Řidič v převleku

Řidič v převleku

"Pane doktore, mám důvodné podezření, že ve mně propuká nějaký zvláštní druh čehosi, co ve mne sílí. " Zpovídal se psychiatru Ptáčkovi Luděk.

"Neurotické obtíže nejsou žádná vzácnost," podivil se doktor, "obzvláště ve dnešní době. A navíc se Vašem věku. Ukažte," otočil kartu pacienta, "bude Vám koukám čtyřicet osm, krize středního věku. Lidé se cizí nedocenění, nespokojení. No buďte rád, že nejste žena, že jste muž, v tomto máte zajisté určitou biologickou výhodu. V čem spočívají Vaše potíže?" Soustředil opět doktor pohled na svého pacienta.

"Mám problém, či spíše, abych byl konkrétnější, stíhá mne jakási silniční neuróza."

"Silniční neuróza? To jsou mi věci," pousmál se pod šedivým knírem lékař. " Nuže povídejte,povídejte, to mne tedy zajímá."

" Děkuji pane doktore, je tomu tak. Ráno jezdím do práce autem, jsem servisák kotlů, tedy řidičská profese je tak nějak součástí mého povolání. Vše je v pořádku, dokud neuvidím ceduli RADAR. Pokud nejsem unavený, dokážu se ovládnout, zpomalím a pokračuji předepsanou rychlostí. Pokud ale potkám tváří v tvář radar nečekaně, něco ve mně pane doktore vzplane a volá: Jed, újeď, zmiz! V té chvíli šlápnu na plyn a jedu jako ve Ferrari, pocit strachu z radaru se ve mně vystupňuje a dokud nezmizim v dáli, jsem nezastavitelné zvíře! Gepart, gazela, střemhlav letím!"

" Klid, klid," snažil se uhasit žár v Luďkovi doktor. Luděk dýchal, jako by běžel závod, ale za chvíli se zastavil a zůstal stát. Chvíli přemýšlel, co se svým novým pacientem. Vyzkouším ho, dostal nápad.

"Pane Luďku, mohu Vám tak říkat?" optal se samozřejmým hlasem.

"Jo", potvrdil Luděk nabídku osobnějšího přístupu.

"Svléknu si tady ten svůj plášť - jsme zhruba stejně vysocí, určitě Vám padne."

"A proč?" Nechápal chvíli Luděk.

"Jen se na nějakou dobu prohodíme - vy budete já a já budu vy, souhlasíte?"

Luděk si vyděšeně tedy oblékl ten bílý plášť, který mu skutečně sedl.

“Představte si, že jsem žena.” Pokračoval klidným hlasem lékař.

“Ano, jistě, jste žena a já jsem Váš lékař - psychiatr samozřejmě,” ujal se své role s chutí Luděk. Podivil se až sám sobě, jak si najednou připadal příjemně. Seděl za stolem, na kterém byl počítač a nějaké lékařské dokumenty. V rohu v kelímku stála okousaná propisovací tužka. Byla tam zdatně okousaná, že ji nemohl přehlédnout.

“No, tak, paní Olívie,” co vás k nám přivází?
“Olinka prosím, všichni mi říkají pane doktore Olinko,” špitl lékař. I jemu se ta role začala líbit – mohl si konečně někomu postěžovat i on sám. “Nu, jsem zvědav, jak si s tím tady ten chlapec poradí,” pomyslel si psychiatr.

“Tedy Olinko, nezlobte se,” opravil své oslovení Luděk.

“Tak já vám teda řeknu, co mne k vám přivádí,” začal najednou hystericky křičet doktor. Luděk se lekl a div nezalezl pod židli, srdce mu tlouklo – toto prostě nečekal.

“Myšííí!" Vyskočil doktor do výšky.

“Jaké myši?” Začal se zajímat o podstatu toho křiku Luděk.
“Domácí myši, lezou všude!”
“A kde všude pane doktore..tedy promiňte, paní Olinko, no kde všude ty myšky vidíte?” Zajímal se dál vyšetřující.

“Až já je chytím, já s nima zatočím. V kuchyni bobek v hrnci, pak zase na lince, rozkousaná mouka, jdu spát a najednou..chrup, chrup u postele, hrozný je to pane doktore, hrozný. Což nevidíte, jak jsem zoufalá! K tomu se přidávají problémy s vlastním manželem, tvrdí, ten…ten…ten…jsem slušná holka, můj manžel tvrdí, že žádné myši doma nemáme. Prý, co by dělaly v našem byte hlodavci? Viděla jsi nějakého?” Takto pitomně se mne ptá. Pane doktore, zbavte mne té havěti prosím, nebo se, nebo se, máte nějaké pití…?”

