Kdo mluví za zdí, 2. díl

V jeskyni

Několika opatrnými kroky se přiblížil k jeskyni. Xaver ho zdvořilým posunkem vyzval, aby společně vstoupili a Ríša to po drobném zaváhání udělal.

Všichni čtyři vešli dovnitř. Zatímco se chlapec, pořád šokovaný a zmatený, rozhlížel kolem sebe, ostatní zdvořile, beze slova čekali.

Uvnitř krychlové jeskyně panovalo samozřejmě přítmí, bylo však zmírněno světlem čadící petrolejové lampy, postavené na jednoduchém, odřeném dřevěném stole. U stolu stálo několik židlí a na stole byly rozloženy různé popsané papíry a několik psacích per. Víc toho v jeskyni k vidění nebylo. Možná je zbytečné zmiňovat, že všechny předměty, které k vidění byly, měly formu krychlí a krychliček, kvádrů a kvádříků, prostě, kulatého nebo zaobleného se tu nedalo najít nic.

Ríša se tázavě podíval na své průvodce, načež ho Xaver, opět zdvořilým posunkem, vyzval, aby se posadil.

Všichni čtyři se usadili a Xaver začal, po rozpačitém odkašlání, pomalu mluvit: „Ptal jste se, kde jsme. Zkusím tedy odpovědět. Náš svět je odpradávna nazýván jménem Zet. Kdysi si lidé mysleli, že je možná kulatý, potom ale nejlepší myslitelé zjistili, že je pravděpodobně spíše hranatý. Někdo tvrdí, že má podobu placky. Domníváme se, že se rozprostírá do široka i daleka a vznáší se osaměle prázdným prostorem. Ačkoli, nejnovější teorie naznačují, že je takových světů víc. Možná dokonce nekonečně mnoho!

Každopádně,“ Xaver si znovu odkašlal, „posledních několik let je celý svět velmi znepokojován podivnými úkazy. Jedná se o zvuky. Objevují se v nepravidelných intervalech a slyší je lidé po celém světě. A co je nejpodivnější, ty zvuky jsou vlastně slova. Jako by mluvili nějací obři. Což je samozřejmě absurdní. Ale dovedete si asi představit, že je to velmi děsivé.

Vědci stále hledají vysvětlení, ale… zkrátka žádné nenašli. Nakonec se naši vládcové rozhodli obrátit se ke starším, ale,“ Xaver šlehl ironickým pohledem po Adrianovi a Justinovi, „mnohem lépe fungujícím způsobům. Ke kouzlům!“ Na ta slova se Justin i Adrian pohrdavě ušklíbli, ale v očích měli nejistotu.

Co se týče Ríši, poslouchal celou dobu jen tak napůl. Byl pochopitelně stále šokovaný, a potom, nezdálo se mu, že by cokoliv z toho, co zde slyšel, nějak souviselo s jeho situací. Trochu zbystřil teprve v okamžiku, kdy Xaver začal mluvit o kouzlech. Vždyť jedině kouzla by snad ty podivné události mohla vysvětlit. Po chvíli pochopil, že Xaver je něco jako čaroděj, zatímco Justin a Adrian se řadí k vědcům, kteří pátrají po původu těch děsivých zvuků.

Definitivně ho z ustrnutí probralo něco, co Xaver řekl vzápětí: „není tomu úplně dobře rozumět, ale velmi často se opakuje jméno Ríša,“ Xaver se opět lehce uklonil směrem k chlapci, „slovo pokoj, dále také spojení udělat pořádek, následují slova trpělivost, učení a úklid. To je nesmírně zajímavé. Jako by nám všem nějaké vyšší mocnosti chtěly cosi napovědět!“

Také Ríša měl právě pocit, jako by mu kdosi chtěl cosi napovědět. „Pokoj? Pořádek? Učení? Úklid? Cože? To jsou slova, která děsí obyvatele tohoto podivného světa?“ Jako by je i Ríša velmi dobře znal.

Jako by trochu děsila, ale ještě víc otravovala i jeho. Vždyť právě tohle často říkají jeho rodiče. Je to až neuvěřitelné, ale v tu chvíli se mu po nich zastesklo. Dokonce zatoužil uklidit si pokoj. Udělat v něm pořádek. Možná se i věnovat učení.

Zároveň s těmito pocity se objevil nesmělý zárodek myšlenky. „Že by…ale ne, to přece není možné! Nebo snad přece ano? Mohli by ti hranatí lidé nějakým způsobem slyšet, co říkají jeho rodiče? Ale jak to, zatraceně, jak to? A hlavně, jak se vrátit domů? Kdo mu jenom pomůže?“

Bezmocně se rozhlédl kolem sebe, až se očima zastavil na Xaverově tváři. Je tady nejstarší, asi i nejmoudřejší, snad by mu mohl pomoci.

Xaver ještě pořád mluvil: „četl jsem ve hvězdách a ty ke mně promluvily. Poradily mi, abych použil prastaré zaklínadlo, které přivolá bytost z jiného světa jménem Ríša. A to jste evidentně Vy. Muselo se to stát právě tady, v této jeskyni. Jak jsem šťastný, že se to podařilo! Vy jediný nám můžete pomoci. Vysvětlíte, co po nás ty hlasy chtějí. Před čím nás varují?“

V průběhu této řeči Ríša cítil, jak mu spodní čelist klesá níž a níž… Hlavou mu zavířila změť myšlenek: „Jakože cože? Já jsem bytost z jiného světa a mám Vám pomoci? Mám Vám cosi vysvětlit? Vždyť si ani neumím udělat v pokoji pořádek. (Proč mě sakra napadlo tohle?) To já potřebuju pomoc. Já se chci vrátit domů.“

Xaver se s nadějí zadíval na chlapce. Naděje však trochu zakolísala, když spatřil chlapcovu pokleslou čelist a vyvalené oči. Tak na sebe chvíli zírali. Nakonec si hranatý muž unaveně promnul kořen hranatého nosu hranatými prsty a řekl: „dovolil bych si našemu hostovi nejprve navrhnout koupel a občerstvení. Pak bychom snad mohli informovat vládce.“ Zadíval se na Justina a Adriana, kteří ochotně přikývli.