Phantasia XXXIX.

Jsem nestranný pozorovatel a sleduji probíhající bitvu. Sedím na terénní čtyřkolce. Po mé pravé ruce teče řeka která zákrutem obepíná skálu a na ní stojící hrad. Na řece jsou lodě ze kterých střílí na hradby. Další lidé střílejí ze břehu. A je to podivná směsice zbraní! Létají šípy a oštěpy střílí se z pušek a revolverů. Bojuje se i nahoře na hradbách. Z nich pak obránci házejí dolů nejrůznější předměty. Z počátku to jsou poměrně malé kameny. Některé spadnou na břeh jiné žbluňknou až do vody. Pak se začnou dolů kutálet kmeny stromů. Nakonec se ze svahu řítí obrovské kusy betonu. Jeden z nich dopadne mezi lodě a k nebi vyrazí obrovský gejzír vody. Začíná to tady být nebezpečné říkám si a začnu couvat dozadu. Hledám nějaké bezpečné místo až se mi místo boje ztratí z dohledu. Je někde vlevo vepředu za ohybem řeky. Po ní náhle připlouvá loď a z ní na břeh vyskakuje skupina bíle oblečených dívek s pistolemi. Pouze jedna z nich má na sobě světle hnědou vestu. Utíkají směrem ze kterého jsem přijel a divoce při tom střílí. Po chvilce se však vrací a pronásledovatelé jsou jim zřejmě v patách. Dívka v hnědém křičí prohráváme! Všechny tu umřeme! Zachráním tě říkám jí. Ale jenom tebe protože tě k vůli barvě nepoznají. Dívka zahazuje pistoli a vrhá se za mne na sedačku. Obejme mě rukama kolem pasu a usedavě se rozpláče...