metrem, tramvají, autobusem. A nikdo mi nevadí. Jsou to pro mě většinou cizinci. Nezapojuju se, nenapojuju se. Čtu knihu, dívám se do run nebo tarotových karet, píšu texty, píšu sebereflexi, píšu plány a cíle, píšu pocity. Jsem cizinec, cizinec, cizinec. A vše je dobré. Rozseknutí, rozpoznání, inspirace ve formě blesku na obloze, který ji na chvíli v temné noci celou rozzáří. Důležitý moment. Něco jako když někomu někdo sdělí, že nějaká věc v jeho životě byla vždycky jinak. A přes tisíce indicií si nevšiml JEDINÉHO společného jmenovatele. 

V práci na nás byl vyvinutý tlak. Musíme zdravit recepční, nesmíme používat manažerskou kuchyňku a musíme nosit slušné oblečení. Už vím, odkad vítr vane. Já to věděl. A pak že nemam intuici. To tady bude do pár týdnů revoluce. Jedinou obětí revoluce jsem se ale stal já. Nezdravím recepční, nechodím slušně oblečený, používám manažerskou kuchyňku a na obličeji nosím corpsepaint vytvořený tužkou na oční linky. Apeluji na firemní kodex tolerance k netoleranci, odstavce z firemní kultury a identity. Mám právo se lišit. 

Na poličce s hrnky v manažerské kuchyňce se objevil nápis: 
TATO KUCHYŇ JE POUZE PRO MANAŽERY! 
THIS KITCHEN IS FOR MANAGERS ONLY! 

Pod tyto nápisy jsem anonymně a lakonicky dopsal „protože je tam kávovar“. Za dva dny to někdo pečlivě přeškrtal šrafováním černým fixem, až papír trochu protekl. Životnost uměleckého díla bez ohledu na jeho hodnotu nemusí být vždycky úplně trvalá, ale to nic nemění na tom, že dílo může zapůsobit a předat určitý typ černého ohně dál. Není opravdového umění bez vlivu Ďábla. 

Prej chčiju proti větru. Tak jsem jim řek, že na záchodě je větrák až v místnosti vedle. 

Je to hezkej pocit vyhrát bitvu nad svým (bývalým) nadřízeným. Chtěl mě podpásově vyštvat, ale lidé (kteří mě mají rádi a/nebo oceňují moji práci a/nebo ho chtějí shodit z pozice) mi vymysleli spolu se šéfem vývojářů novou pozici jinde. A jednání byla zcela bez něho, nechali stejně tak schválit mou smlouvu a pozici nejvyšším vedením. Pak byl hotovej z toho, že mu nikdo nic neřekl, že tam ještě budu. Smlouva je podepsaná, a hotovo. Můj nový šéf mi řekl, že půjde na bývalé oddělení a všem sdělí, že si od nich vzali na projekt nejlepšího pracovníka (mě). A kolegyně se nechala slyšet, že takto náročný projekt zvládnu z firmy jen já. Je to velké zadostiučinění. Bitva vyhrána a uvidí se. Vyštípali mě z marketingu, dostal jsem se na stejnou pozici k vývojářům. Programující podivíni, klid a ticho. Nebudu muset ráno zpívat, říkat vtip či jazykolam, když přijdu pozdě v 9.01. Nemusím se s Američanem z Vysočan denně dohadovat o stažení/nestažení rolety. Nemusím denně zhasínat třetí vypínač zprava, protože mi to svítí do očí a do klávesnice. Nemusím se s Kolumbijcem dohadovat o tom, že patnáct stupňů z klimatizace není úplně ideálních. Nemusím občasně nosit bezprsté rukavice při psaní na počítači. Nebudu mít šéfa bez stop charakteru. Stop loss, take profit. Nebudou se domlouvat věci za mými zády. Marketing má zákaz do kuchyňky s kávovarem, nejsem ale už součástí marketingu, tak si občas udělám kafe a provokuju je. Ale měl jsem odejít. Když se rozkřikne, že odcházíte z práce, a vyjede po vás kolegyně Eulálie, kterou jste už celkem dlouho podezřívali z blbě skrývané zamilovanosti. 

„Balím se,“ říkám z celého již bývalého oddělení jediné kolegyni – Eulálii. 
„No já taky trpím sebeláskou, to si z toho nic nedělej,“ doplňuje Eulálie. 
„Jdu k zubaři.“ 
„Tak si to užij. ... ... ... Jo, myslím to sarkasticky,“ směje se od srdce Eulálie. 

