Kdo mluví za zdí, 3. díl

Ve městě

Všichni společně vyšli z jeskyně a zamířili do podzimně zbarveného lesa. Nad hlavami jim zářilo hranaté podzimní slunce. Pod nohama jim šustily barevné listy, jinak kráčeli potichu. Po chvíli však Justin hlasitě pískl na prsty a v odpověď se ozvalo koňské zaržání. Mezi stromy se cosi zabělalo a vzápětí Ríša uviděl, jak k nim klušou tři světlí, samozřejmě hranatí koně. Xaver, Justin i Adrian nasedli, Adrian před sebe do sedla vysadil Ríšu a vyrazili.

Projeli lesem, přes louku, chvíli jeli kolem řeky („Fakt? I hranaté vlny?“), potom přes most, na kopec („jak se jmenuje kopec, který vypadá spíš jako jehlan? Jehlanec? A vlastně, jak se jmenuje jehlan s rovinou nahoře? Komolý jehlan? Tak to není kopec ale komojehlanec?“)

Zatímco se Ríšovi honily hlavou tyto veledůležité myšlenky, (je zvláštní, jaké hlouposti někdy člověka napadají, když je v neobvyklé situaci, a to Ríša nesporně byl, mírně řečeno) sjeli na druhé straně z kopce – jehlance – komojehlance, projeli velkou kovovou branou, střeženou dvěma muži, a vjeli do města.

Tady se Ríšovi nabízelo tolik zajímavých věcí k dívání i poslouchání, že skoro zapomněl na svůj zmatek a strach. Jeli po širokých dlážděných ulicích, kolem domů s širokými, podloubími. Každý z domů byl natřen jinou, veselou barvou a téměř v každém podloubí stál někdo, kdo nabízel nějaké zboží a hlasitě vychvaloval jeho přednosti. Byla tu hranatá jablka, hrušky, švestky i další ovoce, hranaté koláče (čtveráče?), kobližky, dortíky i další jídlo, které nádherně vonělo, hranaté hrnce, hrnečky, sklenice i pánvičky, šátky, šperky, květiny a snad všechno, na co si ještě vzpomenete.

Na balkónech stáli další lidé, vykláněli se a pokřikovali na sebe.

Spolu s naší skupinkou se po ulicích pohybovali další muži i ženy v pestrém oblečení, někteří také na koních, jiní pěšky.

Po nějaké době prodírání se tou pestrobarevnou směsicí zastavili u jednoho z domů, mechově zeleného. Sesedli z koní a vstoupili dovnitř, do příjemného stínu.

Z prostorné haly s velkými okny a kamennou podlahou se vydali vzhůru po masivním kamenném schodišti. Nahoře vstoupili do světlé místnosti s velkým stolem uprostřed, obestavěným několika židlemi. Zde se všichni usadili, jen Xaver vyšel na přilehlý balkón a vzápětí začal dolů pokřikovat různé povely.

Za pár okamžiků se na schodech začaly ozývat kroky a do místnosti vcházeli různí lidé s všelijakými nádobami. Muž s košíkem jablek (hranatá jablka v hranatém košíku jsou vskutku zvláštní podívaná), další muž s lahví vína, žena s hrncem nějaké omáčky, chlapec s pečivem, dívenka s dortíky.

Xaver jim zaplatil hranatými mincemi a všichni zasedli ke stolu. („Aha, donáška do domu. Akorát se to neobjednává online, ale z balkónu, pomyslel si Ríša“)

Pustili se do jídla a všechno chutnalo skvěle. Ríša jedl mlčky, zmáhala ho už únava a víno, které doma pochopitelně pít nemohl. Jen tak na půl ucha poslouchal, jak se Xaver zuřivě hádá s Justinem a Adrianem na téma „Kouzla versus věda“ a v hlavě se mu objevovaly jako světlušky nad bažinou únavy různé myšlenky. Asi nejvýznamnější z nich byla tato: „Xaver mě sem přece přivolal. Je čaroděj. Určitě mě může nějakým kouzlem vrátit zpátky. A vůbec, chtěl jsem ho přece poprosit o pomoc. Snad bych se ho měl rovnou zeptat.“ Podíval se na Xavera, který, v obličeji rudý jako krocan, vykřikoval něco a nezpochybnitelném, objektivně významnějším přínosu kouzel a potažmo čarodějů pro celou společnost. Významnějším ve srovnání s vědou, potažmo s vědci, samozřejmě. „Ještě počkám,“ pomyslel si Ríša. A bludičky myšlenek v jeho hlavě, možná i vlivem vypitého vína, se začaly spojovat do ucelenějšího obrazce.