“Nebo to s vámi paní Olinko špihne.” Dokončil větu k fousaté Olince Luděk. A pak si pomyslel…všude doma je to stejný, u nás prý zase lezou mravenci…a taky jsem tam nikdy žádného neviděl. “Zkusila jste pastičku?” Snažil se o radu.

“Jasně, že jo, koupila jsem asi dvacet pastiček a dala je i mezi čaje. Jenomže to by ten můj…manžel..musel dávat pozor! Napadlo by vás pane doktore, že si dospělý chlap bude strkat prsty do pastiček a řvát jak malé děcko?”

Luděk se začal smát.

“Vy se mi smějete?” vykřikl opět doktor, takže Luďka smích velmi rychle přešel.
“Nesměji. Nezlobte se, jen jsem také nešikovný a dopadl bych asi jako ten váš manžel. Myslíte,že bych ho mohl přizvat na další schůzku, abychom tu celou Vaši potíž s hlodavci, která je jistě velmi, velmi nepříjemná, mohli probrat společně?” Postavil se Luděk věcně k dané situaci.

Doktor zmlkl, neboť si pomyslel: “Vždyť to samé jsem té ženské poradil já. A pochvaloval jsem si ten svůj nový nápad! Taková chytrá myšlenka, ještě, že jsem studoval a tady to samé vymyslel zpraku nějaký závozník. Bude to jistě chytrý člověk.”

Pak se konečně rozpovídal: “Výborně!” Jen bych Vás rád doplnil. Nejmenovaná paní ke mne chodí jednou měsíčně na různé terapie – každý měsíc si stěžuje na jiné zvíře, její muž se mi zprvu zdál jako rozumný člověk a ženská, trochu, dost pravděpodobně i pije, no chápete. Pak jsem ale postupně přišel na to, že je to svérázný chovatel a pravda té poblázněné paní se nachází velmi pravděpodobně někde uprostřed.

“Kdo vám pane doktore řekl, že ten její muž je chovatel? “ uvažoval dále Luděk.

Doktor se zamyslel - měl totiž stále před očima toho tichého manžela, který si ze studu ani nechtěl sednout na židli, stále povídala žena.

“No, nejsem si vlastně jistý, asi ta žena a on na to neřekl vůbec nic.” Odpověděl po pravdě doktor. “Co tím prosím sledujete?” Zadíval se zvídavě na toho svého převlečeného hosta.

“Jsem totiž včelař a tedy do jisté míry také chovatel. Tak si říkám, že ten Olinky manžel mohl být chovatelem třeba akvarijních rybiček, želv či slepic a s myšma nemusel mít vůbec nic společného. Té paní se skutečně mohou dít jevy, které nevidíme.” Sledoval upřeně očima Luděk doktora.

Doktor opět znervózněl: “No, dobrá, dobrá, ten chlap má za ušima. Kdyby byl býval v mládí studoval místo závozníka na lékaře, mohli jsme se klidně prohodit..to mládí, ach to divoké mládí,” pomyslel si a posteskl doktor. A já jsem si mohl v klidu jezdit autíčkem, nevidět celý den jediného vystresovaného člověka,”…zasnil se a pak už pokračoval klidným hlasem: “A teď tedy k vám, pane Luďku a k těm vašim problémům s radarem. Jak vás tak pozoruji, jste zajímavý muž. Jak je to tedy s tím radarem, kterého se neustále lekáte, je to doopravdy?”

“Tak dobře, pane doktore. Jezdím, jako zvíře, to je celá pravda. V práci jsem dlouho, ale poslední dobou, když nasadili do každé obce radar, mám s tou svou divokou jízdou potíže a chtějí mne…” sklopil oči Luděk.

“A chtějí Vás propustit, že ano?” Usmál se doktor.

Luděk nic neříkal.

Doktor poodešel k oknu a zadíval se do ulice. V odlesku skel viděl chvíli odlest sebe, chvíli odlesk svého pacienta. Kolik si ten člověk musel dát práce s takovým vystoupením? Fantastické! Jistě doma cvičil u zrcadla ty dokonalé výrazy, ne, není to žádný hérec. Ale co já teď s ním? Mám napsat falešnou diagnózu? A jakou? A co když to na mne někde řekne..?”