Balím sebe, balím věci. V židli vedle mě, na které nikdo nesedí, bylo něco ostrého, vyndal jsem to, no a shuriken. Tak jsem jim to všem řekl, že tam měli shuriken a nechal jsem ho tam na stole. Možná památka na mě. 

Eulálie sděluje mému již bývalému šéfovi, opět s úsměvem sekretářky: „Máme školení dneska.“ 

Do dialogu vstupuje manažer, a sděluje Eulálii: „Žádný školení nebude, máme hodně práce. Ty školení nepotřebuješ, seš chytrá dost.“

Šéf nic neříká, školení tedy asi nebude. 

Já jsem již mimo oddělení, nemusí mě to vůbec zajímat, kromě snad toho, že situace je jako vždycky z určitého hodně-mimo-úhlu pohledu vtipná. Tyhle repliky se nedaj vymyslet, tyhle kulisy taky ne. 

Má bývalá nižší nadřízená sděluje mému bývalému šéfovi: „Jdu na zubní hygienu.“ Tak jsem jí řek, že zuby se maj čistit dvakrát denně. Usmála se po vietnamsku a říkala, že mám pravdu. Asi si taky odpočine, jako celý marketing. Dnes je světový den optimistů. Asi si pustím black metal. 

Tak jsem o tři místnosti vedle, přímo u openspacu salesáků. Salesmanka s telefonem v ruce křičí: „Já oslovím člověka ‚kokote pojebaný‘, a on mi to položí.“ 

V práci se učím social skills. Měkké dovednosti (soft kills) jsou interpersonální dovednosti člověka. V podstatě se jedná o způsob chování vůči sobě a druhým. Souvisí s emoční inteligencí. Jejich opakem jsou tvrdé dovednosti (hard kills). V současné době jsou důležitým prvkem odborné způsobilosti v managerských a obchodních oblastech. Emoční inteligence. Člověk s vysokou mírou ovládání měkkých dovedností je považován za emočně inteligentního. Emoční inteligence je vrozená, přesto lze dále rozvíjet. Je to schopnost práce s vlastními pocity i pocity ostatních. Osoby s vysokou mírou měkkých dovedností jsou vnímavé, empatické, dobře komunikují atd. Tyto znalosti jdou použít i naopak, stejně jako si můžeme obléknout kalhoty naopak. 

Koukám do mailové schránky, již na novém pracovišti u nového stolu, a čtu místo „unread“ – „undead“. Novej šéf mě má rád, protože taky nemám rád ledovou klimatizaci, má o hlas víc ve své lobbystické skupině za zachování klimatu u stolu. 

Ptal jsem se, proč mě chtěli vyhodit a proč mě přeložili. Mi bylo vyčteno, že se nebavim s podřízenejma, tak jsem tu uskutečnil asi tu nejhorší a nejvíc do očí bijící lež: Řekl jsem, že jsem introvert. Kolegyně ze supportu (tomu oddělení jsem vždycky říkal „support lesbiens“) mi řekla, že interakce mě vs. podřízený pracovník je zajímavá představa. Odvětil jsem jí, že proč je to zajímavá představa, že je to zajímavá realita. Tak nevěděla, jak si představit, že blackmetalista s pomalovaným obličejem runami přijde k mainstream podřízenému a něco po něm chce. Mohl by tak prý začínat vtip. Kamarádka ze severu mi říkala, že patřím do jiného století. No, asi tak o dva tisíce let zpátky, to jo. Dodal jsem, že podřízené jsou krávy a že se s nimi nebavím víc, než je to nutné. Prej nejsem týmovej hráč. To je mýlka, jsem, ale za jinej tým. Ale to mi nepřišlo vhodný říkat, někdo by se mohl urazit nebo naštvat. Pocvičil jsem si ty soft skills a zkoušel jsem se usmířit s krávama a po cestě z oběda jsem se z toho před recepcí poblil. To je právě to, ty potlačované city a pocity. Vymyslel jsem dneska novou zkratku GSD – get shit done, plenky jsou náš merch. Manažer napsal do Skype, že dneska je den blbec, já mu na to napsal, že komentář je zpráva o komentujícím. Dostal jsem asi 30 rozesmátých liků, dva palce a jeden nazlobený. Jdu dál. Dál a blíž.