Tiché rozloučení

Změnil jsi mi život,

bez vědomí a nápadu, 

Jako světlo v temnotě. 

Najednou bylo za čím jít, 

a díky čemu šťastná být. 

 

Zamlklá holka zasmušilá, 

v koutě se tiše schovává. 

Skloněná hlava, oči září,

odvaha jen jí chybí v tváři.

 

Když můj svět navždy změněn byl,

s odvahou kráčela jsem dál,

a víc sebe jsem světu dala.

S nadějí, co ve mně rostla,

do neznáma šla jsem zostra.

 

Zpočátku pocit ojedinělý, 

proměnil se v něco víc, 

ne vše krásné trvá navždy, 

bubliny mého štěstí praskly. 

A já snad vypořádám se s tím,

že nikdy nebudeš mým štěstím.

 

Že štěstí jednoho končí 

tam, kde jiného začíná, 

je pouze lásky součást nedílná. 

Ty jsi radost našel u jiné,

a můj mozek chce jít dál,

Zde je ale pouze moje srdce král.

 

Možnost nemít Tě ráda je mizivá, 

myšlenka na konec však příliš hrozivá. 

Odvaha není tam, kde byla dřív,

a lékem snad by mohl býti smích.

 

Zůstane srdce navždy spoutané,

když mysl už touží být volná?

Jelikož není žádný rozhodčí, 

tento problém jen tak neskončí.

A tak se sama sebe ptám,

zda se někdy lásky k Tobě vzdám.

 

---