Pak se otočil a pan Luděk stál v rohu jako vystrašený student a měl se podle všeho k odchodu.

“To je šlamastika, mám i skryté vlastní mobilní číslo, nikdo nesmí vědět, kde bydlím…v příštím životě bych byl raději někým jiným,” zabrumlal si pod vousy lékař, aniž by to bylo slyšet. Pak se otočil a rázně řekl:

“Dobře, pane Luďku, pomohu vám.”

Luděk vydechl a nic neřekl.
“Ale pod jednou podmínkou. Dáte mi telefon na svého nadřízeného a já to už to nějak udělám,“ pokračoval doktor.

„To myslíte vážně? Nemůžete mu přeci říci, bez urážky, že jsem byl u Vás,“ vyděsil se Luděk.
Doktor se začal smát: „Ne, nemějte strach, cvoka z Vás neudělám! Dejte mi číslo i na sebe, zavolám Vám, jak to dopadlo.“
Luděk roztřesenou rukou vytáhl z kapsy papír. Pak ho podal panu doktorovi se slovy: „Stejně mi nic jiného nezbývá, velmi pravděpodobně dostanu výpověď ještě tento týden.“

Doktor převzal lístek s číslem pohybem, jako by přebíral diplom. Poděkoval pacientu za důvěru a rozloučii se.

Druhý den šel Luděk do práce s nechutí. Autem jel ukázkově, první zákazník, druhý zákazník a v tom mu v kapse zvoní mobilní telefon – Vaněk. Vaněk byl právě oním nadřízeným Luďka. Luděk nechal telefon zvonit, dokud nepřestal. Pak se nadechl, zaparkoval na prašné cestě u lesa a zavolal zpět.

Vaněk zvedl telefon velmi rychle a byl v podezřele dobré náladě. „Luďku, stav se, až budeš končit, musíme si promuvit.“
„A je to tady,“ posmutněl Luděk. „V kolik?“

„To je jedno, počkám tu.“ Zněla energická odpověď.

Luděk šel k nadřízenému jako zmoklý pes. Jeden schod, druhý schod, vizitka na dveřích. Kolikrát tudy už šel s papíry z dodávky.

Otevřel.

Pan Vaněk se otočil na židli, jako obvykle vstal rychle jako kočka a plácl Luďka po zádech. „Volal mi nějaký Váš kámoš. Tedy, chtěl Vás, myslel si, že tu sedíme spolu. Víte o tom?“

„Kámoš?“ Podivil se Luděk. „A kdo prosím?“

„Spíše mi řekněte, komu na mne rozdáváte čísla?“ Začal se rychle zajímat o celou věc nadřízený.

„Nedávám nikomu Vaše telefony, jedině, že by si ho někdo v hospodě opsal, znáte kluky,“ pokusil se o úsměv Luděk.

„No nic, nebudu Vás trápit. Jen tak jsme si dlouho povídali, sympaťák. Měl jsem toho už dost, uklidnil mě, povídal mi o včelách a tak nějak jsme se prostě zapovídali.“ Napínal stále Luďka pan Vaněk.

„Sympaťák? A ani nevíte, jak se jmenoval,“ snažil se Luděk o ústup.

„Sympaťák, jo, prý jste včelař. Proč jste to nikdy neřekl?“

„No mám pět úlů. Vy snad chcete včelařit?“ Vykulil oči Luděk.

„Pepa,“ podal ruku Luďkovi pan Vaněk. „Děláme spolu takových let, tak snad si nebudeme do smrti vykat, co?“

„A tak jo,“ nestačil se divit Luděk.

„Hele, Luďku, ten Tvůj kámoš říkal, jak si u včel od všeho oddáchne, vypustí starosti, nikdo za ním v tu chvíli neleze a tak jsem si řekl, že přesně to hledám. Naučíš mne to?  A já zavřu voko nad těma pokutama, za včelstvo, co ty na to, Luďku?“ Mrkl levým okem na Luďka pan Vaněk.

A tak jak tak Luděk odcházel, říkal si: „Jo, psychiatr , kdo by to do něj řekl, prostě umí.“

A tak mu druhý den přinesl do ordinace alespoň med, za pomoc.

 

 

 

 

 

---