Vzpomněl si, jak ho napadlo, že ti hranatí lidé nějakým způsobem slyší to, co říkají jeho rodiče. „Znamená to, že je jejich svět někde blízko mého světa? Možná. Ale protože nevím prostě nic, budu zatím předpokládat, že ano,“ rozhodl se Ríša. Ostatně se mu ta myšlenka líbila mnohem víc než představa, že se právě nachází někde na druhém konci vesmíru. „Za zdí mého pokoje je zahrada, jsem snad na naší zahradě? Možná jsou tu všichni malinkatí a žijí mezi stébly trávy nebo tak něco…ale to bych se pak musel taky zmenšit. Jako v nějaké pohádce pro malé děti. To je ale blbost! Na druhou stranu, jsem tady. Už to vypadá jako blbost, ale přesto tu jsem. Takže je možné asi všechno.“ Unaveně si položil hlavu do dlaní, a najednou si vzpomněl na něco z toho, co říkal Xaver v jeskyni: „Náš svět je nazýván jménem Zet… pravděpodobně je hranatý … rozprostírá se do široka i daleka…“

„Zet, zet. Všechno je tu hranaté, hranaté jako…jako zeď. A oni slyší slova jeho rodičů. Ale…to snad není možné, aby bydleli přímo ve zdi jeho pokoje? Copak je tam nějaké místo? Jsem tady, možné je všechno,“ připomněl si Ríša. „Pokud se mi to jenom nezdá, ale to si nemyslím. Třeba jsou opravdu strašně, strašně malinkatí. Menší než zrnko prachu, mnohem menší.“ Další světluška myšlenky se vynořila ze vzpomínek na školní lekce fyziky. „Všechno se skládá z molekul a mezi molekulami jsou přece mezery, nebo ne? Spíš mezerky. Mezírečky. Ačkoliv…to je asi relativní. Třeba se do jedné mezírečky vejde celý svět. Celý svět s Xaverem, Justinem, Adrianem, hranatými jablky, čtveráči, komonehlanci a teď i se mnou…“ Zatočila se mu hlava, chtělo se mu hrozně spát, ale musel ještě přemýšlet.

„Kdybych řekl Xaverovi o svých myšlenkách, myslel by si, že jsem se zbláznil. Možná by měl pravdu, ale ať si to raději nemyslí. A kdybych mu vyprávěl o svém životě s rodiči a s bratrem, o tom, jak jsem se tu najednou ocitl, kdybych mu řekl, že vůbec netuším, jak se to stalo a poprosil ho, aby mě vrátil zpátky? Tak jsem to nejdřív chtěl udělat, ale teď si už nemyslím, že by to bylo dobré. Kdybych to udělal, tak přinejmenším ti dva praštění vědátoři si mě tu budou chtít nechat a zkoumat mě.“ Ríša se při té myšlence až otřásl. „A nakonec, Xaver asi taky, nepustil by mě, chtěl by mě pořád zpovídat a pozorovat a kdovíco zjišťovat. Tak to tedy ne. Nejlepší by bylo, aby se mě aspoň trochu báli. Abych jim mohl přikazovat. Ostatně, jsem bytost z jiného světa. Můžu mít velkou moc, teoreticky…“

A světlušky myšlenek v Ríšově hlavě se sešikovaly do podoby plánu…

S Xaverem, Justinem ani Adrianem pak už moc nemluvil, jen se nechal odvést do koupelny a po příjemné koupeli i do ložnice, kde, navzdory tomu, že mu v hlavě poletovala celá hejna světlušek, rychle usnul. Ano, bylo to poněkud netradiční, ale byl opravdu velice, velice unavený.